Dotek zla

Ak som si po The Third Man myslela, že nemám rada film-noir, tak Dotek zla mi moju vlastnú nekompetentnosť hodnotiť tieto staré čiernobiele vykopávky, jednoznačne vyvrátil. Orson Welles sa s tým režijne i herecky popasoval vynikajúco, snímke nechýba pravá noirová pochmúrnosť, temnosť a navyše sú do to toho zakomponované prvky rock and rollu perfektne dotvárajúce depresívnu atmosféru. Scenár je navyše na danú dobu zvláštne extravagantný, to, s akou otvorenosťou sa tu rozpráva o drogách a korupcii policajtov, ma prekvapilo v pozitívnom slova-zmysle a prinútilo udeliť jednu hviezdu naviac. Skvelý film-noir, ktorému Welles dodal šťavu a nič sa nevyrovná tomu, pozerať to v noci a za búrky. :) (14.08.2010)

Bohužiaľ nie. Uznávam Wellesa ako výborného režiséra, ale Dotyk zla ma jednoducho nenadchol. Celá ta hra zo svetlom, s atmosférou a s druhým plánom bola omnoho lepšie využitá v Občanovi Kanovi a aj napriek výbornému obsadeniu mi film nedokázal ponúknuť nič pamätné. To kto je zlý, nejaká vyhrotená situácia, alebo aspoň náznak stotožnenia, ktorý by mi pomohol zaujať nejaké pevné stanovisko v tomto neuveriteľne(až zbytočne) komplikovanom kolotoči vzťahov a obvinení, mi jednoducho nebol dopriaty. Film- Noir mal pre mňa vždy určité čaro, ale toto za vrchol žánru nepovažujem a už vôbec nie za vrchol Wellesovej alebo Hestonovej tvorby. Možno mi to fakt nesadlo a je to len dnešným dňom, ale okrem skvelej úvodnej jednozáberovky, je to všetko len hra svetla a tieňov nasadených na zápletku, ktorá je vo svojich vrcholoch až príliš ťažkopádna aby som z nej mal pocit, že sa pozerám na nestarnúcu klasiku. (13.01.2013)

Miluji vypointované kriminálky s ne zrovna jednoznačnými hrdiny (z těch novějších L. A. -Přísně tajné, Obvyklí podezřelí). A právě tento film je nejčistší esence toho, co od takového filmu čekám a opravdu mě mrzí, že jsem velice dlouho otálel s tím, se na tento film vůbec podívat. Welles byl režisérský a herecký frajer a může ve filmovém nebi hrdě chodit s nosem nahoru. (24.12.2005)

(3x) Dehtově černý noir, který Marlena natočila pro Wellese za hubičku. Produkčně to bylo velmi náročné a tak bylo potřeba, aby přiložil ruku k dílu každý, kdo měl ruce a nohy. Marlena na to šla ostatně fikaně, jen přetransformovala svůj kostým ze Zlatých náušnic. Zbytek smetla historie a almost director's cut spatřil světlo světa až v roce 1998. #LFŠ (28.07.2015)

Viděno na ČT2 v příšerném českém dabingu. Nejen jeho vinou jsem tuto oldschoolovou podívanou sledoval dosti nezúčastněně, prostě mě to nějak nebralo a neubránil jsem se nudě. Určitě bych zde ale našel i řadu kladů - obrazová stránka je výjimečně zdařilá, totéž platí o hudebním doprovodu a hereckých výkonech (především mě potěšila Marlene Dietrich - byť její role je zde jen maličká, při jejích závěrečných slovech na mě šly mdloby z toho, jak působivě jimi tento film korunovala). Vršit chválu by bylo samozřejmě dlouho možno i na herectví Orsona Wellese, který je ve své roli skutečně dokonalý. Přesto se nemohu ubránit pocitu, že mě tento film příliš neoslovil, a nemohu tedy hodnotit výše - hlavně ze začátku mě skutečně iritovalo, jak jsem vůbec netušil, o co tam krucinál jde - a bylo mi to hlavně nekonečně jedno. Závěr je ovšem dokonalý - čili když se to zprůměruje, vydá to na akorát na ty tři hvězdy. Vidět to v původním znění a v kině, asi bych hvězdu přidal, ale co na tom sejde. Mimochodem strašně se mi líbil následující filmový dialog mezi Quinlanem a Menziesem: Quinlan: "Vy jste se nějak skamarádili, ty a ten Mexičan. Tím se vysvětluje ta věc, co máš teď na sobě. Jak se tomu říká? Tomu, s čím teď chodíš." Menzies: "S čím chodím?" Quinlan: "Ano. Svatozář." Menzies: "Svatozář?" Quinlan: "Docela ti to sluší, Pete. Za chvíli budeš mávat křídlama jako anděl." (23.10.2012)