Vlčí jáma

Dlouho mnou přehlížený, vážně dlouho! A doslova nespravedlivě!! Až jsem jednou ležela chcíple v posteli a bylo to poměrně krutý. Dost zapeklitá choroba, vyjádřila se MUDr. a naordinovala mi PUDr. (lidi, vtip). A jak si tak chrchlám, lapu po dechu a třepu svým rachitickým tělem (vy mi věříte to tělo? kecám - jsem prasnice divoká). .. Tak pronesu, co si pustit telku a dívat se chvilku .. a vida depréze byla na světě. A velký dík patří též paní doktorce za skvělou péči. Jsem tu a naprosto zdravá. (Blbý co, ještě tu budu chvíli clonit :-) (13.02.2019)

Na motivy románu Jarmily Glazarové natočil J. Weiss tíživé drama z maloměstského prostředí. Do rodiny starosty Rýdla přichází sirotek v podání unylé Jany Brejchové, která se postupně seznamuje se soukolím celé rodiny. Jejím despotickým středobodem je fanatická tetička Klára, jenž krutým chováním vůči ostatním a hysterickými záchvaty prakticky znechucuje celou rodinu. Manžel raději odjíždí na služební cesty a buduje si kariéru, přičemž se u něj rýsuje milostný cit ke schovance Janě, která se zprvu nebrání. Ponurá atmosféra a hlavně přesvědčivý výkon Jiřiny Šejbalové dokázal režisér náležitě využít, třebaže místy přebujelý sentiment rýsujícího se milostného vztahu sklouzává až k jakémusi plytkému pouťovému románku. (05.07.2004)

"Nikomu tě nedám...ty můj tajtrdlíčku...ty můj bobečku." Ze začátku se tyhle majetnické sklony tetičky Kláry vůči svému mladšímu manželovi mohou zdát i docela roztomilé či přinejmenším úsměvné. Postupem času však atmosféra v rodině začíná poměrně houstnout a člověku je jasné, že má před sebou silné psychologické drama. Jiřina Šejbalová přitom tuhle roli zahrála tak excelentně, že v okamžiku, kdy tetička v zoufalství křičí "já už nemůžu, já to nedovolím, já to nechci….to se nesmí stát…", to ve mně vyvolalo rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem si říkal, že si dotyčná svůj osud (citově) opuštěné ženy kvůli své panovačnosti i zaslouží, na druhou stranu mi jí bylo i líto. Zvláště když jsem viděl, jak se k ní v závěru otřesně chovají její posluhovačky. V některých momentech měla atmosféra filmu až hororový nádech, což nevím, zda bylo úplně nutné. Tyhle scény každopádně dost kontrastují s tím, jak se v celém filmu chová (nejen) k tetičce její mladičká schovanka v podání Jany Brejchové. Ta toho sice moc nenamluví, ale člověk z ní má přesto pocit, jako by viděl anděla. Tomu odpovídá pro někoho možná i trošku překvapivý konec... (02.08.2018)

Tento film jsem viděl 3x. Šejbalová si tam s gustem zahrála pěknou hysterickou svini. Všimnul jsem si velmi dobových detailů. Ve filmu se mluví česky, šlonzácky a německy. Opravdu reálné zobrazení Slezska té doby. Exteriéry jsou vybrány nesmírně pečlivě a působí kompozičně. Jana Brejchová na svůj věk podala skvělý výkon. Toto není jen film, je to umělecké dílo. Miroslav Doležal, málo obsazovaný to zvládl na jedničku. Jak toto mohlo vzniknout v r. 1957 je mi záhadou!!! (15.02.2021)

Další z černobílých kouzel naší kinematografie padesátých let se obírá důkladnou studií "čisté" morálky na případu stárnoucí a hrubnoucí ženy v odkvětu, která se odmítá smířit s nenávratným během času. Féministická próza tehdy režimisticky prominentní Jarmily Glazarové nalezla víc než dokonalé filmové přetlumočení vynikajícího českého režiséra Jiřího Weisse. Kontrast bezelstného dívčího mládí a zloby odcházejícího života, který nechtěl vždy být peklem pro sebe i své okolí, je zcela na výši dobových trendů vývoje hraného filmu. Vynikající - v mnoha ohledech životní - výkon přední české herečky národní umělkyně Jiřiny Šejbalové snese světová měřítka. Za zmínku stojí i nesmělý projev nadané, tehdy objevené nadějné krasavice českého filmu Jany Brejchové, dědičky tragicky uzavřeného osudu mladičké slibné Jany Rybářové. Démanty často nacházíme tam, kde bychom se jich naděli nejméně. (27.08.2007)