Režie:
Robert Ellis MillerScénář:
Thomas C. RyanKamera:
James Wong HoweHudba:
Dave GrusinHrají:
Alan Arkin, Chuck McCann, Sondra Locke, Peter Mamakos, John O'Leary, Percy Rodrigues, Stacy Keach, Biff McGuire, Cicely TysonObsahy(1)
Filmová adaptace slavného románu Carson McCullersové je mozaikou příběhů několika zcela odlišných lidí. Hluchoněmý John Singer (Alan Arkin) právě přišel o svého taktéž hluchoněmého a navíc mentálně postiženého nejlepšího přítele, který musel být umístěn do ústavu. Přestěhuje se proto do jiného města, aby ho mohl navštěvovat. Penzion, ve kterém bydlí, vlastní rodina dospívající dívky Mick (Sondra Locke), která právě hledá sama sebe a své místo v životě a s Johnem Singerem se spřátelí. Dalšími postavami jsou věčně opilý a konfliktní ztroskotanec Blount (Stacy Keach), velmi hrdý černošský doktor Copeland (Percy Rodrigues) a jeho odcizená dcera Portia (Cicely Tyson), kteří se oba dva po svém snaží bojovat s různými předsudky.
Právě předsudky proti černochům, hluchoněmým, mentálně postiženým, alkoholikům nebo chudým jsou hlavním tématem tohoto dojemného dramatu nominovaného na dva Oscary a čtyři Zlaté Glóby. (zoe.x)
(více)Videa (1)
Recenze (48)
V průběhu sledování tohoto snímku se mi vybavila řada scén a já si uvědomil, že snad od dětství s těmi hrdiny žiji, že se poznovu rodí a umírají, dospívají, stárnou, nemocní… a já mezi nimi zrcadlím jejich úsměvy, gesta i zmlknutí. Po celý život tíhnu k okraji a tento film odhaluje, že ta hráz je všudypřítomná. V každém, nejútlejším místečku tohoto světa je někdo sám, nemůže se postavit ani vzepřít se, vyslovit se, natož očekávat porozumění, a tento snímek krásně zachycuje, jak se svět dokáže změnit jediným soustrastným skloněním, byť nedokonalého, posmívaného a opovrženého. Je obrovským štěstím vstoupit na ty dvě hodiny do blízkosti někoho, kdo nezaváhá otevřít se, a učit se znovu znakovku, protože s ní se domluvíme s neslyšícími, psy, kameny a stromy. Co ale cítí ti, kteří mluví jinak, protože jsou jinací, a co vlastně říkají? Snad něco podobného tomuto: https://recordingsontheroad.bandcamp.com/track/une-tigresse-dans-la-peau-d-une-hirondelle-2 ()
Hukot; těkavá tendence (roz)trhnout se, je po tomhle filmu ještě větší! Singer je takový menší borec, neboť příliš dává, nic nedostává. Je hluchoněmý, u něj však nepodstatná bariéra. Netrpí, jeho duše je ryzí. Jeho kámoš, taky řízek, je oporou, ale naději chová v pišingrech. A motouz je stabilní!? Ano; chvíli je hlava v oblacích, nenáleží tělu, jenže akce vede k reakci a ta vede k ublížení, či trestu. Kolikrát za den se člověk promění, převlékne se do nálad, obelže svět, kolikrát za den je člověk dobrým člověkem?.... mezi všemi těmi současnými pseudomachry je pan Singer zjevení. Beztrestně našel úkryt v sobě samém, osamocen. A je to mžik, než film exploduje. Strhne diváka, svět, vytvoří černou díru a nehmatatelnou jizvu v hlavě, tiché tornádo. A já -bože, fakt, že jo!- řval:" nikdy nepromluvím!" Úžasný film! ()
Točí-li se film podle knižní předlohy, zpravidla se to projeví na jeho kvalitě. Promyšlená konstrikce předčí obvyklé scénáře, děj je košatější, postavy plastičtější, záběr hlubší. Jestliže se navíc točí podle výborné knihy, je výsledek ještě lepší, což je právě tento případ. Pátou hvězdičku nedávám jen díky tomu, že se nepíše rok 1968, kdy byl film natočen, a léta mu z dnešního pohledu ubrala na svižnosti. I tak je to ale mimořádný zážitek. ()
Tenhle snímek je zcela jistě o vhodném načasování a patřičné náladě a já měl to štěstí , že se mi do ní podařilo naprosto trefit. Také jsem si dával hodně načas. Jako obrovský životabudič na mě tento snímek zafungoval. Pokud prožíváte hektické období ( kdo vlastně ne v této době :o), tenhle snímek vás ( alespoň po dobu 123min ) v tom shonu (po)zastaví a vaše myšlenky začnou jentak volně klouzat a plynout. Kdybych měl popsat o čem, že samotný snímek je ( mimochodem, ten samotný název je více než výstižný ), vypůjčil bych si slova mladičké ženské představitelky Sandry Locke ( mimochodem dotyčná zde předvádí naprosto přirozený, nenucený herecký výkon ) popisující hluchoněmému Alanu Arkinovi ( o jehož hereckém výkonu myslím netřeba komentáře, tady jsou jakákoliv slova naprosto zbytečná ) coby J. Singerovi Mozartovu symfonii (mimochodem jedná se o jeden z vrcholů celého snímku ). Je pomalý a vlažný jako staré paní, když jdou do kostela, ale zní jako slunce za horkého dne. Je jako voda tekoucí z kopce nebo jako listy, těsně než začne pršet, když fouká vítr. Především je to ale snímek o přátelství ( o tom, jak těžké je žít bez nich ), lidských předsudcích, cti, hrdosti a v neposlední řadě o tom, jak důležité (cenné) a "těžké" je naslouchat ( a tím rozhodně nemyslím sobě samému ) a nikoliv pouze žvanit. Samotný konec ( ikdyž rozhodně né povzbudivý ) mi tak nějak k celému snímku sedne a vychází jako " jediné možné ukončení ". ( ikdyž s ním člověk třeba nesouhlasí). NÁDHERNÝ zážitek, tady slova nestačí, to se musí vidět , " zažívat, cítit ". ()
Krásný, smutný film z doby kdy v jižních části USA doznívala rasová otázka. Alespoň mi tedy přišlo, že film natočený v roce 1968 je aktuální reflexí situace v zemi. Alan Arkin jako kouzelný muž, jehož grimasy, gesta a úsměv jsou zárukou jistoty, čestnosti a ryzího charakteru. Z dále vykreslených postav zaujme černošský doktor, dabovaný Soběslavem Sejkem, a mladičká Sondra Locke, jejíž první milostná dobrodružství sledujeme docela zblízka. Nejlepší přítel pana Singera se jmenoval Spiros Antonapoulos. ()
Galerie (22)
Photo © Warner Brothers/Seven Arts
Zajímavosti (2)
- Sondra Locke v tomto filmu debutovala. (Pumiiix)
Reklama