Okupace ve 26 obrazech

To vysoké hodnotenie si film vyslúžil ešte asi z nostalgie a možno aj pre scénu mučenia a vraždenia v autobuse, ktoré je vzhľadom na rok výroby dosť drsné. Inak si to neviem vysvetliť, pretože prvá hodina je tak neuveriteľne umelo naťahovaná, až ma to rozčuľovalo. Skutočne sa v nej toho veľa neudialo a sledujeme iba spev, tanec, hru na klavíri, šerm, často zbytočné kecy o ničom a všemožnú vatu, ktorá ma nedokázala zaujať. Väzby medzi postavami sú slabé a o vtedajšej situácii v Dubrovníku a Chorvátsku sa toho veľa nedozviete. No možno to, že Ustašovci boli sadistické svine, ale to väčšina vie aj tak. Čakal som niečo úplne iné, nejakú rozsiahlu rodinnú ságu na pozadí búrlivých vojnových rokov, no nakoniec nič moc. Vyzdvihol by som iba charizmatického herca Rade Markoviča (ak sa nemýlim), ktorý hral otca jedného z trojice mladíkov. 60%. (08.05.2012)

Pokud v osmdesátých letech vypadala akce v autobuse jako horor, dnes už je to běžná filmová mluva. Nic šokujícího tedy nečekejte. Film se zaměřuje na změnu atmosféry z uvolněného skotačení do doby tuhé okupace. A změna nálady je téměř hmatatelná. Vyčetla bych příliš dlouho trvající úvodní sekvenci, selanka nemusela být tak dlouhá. (26.04.2015)

Snímek kdysi způsobil v našich kinech rozruch zobrazením brutálního násilí praktikovaného Ustašovci na svých skutečných i domnělých odpůrcích. Jízda autobusem, kde kati tu vtloukají svým obětem zaživa hřebík do hlavy, tu vydloubáváním očí šetří práci optikům, šokovala a přispěla ke svérázné popularitě filmu v době, kdy prakticky neexistovala oficiální distribuce béčkových hororů a exploitation filmů.Pro filmové fanoušky bylo vzhledem k cenzurním a ideologickým bariérám setkání s něčím podobným naprosto výjimečné. Zmíněným záběrům přitom patří jen zlomek z celkové stopáže filmu. Zatímco oblíbenou tvůrčí metodou některých režisérů, jako byl např. náš Vláčil, je vyprávět příběhy svých hrdinů a prostřednictvím jejich osudů pak sdělovat i něco o době a historických událostech, Zafranović na to jde jinak a jeho postavy jsou jen nástrojem k zachycení historických procesů vylíčených navíc z pozice stoupenců jugoslávské formy komunismu. Podstatnou roli ve snímku hraje i atmosféra starého Dubrovníku s jeho paláci a historickou patinou. Zafranović líčí šok z pádu královské Jugoslávie a počátky politického násilí a vznik názorových křižovatek, které vedly k nesmiřitelné nenávisti mezi bývalými přáteli a leckdy vedly i k rozdělení rodinných příslušníků. Celkový dojem: 75 %. (12.03.2014)

Obecně velmi dobře hodnocený film Logana Zafranoviče mi osobně do noty příliš nesedl. Snímek popisuje Dubrovník ve válečném roce 1941 a činí tak prostřednictvím tří mladých mužů, přátel. Okupaci ve 26 obrazech se nedá upřít řemeslná zručnost (za kamerou stál autor výtečného krátkého filmu Zdravi ljudi za razonodu), přesto se tento film doslova vzpírá tomu, aby se do něj člověk ponořil. Může za to zejména velmi odtažitý styl snímání, který využívá zejména celky a naopak detailů, ať už na tváře herců nebo na cokoliv jiného, je téměř prost. S tím souvisí i slabá charakterizace jednotlivých hrdinů, kteří nejsou v expozici dostatečně uvedeni a jsou ihned vrženi do děje a divák je tak rád, když je d sebe vůbec rozezná nebo si zapamatuje jejich jména. Za zmínku stojí často citovaná scéna autobuse, která je svou brutalitou skutečně za hranicí téměř všech válečných filmů a z celkové odtažitosti a chladnosti snímku tak zvláštně vybočuje. (19.01.2013)

Už v mých studentských letech to byl trhák. Mohu po 4. shlédnutí dodat jen toto. Film je výborně zrežírován, není ani moc prokomunistický, je prostě protifašistický. V Dubrovniku vše probíhá kontrastněji. Moře je moc modré, architektura je moc krásná, město je moc starobylé, nenávist je moc silná, válka je moc krutá, následky jsou moc drastické, utrpení lidí je moc hrůzné. V Dubrovniku je všeho odjakživa Moc. (18.02.2012)