Dáma ze Šanghaje

"Killing you is killing myself. But, you know, I'm pretty tired of both of us." Pri všetkých ostatných filmoch by som frflal na prekombinovanosť, tu mi to tak z neznámych príčin vôbec neprišlo. A že dôvodov bolo... Neviem to prisúdiť k ničomu inému, než k Wellesovmu majstrovstvu. Tu sa predviedol v poradí herec < scenárista < režisér a jeho réžia je niečo tak skvelé, že na to sa pozerať človeka jednoducho neomrzí. Rita krásna aj v blond prevedení. Dej skvelý, ako celku vlastne ani nie je veľmi čo vytknúť. Dáma zo Šanghaja je v rámci Film-Noiru postavením skutočná, pozornosti hodná dáma. Raz nestačí. 90% Najlepší moment: Scéna v zrkadlovej miestnosti. (15.08.2014)

Tenhle film má jedinou chybu – trvá pouhých 87 minut. Pokud se při sledování "Dámy ze Šanghaje" naladíte na tu správnou vlnu a přijmete určitá pravidla (především je nutné akceptovat roztříštěnou optiku celého filmu a soustředit se na každičký detail), čeká vás jedinečný zážitek. 8/10 (11.08.2010)

Typický klasický noir so všetkým, čo k nemu patrí - zapeklitý kriminálny prípad, súd, osudová žena, mrtvoly a vražedná zápletka. Film sa veľmi pomaly rozbieha a hlavne v prvej polovici vidí divák veľa vaty. Welles obsadil do hlavnej role sám seba, pravdupovediac, na neho ako na milovníka som si musel veľmi dlhý čas zvykať. Celkovo je film tradične na 40-te roky dosť ukecaný a zaujímavých scén, napríklad ako tá psychadelická zo zrkadlami v závere, je minimum. (28.10.2019)

Musím říct, že se mi to hodně líbilo. Už jenom to neuvěřitelně přirozené úvodní vplutí do příběhu - Michael se prochází sám parkem, všimne si kolem projíždět v kočáře Elsu, ihned se mu zalíbí, zastaví ji, nabídne ji cigaretu, ona mu řekne, že nekouří, ale stejně si ji od něj vezme, usměje se na něj a pokračuje v jízdě, aby vzápětí... I vše co následuje potom je tak skvěle dramaticky postavené, že se tím opět jen posílil - můj beztak již bezbřehý - obdiv k Wellesovi, s jak jistou rukou zde všechno vedl. Velmi mě bavilo i na něj koukat a přišel mi trochu jako taková starší lehce tlustší verze Mastroianniho. Hodně mě nadchla i Rita Hayworth - typově naprosto perfektní herečka pro roli femme fatale. No a finální sekvence v zrcadlovém bludišti je samozřejmě bezchybná, Welles byl prostě zvláštně dobrý, sám poznal, že je génius. Noirová libovka pro lidi, kteří dnes takové filmy ještě umí docenit. (07.01.2021)

Je to asi rouhačství, ale pro mě nejuspokojivější Welles: Žádná velká témata ani velké příběhy jako v Občanu Kaneovi, Ambersonech nebo Falstaffovi, místo toho šestáková historka jako záminka pro radostnou filmařinu, která neslouží vyšším cílům ani si nic nedokazuje — v Cizinci vzorně naplňoval žánr a podlézal divákovi, tady si s žánrem pohrává, zápletku moc neřeší, nedoříkává věci, klidně si dovolí být ukecaný a teatrální — může, protože atmosféra jak bejk protože nádherné a funkční kompozice a svícení, které se naučil na „větších“ filmech — a protože podmanivý hlas, který z těch monologů dělá poezii — suché komentáře, nadhled, humor, dialogy, všechno trošku předimenzované, ale proč by ne (realismus není jediná cesta a může taky pěkně nudit) — postavy nejsou „uvěřitelné“, ale mj. díky výrazným typům v obsazení mají velmi živoucí rysy, vlastnosti, slabosti, vzájemnost a smutky, kterými oslovují a přece jen cosi netriviálního o světě říkají — soudní scéna (tragédie uprostřed (povedené) frašky, střihy mezi šachovnicí a porotou už už na hraně symbolismu, který neměl rád) — pouťová scéna (hotovej Bergman) — extáze z drobností jako závěrečný odchod skrz turniket, který už nejde otočit zpátky — studio podle něj „zkazilo“ hlavně hudbu (jeden stokrát přearanžovaný motiv a spousta mikymauzování), ale ona funguje. Klenůtek, pocitovka, esence Wellesova stylu, dát si znovu, pustit ženě (poslední bod splněn se značným ohlasem). (01.12.2018)