The Sadness

Podobné gorefesty nepatří úplně mezi mnou oblíbenou odnož hororového žánru, a to především proto, že málokdy bývají tak dobře řemeslně zajištěné, jako je tchajwanský The Sadness. Takže když se jednou za pár let něco takovéhoto zjeví, kdo jsem, abych si stěžoval. Ve svém ranku tohle za poslední dobu opravdu nemá moc konkurenci. Po většinu stopáže velmi drsný a bezútěšný masakr, pro část publika to asi mnohokrát fakt bude za hranou toho, co chtějí sledovat. Mne trochu mrzí, že si to ten bezvýchodný, špinavý, zoufalý feeling nedokáže držet úplně nonstop, přecijen jsou tu scény, kdy z toho ta cheesy béčkovost okatě trčí a připomíná divákovi, že je to ve výsledku jen hororová zábava. Drsná, ale pořád jen zábava. (08.04.2022)

Taiwanská zombie řezničina indonézskeho strihu, kde sa dôraz než na čokoľvek iné kladie na čo najväčšiu brutalitu (i keď zombies tu tentoraz nie sú úplne zombies, ale akýsi pošahaní nadržaní masochisti). Remeselne zvládnuté skvele, ale podobné krvavé jatka v dnešnej dobe už neprekvapia, i keď nepopieram, že ja si ich tiež viem užiť, viď vynikajúca scéna v metre. The Sadness však neprináša nič viac, než ten dôraz na čo najviac preliatych hektolitrov krvi. Rozbíjajú sa tu síce lebky, lámu končatiny, doslovne ošukajú očné bulvy, ale čo z toho keď film nedokáže úplne predať tú znepokojivú atmosféru, o ktorú sa síce miestami snaží, ale až príliš často skĺzne do takej tej grotesknej brutality, ktorá sa nedá brať nijak vážne. A práve kvôli tomu sa mu nedarí budovať žiadne napätie, znepokojenie alebo čokoľvek iné okrem toho znechutenia z rôznych prasáren odohrávajúcich sa na plátne/obrazovke. Pritom by to s ústrednými dvomi postavami, ktoré si k sebe hľadajú cestu zamoreným mestom hravo šlo. Gore fanúšikovia si síce prídu na svoje, keďže podobných technicky zdatných gorefestov sa rodí pramálo (a tých čo majú aspoň nejaké kvality, ešte menej), ale kto čaká čoby len málo viac, bude odchádzať sklamaný. Ja som niekde na pol ceste, práve kvôli tej nejednotnej atmosfére. CELKOVO: 6/10 (09.04.2022)

Nejspíš si nevzpomenu na jediný film, kde by bylo víc krve a nechuťáren, než v The Sadness. Naprosto zvrhlý a sadistický pohled na zombie žánr, který je svým způsobem vlastně originální, neb nejde o to, sežrat někomu mozek, ale o to, nacpat někomu ptáka do oka nebo nablít do otevřené rány. Otázka však je, zda vám to stačí. Tvůrci zavrhnou veškeré snahy mít nějaký opravdový děj či pointu zhruba v polovině a zjistíte, že nedostanete víc, než potoky krve a musíte se s tím spokojit. Velká škoda, natočené to je totiž dobře, masky a krvavé efekty jsou vyloženě lahůdka srovnatelná s hollywoodskými budgety a neokoukaná Tchaj-pej nabourává stereotypy. Škoda, že při tvorbě nebyli přítomni i scenáristi... (07.06.2023)

Infikovaní v The Sadness sú neuveriteľne overpowered sexuálni násilníci a vrahovia, kvôli čomu je film preplnený skutočne tvrdým gore. Postavy len málokedy postávajú na jednom mieste, pretože by ich dobehli nakazení šialenci, a tak sa na scéne stále niečo deje. Na záver tomu už trochu dochádzala šťava, ale prvé dve tretiny boli super. (13.03.2023)

Tradiční námět zombie pandemie se tu překlápí do sociálně kritického hororu. A to s nezanedbatelnou hrstí emocí, neboť ústřední zamilovaný pár si k sobě musí najít cestu přes hordy běsnících nakažených, a s místy neúnosným násilím. Zdejší zombie totiž dovedou dál komunikovat a funguje jim paměť, jen všechny sociálně vstřícné pohnutky vytlačí zuřivá touha ubližovat. Ta vede i k sexuálnímu uspokojení a infikovaní lidé si vraždění, mučení a mrzačení užívají neporovnatelně víc než všichni zloduchové z Hostelu, Grotesque a dalších torture hororů.Míra sadismu je opravdu neudržitelná, příkoří se děje každému bez soucitu a tvůrci mají kvalitní technické zázemí, tudíž spoustu pytlíků s falešnou krví doprovází ještě přesvědčivé masky. Hned první mord spočívá v polití horkým olejem a strhání rozleptané kůže z obličeje, následná scéna v metru je zřejmě tím nejbrutálnějším, co kdy filmová postava předvedla s nožem. I zde přitom vycítíme nadsázku a exploatační vytržení z reality, přestože film si zachovává dobovou relevanci odkazy na koronavirus a rostoucí komunikační propast mezi lidmi, kteří mají své displeje a na druhé neberou zřetel – tedy dokud jim nepotřebují drasticky ublížit. Jako příkladná asijská žánrovka to končí nečekaným uhnutím k morálnímu aspektu a degradující tempo perverze kompenzuje přesně gradovaná osobní linie. (16.06.2024)