Velryba

Odsuzující zdejší komentáře jsou nespravedlivé. SPOILIN' (as usual): Ano, tohle je velice jednoduchý (a proto jsou mimo všechna osočování, že je polopatický) příběh o člověku, který pro nečekaně objevenou pravou lásku opustil v té krátkozraké euforii a uvolnění z coming-outu svoji dcerku i ženu a šel si za nalezeným štěstím, místo aby se třeba pokusil obě fáze svého života skloubit, nepřetrhat kontakty. Ale stalo se. A po drastické ztrátě svého milého si začal vyčítat, že nebyl dost dobrým člověkem, aby tu kvůli němu jeho partner zůstal. Pocit provinilosti se (typicky) nasčítá, a on se začne trestat a zároveň v sobě zaplňovat prázdnotu a posilovat pocit pohrdání sebou a odpor vůči vlastní nedostatečné osobě, až se to zvrhne a přeroste do morbidní obezity a sebepoškozování. A tehdy ho potkáváme. *** Ale přitom v něm celou dobu byla nepotlačitelná touha a dychtivost po dobru v lidech a kráse vymaňování a tříbení vlastního tvaru - jak ji chtěl vidět v každém náznaku kolem sebe, jak ji provokoval a ponoukal. Touha, která si stejně našla svoje náhradní kanály, která mu byla vlastní, která z něj skutečně činila ryzího člověka, udržela mu pevné přátelství přese všechna úskalí a ve chvilce obnovila i nezničitelnou blízkost s bývalou ženou, touha, která může nahlodat mnohé obranné valy... jak v jeho studentech, tak i v jeho dceři, a i když pozdě, tak i v něm samotném. *** A teď ten kolos ví, že umírá, a celkem pochopitelně setřese stud a provinilost a pokusí se obnovit vztah s dcerou stůj co stůj, ujistit se, že udělá, co ještě může. Není toho moc, ale rozpustí se navršená nedorozumění plynoucí z toho, že nikdo z klíčových aktérů ve správnou chvíli prostě jenom neměl dost sebedůvěry, sebevědomí (matka, aby se nestyděla, že možná nezvládá roli matky, dcera, aby neútočila dřív, než někdo napadne její vlastní křehkost a nejistotu, otec, aby sebou nepohrdal hned dvojnásob za to, že neudržel naživu partnera a že se nedokázal vrátit k rodině, kterou bezpříkladně opustil...), a to stačí. END of SPOLING. *** To důležité: příběh nevydírá, ač to dlouho vypadá, že je právě k tomu zkonstruovaný, nakonec to tak není. A není "polopatický" - na rovinu, tady není nic, co by každý divák a každá sedačka v kině nechápali rovnou (netřeba tedy kritikům - a jmenovitě jindy bystřejšímu, tentokrát zatvrzelému Ondřeji Štindlovi v recenzi pro Deník N - mlátit hlavou, jim je třeba otevřít skrze všechny ty akademismy srdce a pustit do něj bez předsudků, co se tak prostě a otevřeně nabízí, nespekulovat) - ta doslovnost je tu k intimnímu prožitku, čemuž pomáhá i kamera a zvuk, k fyzickému prožití strachu, nejistoty, nedostatečnosti, zahlušení, barikádování i uvolnění, pokud se podvolíte (a to jediné za vás film udělat nemůže - a pokud se bráníte, chápu, že to pak berete jako vydírání a nátlak, ale film nevydírá, nabízí velice hodnověrný prožitek)... A pak jen spustí v pravou chvíli katarzi z přirozeného uvolnění, opuštění barikád a přijetí, jen sleduje a rozvíjí takovou konstelaci (viz tu spoilingovou část), v níž se to nakonec velice logicky a nevykonstruovaně povede, samospádem... *** Přála bych si častěji zažívat po konci filmu v kině takové ticho - které nikdo nechce prolomit... ani po rozsvícení, ani cestou ze sálu, a dokonce ani cestou z kina ven do ulic a domovů... všichni příjemně zaraženě mlčeli... *** A nesmírně doceňuji ten zralý moment, spočívající v tom, že k prudkému spuštění emocí dojde chvíli před koncem, režisér otočí čepem, zdvihne taktovku, vyřinou se vám slzy, necháte je, proudí to vámi, ale není to ještě ten okamžik, kdy končí film... ta závěrečná katarze se rozline až pak, klidná, tichá, zvědomělá, přijde přesně až po tom, po prožití uvolněných emocí, a prostě nastane a trvá... a diváci ji vynesou ven, do světa... Totiž alespoň ti, kteří to na sebe nechali působit a nedali se strhnout k tomu, aby filmu nastavěli umělé obranné valy - ač neříkám, že jim to Aronofsky pokušitelsky nenabídl. Nicméně mě po strhující matce! znovu přesvědčil, že točí precizně a vědomě, byť jen pro ty, kdo se skutečně dívají s otevřenýma očima a srdcem a nenaběhnou si na zdání ničeho lacinějšího. *** PLUS: V roli kamarádky a ošetřovatelky se tu objevila skvělá Hong Chau, která ztvárnila nezapomenutelnou postavu z nesmírně pozoruhodného a krásného Paynova filmu Downsizing - obě role mají dokonce mnoho společného. *** (S Lí v Pilotů.) *~ (23.02.2023) (méně) (více)