Gallipoli

Je to možná zvláštní pocit, zjistit u válečného filmu, že vás nejvíce zaujal v těch částech, kdy válka explicitně neprobíhala. Ale já na ty filmy plné bojů a střel z fronty příliš nikdy nebyl a ke cti přičítám Peteru Weirovi, že v tomto duchu nepojal rovnou celý film, protože jako dobrodružný příběh dvou kamarádů, o trpkém vystřízlivění z ideálů a současně nezlomném přátelství, mě film Gallipoli oslovil určitě víc. Už jen ta osobitá atmosféra první poloviny plné napínavých scén, např. během pořádání běžeckého závodu či putování dlouhou pouští, přidává na zážitku z filmu, který nás přivádí do exotické země, ale současně tak činí ve společnosti sympatických postav, k nímž si lze snadno najít cestu. Druhá, válečná polovina se mi místy v občasné monotónnosti válečných bitev začala táhnout, ačkoliv poslední minuty můj dojem určitě zesílily a v rámci filmařské stránky oceňuji až popisné snímání dobových a místních reálií. [75%] (20.08.2022)

Osmnáctiletý australský mladík Archie trénuje na běžecké závody, ale táhne ho to do světa a konkrétně do první světové války, o které pořád čte v novinách a která dělá z australských vojáků v turecku velké hrdiny. Na závodech se seznámí se svým běžeckým soupeřem Frankem a rozhodnou se odjet do světa spolu, aby nakonec skončili v armádě oba, i když Frank se do toho zpočátku moc nehrne. Většinu času člověk sleduje příběh dvou kamarádů a krátké veselé epizodky z jejich cest po egyptských městech a vojenských výcvikových táborech a celé to je takové normální. Archie je velký naivní optimista a ve válce vidí něco velmi hrdinského za každých okolností, zatímco Frank narukoval spíš jen kvůli tomu, že ženským se líbí uniforma a ze stejného důvodu narukovali i Frankovi kámoši z domoviny. Kdo prošel středoškolským dějepisem ale ví, že válčení na Gallipoli nebylo pro australské vojáky zrovna nejpříznivější a celý film směřuje k tomu starému známému poselství o nesmyslných válkách. Člověk ví co čekat a režisér diváka zrovna dvakrát nenapíná a většinu času se prostě člověk dívá na tak trochu obyčejné válečné drama o kamarádech ve válce, které tak nějak plyne a člověk kouká a nenudí se, ale zároveň ani nevidí nic příliš extra. Zlom přijde ale ve chvíli, kdy jsou hlavní hrdinové nasazeni do ostré akce na Gallipoli a atmosféra se začíná dost hrotit. Pořád někde střílí z kanónů, občas někoho trefí i když jsou všichni ještě v táboře a jediný koho nepřešlo nadšení je Archie. A tohle nakonec vyústí v těch docela hustých posledních dvacet minut završených tou známou a slavnou poslední scénou, na kterou člověk nezapomene (já jsem na ni nezapomněla ani když jsem ten film viděla jako úplně mrňavá) a která to vytáhne nejmíň na čtyřku a kvůli které stojí za to Gallipoli vidět. Jo a taky občas tam pro mě úplně nepochopitelně hraje taková podivná synťáková hudba, ikdyž jindy tam je mnohem přiléhavější orchestrální hudba. A hlavní hrdinové jsou zábavní :). (10.01.2011)

Peter Weir není tuctový režisér. Své filmy vždycky natočí jinak, než byste čekali, ale ne jako nějaké experimenty, celý film je znát jeho pevná ruka provádějící naprosto konkrétní vizi. Nejinak je to v tomto válečném filmu. Weir se soustředí hlavně na dva kamarády, kteří se poznají na běžeckém závodu, po kterém nastává jejich cesta do armády. Z australské pouště se přeneseme do egyptského písku, kde se vojáci cvičí pro nasazení na skalnatém poloostrově u Bosporu, od jehož obsazení si dohoda slibovala rychlé vyřazení Turecka z války a ovládnutí Středomoří. Ale opět sledujeme oyčejné vojáky s jejich iluzemi, tužbami a hlavně kamarádstvím. Teprve při vlastním nasazení se původní představy mění ve vystřízlivění, na které ovšem není dost času. Weir je velmi uměřený co se emocí týče. Pro vyvolání žádoucího efektu postavám stačí dvě tři věty a výraz ve tváři. Není to ani trochu okázalé, o to je to účinnější. A strhující konec s během o život, to zůstane v každém. Úchvatná je scéna s lovením potopené výzbroje pod vodou, když okolo prší střepiny. Mám silný dojem, že se u ní inspiroval Spielberg pro Ryana. (17.09.2006)

Podle mě velmi dobře zpracované válečné drama. Od narukování, přes tréning v Egyptě až po zákopy. Hlavní postavy jsou podrobně vykresleny a člověk se nezačne nudit. A ty poslední minuty jsou opravdu silné až mi z toho bylo zle, skoro jsem nedýchal. Naprostá zbytečnost. -"Tell Major Barton that the attack must proceed." -"Sir, I don't think you've got the picture. They, our men, are being cut down before they can get five yards from the trench." -"I don't care!" (17.08.2008)

Nie je vojnový film ako vojnový film. Okrem záverečných pätnástich minút to s priamym bojom nemá nič spoločné, tým dostávajú viac prednosť charakterové črty a psychologické vykreslenie postáv. Ale cez to všetko mohlo byť to puto medzi hlavnými postavami (a tým aj naviazanosť divákov na postavy) väčšie. Weir má obrovské cítenie pre nastolenie dychberúcej drámy s pekelným záverom ako bol napríklad aj tento. A preto je dosť dôležité, keď pred filmom o ňom nič neviete, na mysli mám najmä ten záver, po ktorom mi bohovsky stuhol úsmev na perách. 80%. (03.02.2008)