Gallipoli

Gallipoli je zvláštní válečný film, protože přímých válečných scén je tam opravdu pomálu. Samotný příběh dvou mladých Australanů a jejich cesty z periferie tehdejšího světa na bojiště "velkého světa" je ale hodně dobrý. update 17/11/2007: Na bojiště na poloostrově Gelibolu jsem se byl v Turecku podívat a fakt to stojí za to. Pokud tedy budete mít někdy cestu k Dardanelám, rozhodně si to nenechte ujít. Co se týče realističnosti, dost to ve filmu sedí. Je tam několik zátok a po nich kopcovitý terén, který se Turkům (vedeným Mustafou Kemalem) dobře bránil. Některé zákopy jsou sakramentsky blízko k sobě. Scéna ze závěru filmu je odrazem skutečné události. Na daném místě byly zákopy od sebe zhruba 60 metrů a dnes je tam moc pěkný hřbitov. (10.07.2007)

Při sledování Gallipoli jsem si vybavil český Tobruk a uvědomil jsem si, jaký je rozdíl mezi tím, když točí někdo, kdo se snaží a chce, a tím, kdo umí a má prostředky. Gallipoli je výpravný snímek o jedné ne tak známé válečné epizodě 1. světové války, kdy se díky Churchillově nápadu vyřadit Turecko z války nečekaným vyloděním v blízkosti Istanbulu a rozhodným útokem na hlavní centrum Osmanské říše dostali do centra válečné vřavy australští vojáci a dostali lekci ze zákopové války, když původní Churchillovy plány vzaly díky houževnaté Atatürkově obraně rychle za své. První půle filmu nám představuje hlavního hrdinu a jeho romantizující mladické představy o kariéře u armády a vznik přátelství se svým sportovním konkurentem v podání Mela Gibsona. Film nikam nespěchá, ale není to ke škodě věci. Weir umí zprostředkovat atmosféru a vyprávět příběh tak, aby se zapsal do mysli diváka. V druhé půli pak houstne napětí po prvních bojových zkušenostech, abychom byli v závěrečné scéně svědky bezpříkladného masakru. Celkový dojem: 80 %. Není to film, který bych řadil do absolutní žánrové špičky, ale nic podstatného mu na druhou stranu nemůžu vytknout. (12.05.2013)

na gallipolské frontě klid /// jsou filmy, v nichž světácky žijí, chrabře bojují a hrdinně umírají desítky i stovky postav. filmy protkané srdceryvnou hudbou, agitujícími monology a zpomalenými záběry a promazané desítkami i stovkami litrů naoranžovělé náhražky krve. filmy, u kterých se divák dojímá leda nad vlastním dojetím - nad vlastní labilitou, nebo si ve vzácnějších případech nenalhává nic a jeho mysl vnímá jen rakovinné bujení nudy. oproti nim, v umělecky hodnotném filmu se stejným námětem stačí jeden okamžik, třeba i jediná smrt, aby (obrazně řečeno) zarazila nůž hluboko do srdcí i těch nejotrlejších z náročných diváků. řeč je o skutečné a ryzí emoci v kontrastu k vykalkulované náhražce a falši. zmatené mysli se mohou pokusit bedlivěji zvážit systémy hodnot, které demarkují parcely pro krásné city, krásné ideje a krásné obrazy, jež je nesou. ať si kladou otázky po duchovním kontextu, v němž katarzní rána padla (v původním aristotelském smyslu hluboko zasahující bolesti kultivující lidskou duši). válka a v jejím chřtánu člověk. kdo? kam? proč? co člověk, to jiná odpověď a docela jiný příběh. každý z nich by stál za zfilmování a každá otázka za pokus o její zodpovězení. identita, cíl i motivace ale nejsou důležitější, než samotná cesta. Gallipoli je toho výmluvným příkladem a snad tento poukaz trochu poodhaluje, proč právě tento film působí tak ryze, na rozdíl od mnoha jiných, jemu zvnějšku podobných. bez unikátního vztahu dvou hlavních hrdinů, v němž dochází k uctění odvěkého ideálu pevného přátelství dvou mužů (srv. Gilgameš a Enkidu) by nebylo možné tuto komplexní ideu ilustrovat s takovou čistotou a působivostí. ať už při zainteresovaném sledování zastáváte jakkoliv pevnou či extrémní ideologickou pozici v názorech na válku jako takovou, je tato nikoliv tradičně konfrontována s jinou tezí, ale zcela netradičně vedena v soulad s ní. idea vnitřního pouta překlenujícího odlišnosti povah i životních hodnot proniká celým filmem a představuje neobvyklé téma pro film s válečným námětem. divák se nedočká intelektuální polemiky o etickém aspektu války, ale jeho přímého prožití hned ve dvou odlišných, přesto souladných a vzájemně provázaných pojetích. jedině pravým uměleckým dílem mohu nazvat film, jehož nepokrytost člověka donutí zapochybovat i o těch nejzatvrzelejších názorech. na okamžik mě totiž napadlo, že může být cosi vznešeného i na nejzbytečnějším a nejpotupnějším konci, pokud k němu člověk dospěl, aniž by cestou byť na jedinkrát přestal být věrný svému srdci. o dlouhou dobu později jsem si teprve uvědomil vnitřní podobnost s pašijemi. /// záběr ustrne a trvá - filmařským žargonem tak řečená "mrtvolka". jak případné pojmenování! tvář napjatá v podobě extatického vytržení, do široka otevřené oči upnuté k nebesům. (13.09.2012)

Podezřívám tento film z něčeho, co jsem u Australanů pozoroval již ve více filmech i při jiných příležitostech. Oni totiž mají pocit, že ve 20. století dvakrát pomáhali imperiální Británii z jejích globálních průserů, a vždycky byli diskriminovaní, skoro jen kanónenfutr. Tenhle film takto jednoznačně vyznívá, ale realita byla přece jen jiná. --- Je myslím dost zřejmé, o co Weirovi šlo: ukázat, jak je mladý a nadějný život nesmyslně a neodvolatelně zničen válkou. No dobrá, jenže má-li to implikovat, že válka jako taková je jen nesmyslným a zbytečným ničitelem životů, musím oponovat. Válka není a priori zbytečná a pochybuji, že je hloupější než život v míru. Nápadný a drsný rozdíl je v tom, že všechny chyby a blbosti, které lidé dělají v každém okamžiku, mírovém stejně jako válečném, se ve válce vymstí bleskurychle a definitivně, zatímco v míru leží na člověku jako mokrá deka, ze které se marně vymotává přibližně 75 let. (07.08.2013)

ČESKOSLOVENSKÁ TELEVÍZNA PREMIÉRA: ČST 1 = 20.3.1988 (R: ČST 2 = 12.12.1988)+ČESKÁ TELEVÍZNA PREMIÉRA (s pôvodným dabingom): ČT 2 = 10.9.2012, réžia českého znenia (ČST Praha1987) = ZDENĚK HRUŠKA+SLOVENSKÁ TELEVÍZNA PREMIÉRA: STV 1 = 18.6.2004 (R: 20.3.2013), réžia slovenského znenia (STV) = OĽGA KMEŤOVÁ-STAJKOVÁ (30.5.2009) (30.05.2009)