Šógun

Na skvělý vypravěčský um Jamese Clavella rovnou zapomeňte (seriál je skutečně jen "na motivy"). Jenže i když to uděláte a budete o Šógunovi uvažovat jako o samostatném dílku, dostane se vám především scénáristického přešlapování stále na jednom místě přitom na ohromné stopáži. Bezradnost je nejlépe viditelná v tom smyslu, že většina postav pouze pasivně "civí do prázdna", zatímco intriky se dějí jaksi samovolně, jednání postav není jejich iniciátorem. Scénáristé poté, co vyplýtvali dlouhé hodiny, nakonec "vyřeší" budoucnost Japonska v posledním dílu krátkým flashforwardem s vysvětlením, že vše bylo předvídáno Toranagovou geniální myslí. Škoda. Přitom casting je velice povedený. Na herce (největší devízu seriálu) se dobře dívá, i když často netuší, co mají hrát. Škoda podruhé. (29.04.2024)

Japonské prostředí není mým šálkem kávy, ale tady jsem neměl problém se do něho ponořit a užívat si ho. Stejně tak se povedlo citlivě vyjádřit střet západní a východní kultury. Dobové atmosféře nemám co vytknout a pokud došlo na nějaké to řezání a mlácení, tak jsem neměl ten nejmenší problém. Jen je škoda, že toho nebylo víc. Samotné palácové intriky a celkové politikaření mě bavilo, ale občas toho bylo moc. Naopak málo bylo milostné linky, která mě bavilo svou decentností i chemií mezi oběma aktéry. K hercům nemám absolutně žádnou výhradu a za hlavní hvězdu je tu naprosto úžasná Anna Sawai. Tak snad se v druhé řadě dočkáme nějaké té bitv, která tady zoufale chyběla. 85% (26.06.2024)

Vynikající! Lepší, než jsem čekal a lepší, než jsem po prvním díle myslel! Tvůrci měli nastudovanou nejen verzi z roku 1980, ale také clavellovu knihu a skutečný příběh Williama Adamse a šli absolutně vlastní cestou. První epizody jsem značně srovnával s verzí z roku 1980 a musel si zvykat - ve staré verzi se mi líbily mnohé postavy mnohem víc - Rodriguez, jezuité, Jabu, atd. Jenže postupně jsem si začal zvykat. Cosmo Jarvis byl totálně jiný Blackthorne, než Richard Chamberlain a Anna Sawai byla totálně jiná Mariko, než Yoko Shimada, pokud mám ale něco jejich vztahu vyčítat, pak, že netrval déle (což mě doopravdy zamrzelo - přál bych si ho stejně dlouhý, jako v seriálu nebo v knize). Na druhou stranu, mnohé věci byly přesnější v této verzi - například záchrana Rodrigueze, únik lodí z Ósaky, žádost o založení čajovny v Edu nebo takové detaily, jako plavání či napití z prázdného šálku. Od okamžiku, kdy se Blackthorne začal zabydlovat ve vesnici, mě seriál začal bavit víc, než stará verze - do značné míry i zásluhou postavy Fuji, kterou ztvárnila Moeka Hoshi. Sledoval jsem její charakter společně s Mariko a velmi se mi líbilo jejich jemné herectví - drobná gesta, výrazy tváře, hra očima (chvíle, kdy si vyžádá od Blackthorna pistole). Tehdy jsem si sedl a doplnil tady na ČSFD několik historických zajímavostí. Specifické bylo, že jsme seriál koukali doma všichni, včetně našich patnáctiletých Prťat. Prťata na rozdíl ode mě hned věděla, co je nattō - já musel googlit (viz zajímavosti). Epizodu 8, kterou by běžný divák ohodnotil jako díl, ve kterém nenastala žádná zajímavá akce, ocenila jako jednu nejlepších (nejvíc je pobavila scéna, ve které jezuité obhlížejí místo na kostel a zjišťují, že jejich sousedy budou gejši). Ale abych se vrátil k mému pohledu - od okamžiku střelby z kanónů jsem pochopil, že tvůrci adaptují příběh značně po svém a začal si říkat, že nevím, co bude. Velmi však oceňuji, že se příběh nakonec vrátil k originálu. Představuji si, že scénáristé prošli knihu, historii a verzi 1980 a řekli si: "Dobře, jak to asi mohlo realisticky vypadat doopravdy?" Mnohé důležité momenty z knihy zakomponovali, ale jinak, než kniha - nejvíc se mi líbilo, když v samotném závěru Toranaga vypráví Jabuovi, co se stane - toto bylo v knize také, ale jinak a současná verze to podle mě znázornila lépe. ■ Napsal jsem ještě dvě zajímavosti. ■ Velmi jsem si užíval Hiroyukiho Sanadu, kterého mám rád od doby, co jsem 15x viděl Soumračného samuraje. ■ Dodatečně googlím a zjišťuji, že Išido v seriálu vypadal téměř přesně stejně jako skutečný Mitsunari Ishida. ■ Pokud bych měl kritizovat, tak, že v knize Blackthorne komunikuje s Mariko portugalsky a latinsky (Mariko je podle knihy jedním z mála Japonců té doby ovládajících latinu). Angličtina mi překážela už ve verzi 1980. Nicméně jsem realista. Nedá se chtít vše. (23.04.2024)

"Together... forever." Jak je u Japonců zvykem, je to hodně kecání, hodně politiky, kdo koho za co urazil, kdo se snaží předstírat že je to či ono a hlavně "kdy a proč bude nejbližší příležitost k seppuku?" - vše samozřejmě s obřadní nenuceností a stoickým klidem. Nicméně, jak mi blízký přítel naznačil, máloco ho chytilo ke čtení tak, jako Clavellův 'Šógun' a jen z příběhu je člověk jasné proč. Do Japonska se doslova na poslední chvíli, na prahu smrti, dostává posádka a loď protestanta Johna Blackthornea (mimochodem geniální casting Cosma Jarvise, kterého jsem tak rok zpátky viděl v neméně úžasné roli v Calm with Horses) a ten se velmi brzy dostává do popředí zájmu lorda Jošiho Toranaga (Hirojuki Sanada, mainstreamově nezapomenutelný už od Posledního samuraje [2003] ale konečně v řádné větší roli, navíc sympatické, což je podle mě důležitým prvkem proto, aby tohle fungovalo, že Joši bude charismatický), proti kterému se snaží plotovat Rada regentů, po smrti posledního Šóguna, který nechal svého syna příliš mladého k vládě a jehož byl Joši jaksi oblíbencem "na pokec". Joši sice tvrdí, že chce hocha vidět vládnout, ale zbytek rady mu to moc nežere. Takže problém typické závisti vede zbytek lordů k tomu se k Jošimu stavět od začátku jako k někomu, koho je třeba odstranit (a v kontextu konce je zajímavé se na tuto otázku podívat znovu), takže vše se přetavuje v politický cíl, každý akt, dvojití agenti. A jestli si myslíte, že víte, co se děje, nevíte. Politika. Blackthorne se postupně sbližuje s kulturou a dokonce u Jošiho stoupá na ceně (Jošiho odůvodnění ve finále, proč ho nechal žít, lol), jak postupně představuje efektivnější užití děl, ale hlavně i fakt, že (jak je jeho primární cíl plavby a i Jošiho záměrem) je silně postaven proti jezuitům a portugalským obchodníkům, kteří znásilňují Japonsko skrze kontrolu některých lordů (skrze víru) a mezi ně chtějí použít tento náboženský rozkol, jako klín. Je nutno zmínit ještě jednu důležitou postavu a tou je Mariko (mimochodem, i přes rysy, neskutečná novozélandská kráska Anna Sawai), která drtivou většinu příběhu tráví jako překladatelka, prostředník a vlastně mučedník. Vše je ale samozřejmě trochu jinak a tentokrát tu opravdu nemám prostor na to, rozepisovat celý příběh, protože kniha má v originálním vydání nějakých 1100 stran a primárně je to vážně to typické japonské, zdlouhavé... no prostě ping pong a hutnej ping pong, adaptace má 10 hodin a vleče se to, speciálně, když to chcete sjet, vědět, jak se příběh dál vyvrbí. Za co určitě veliké plus taky je užití japonštiny, respektive všech možných jazyků, dodává to více elementů, než když vše zjednodušíme na jeden, jak se u filmů často děje. 'Šógun' nabízí určitě i mnoho zajímavých postav (např. Kashigi Yabushige) a definitivně konec, který vás nechá ve své otevřenosti v asi tak pravdivém rozpoložení, jak to jen jde. Člověk, co čeká po takovém času nějaké closure, je naivní, to není život, jak vím moc dobře. (25.04.2024)

Přijde mi vtipný ten narativ, že se to nepodbízí velkýma efektama a proto je fajn, že jde hlavně o konverzačku. Ja mám pocit, že se nepodbízí 99,9% produkce. Takže bych u seriálu, který kdekdo vyzdvihuje jako zatim nejlepší za rok 2024, fakt rád viděl něco velkolepého. No, škoda. Herecky je to fajn, akorát Jarvis nikoho moc  neochromí, ale nevím, zda to není záměr. Přeci jen je doba druhé dekolonizace a démonizace západu na seriálu dost znát a autor by asi občas koukal. Třeba seriál nezastírá, že evropské zbraně byly mnohem lepší, ale ti co je stvořili jsou prostě směšní barbaři a burani a člověk nechápe jak to, že teda byli vyvinutější. Ovšem jinak to bylo dost napínavé, autentické, vztahy vypointované a náhled do japonské kultury byl intenzivní. (02.05.2024)