Frankenstein

Frankenstein je klasický horor, ktorého polovica úspechu tkvie v maske monštra, tá druhá v poctivej atmosfére. Asymetrický interiér veže vychádza z Caligharizmu. Príbeh je klasický, polemizuje sa nad zneužitím vedy, utrpením človeka (monštra), ktorý za svoju existenciu a skutky vôbec nemôže (nemá ani meno) a končí obligátnou davovou naháňačkou s fakľami. Zfanatizovaný dav samozrejme nie je schopný pochopiť, kto je tu skutočným vinníkom. Film mohol vo svojej dobe vyvolať kontroverziu jednou z úvodných scén v aule, kde profesor vysvetľuje rozdiel medzi mozgom normálneho človeka a mozgom vraha, čím vlastne dokazuje, že vrah za svoje skutky nie je zodpovedný, pretože je iba hračkou prírody. (24.10.2012)

Úvodní varování diváků dnes působí přinejmenším úsměvným dojmem a přes skvělý výkon Borise Karloffa už film nikomu hrůzu nenažene. Legendární horor nejvíce trpí svou krátkou stopáží, která zjednodušila děj natolik, že některé věci nedávají moc smysl. Přes na svou dobu velkorysou výpravu na mě nepůsobí tak zajímavě jako o rok starší Dracula. (30.09.2004)

Keď sa niekto pozrie na moje hodnotenie, automaticky sa spýta - prečo? Aby som zmietol zo stola dohady, ako prvé musím ozrejmiť, že vek filmu na tom nijak významný podiel nemá. A nie je to ani tým, že by som tak úpenlivo dúfal v dôkladné prenesenie hrôzostrašného príbehu Mary Shelleyovej zo stránok nasiaknutých gotikou na filmové plátno. Naopak, som tolerantný a verím v autorský potenciál originálneho a svojského uchopenia jedného príbehu, témy, ktoré môže viesť k novým zaujímavým výsledkom. Preto ma nijak nehnevá, že sa James Whale pustil vlastnou cestou, ale nie som spokojný s tým, čo to obnáša. Whale totiž v zásade poprel celú podstatu príbehu o stvorení čohosi neľudského čo len postupne nachádza strastiplnú cestu k ľudskosti, keď ho banalizoval, naniesol naň zbytočné romantické a romantizujúce prvky, a prevrátil zmysel ikonických momentov pre predlohu tak zásadných. Prečo musí byť vedec za každú cenu šialený, neuvedomujúci si dôsledky svojich experimentov a i dlho po nich pokračujúci v snahách o dokonalú bytosť? Prečo paradoxne dostáva od svojho bývalého profesora a mentora ešte podporu v tejto činnosti? Prečo na to, aby sme si uvedomili netvorovu neschopnosť rozpoznať a oddeliť (značne abstraktné) pojmy "dobro" a "zlo", musí nešťastne zomrieť malé dievčatko? Prečo sa postavy musia chovať často tak nelogicky, konať bez rozmyslu (snúbenica a jej priateľ, profesor)? Pod vplyvom týchto a ďalších otázok, ktoré sa mi vynárajú počas sledovania v hlave, nahliadam na naivitu Whaleovho filmu s veľkou nedôverou. Neupieram mu jeho technickú a formálnu pôsobivosť, plynulú dynamiku, dobre zvolené obsadenie a kulisy, ani veľký význam pre genézu žánru. Pravdou však zostáva, že prvky doznievajúceho expresionizmu a divadelnosti na mňa v porovnaní so zdatnejšími zástupcami i zo skoršieho obdobia pôsobia rozpačito a nedôstojne. Z tohoto Frankensteina nedýcha atmosféra, ani ladné spojenie existencionálnej psychologickej drámy a gotického hororu. A konečne, jeho podanie kardinálneho neúspechu megalomanskej vedy oproti Bohu, keď sa netvor túžiaci po slobode vzoprie svojmu stvoriteľovi, vyznieva vo Whaleovom podaní rovnako chatrne a smiešne, ako niektoré dýchavičné scény (okrem dievčatka a jazera spomeňme napríklad narušenie svadobných osláv, či osobný súboj na skalách pri mlyne krátko pred záverom). Colin Clive a skvele zamaskovaný Boris Karloff si však uznanie zaslúžia. 40% (23.10.2014)

Do sterilních cel technické kultury dvacátých a třicátých let zaznívá prastaré skuhrání umělé bytosti jako varovná výčitka, která musí být zákonitě oslyšena, protože povstání netvora (ač s lidským srdcem) je vlastně i jejím cílem. Film zpracovávající nadčasový román Mary Shelleyové, naneštěstí úspěšně předznamenávající pokles západní kultury do civilizace, ovšem vedle ztráty víry v duchovní či humanitní vědy reflektuje i aktuální hrozbu politických ideologií dvacátého století, zvláště národního socialismu. Herr Frankenstein, zaujatý svou lichou představou a lhostejný k etice okolností i vlastního cíle, odpovídá egu moderního diktátora nadřazujícího vlastní vizi, vlastní pojetí života Stvoření veškerenstva. Průsečík obou jedových tepen je zřejmý a nejpřesvědčivěji je konkretizuje odpor všech takových – pravých – monster k ekologii, jíž nadřazují vyprázdněné nacionalistické teze či národní hospodářství. Jistě, to do hodnocení filmu asi nepatří…, ale měl jsem potřebu to vyslovit, protože tento horor, nezaměnitelný a navěky čnějící nad stovky příbuzných dramat šílených vědců, podle mě otevírá před nejrozmanitějším publikem jeho vlastní svět. Nadto: vedle toho tato adaptace klade i další otázky: ty po povaze lidského, po míře vrozené mravnosti a ušlechtilosti, po ryzí prvotnosti v lidském a řadu dalších může předčít ta, která váží lidské předurčení k nejednotě, ke zkáze, k nenávisti a která musí zákonitě jednání umělého člověka hájit: jako by to neforemné tělo bylo paprskem mířícím bezelstně k svému epicentru, nikoliv od něj, a spalujícím všechny meze, které mu v tom brání. Je až neuvěřitelné, jak tento snímek – opakovaně a přitom stále nově – váží definici života: znovuoživené tělo jedná bez zkušenosti, hýbe se bezděčně, nesdílí svou skutečnost s ostatními, a tedy je samo, mimo život – nesmrtelné. Každý jeho pohyb a čin váží naše vlastní bytí a konfrontuje je se zkázou, kterou to tiché celuloidové zjevení páchá. Kde jsou hranice nás samých a čeho jsou právy naše city? Jakou měrou se překrýváme s Životem a kolik z nás je jen bezděčným a zbytným nánosem parazitujícím na tom krystalu, který má na život právo… (26.08.2017)

Provařená klasika, která již dnes nemá moc co nabídnout. Pokud o něm náhodou nevíte, odkazuji vás raději na Brannaghův remake z roku 1994, který je lépe obsazený, psychologicky mnohem preciznější a tudíž i emocionálně pestřejší. Tohle je spíše další povinná kolonka v učebnici teorie, kterou každý druhý stejně bez povšimnutí a bez trestu přeskočí.. 60% (01.05.2014)