Nejhorší člověk na světě

Má krásný úsměv. Umí se radovat. Má zvídavé oči. Jak ty se umí nadchnout. A co, že její okouzlení časem vyprchá? Kousek si vezme s sebou o dům dál. Nalepí se jí na boty. A co, že se možná plete, možná chybuje? Je snad zavrženíhodné, že je i v nejistotě iniciativní a vykročí? Je horší odejít dřív než pozdě? ___ Život je lineární. Narodíme se a umřeme. Život není lineární. Každou chvíli v něčem začíná od znova. A ten začátek je i není nový. Jde o sled epizod — o za sebe naskládaná, ale zároveň nelineárně propletená, tady a teď.  Proč by se každé tady a teď mělo podřizovat očekávání cobykdyby, minulosti, hypotetickému potom kdesi ve stáří..? ___ Je trpké, že se tak často se svým aktuálním místem v životě tak často mineme s tím druhým. Dřív nebo později. Vyšlo by to jindy, jinak? Možná. To je fuk. ___ To co je teď, je opravdu důležité. Posvátné. Přiznat tomu konečnost je urážkou. Odvážnou a nezbytnou pro štěstí duše. Špiníme novým staré? Ne! Ze starého jsme trochu vyrostli. Co jsme opustili, tím jsme se chtě nechtě trochu nakazili. ___ Nikdy nejsme hotoví. Pořád se pečeme. Neumřeme na konci. Umřeme někde uprostřed. Věčně nehotoví. Vždycky překvapení. Je v tom prostor pro radost. Neutop se. (05.09.2021)

Nenápadně rafinovaný film, který na pozadí onoho stereotypního "hledání svého místa ve světě" vlastně nehystericky a s milou, nepřetaženou uštěpačností, byť zároveň s existenciálním smutkem obnažuje, že ve světě, jehož biosféra i sociosféra se rozpadá, ve společnosti, kde je každý na všechno sám a všechno mu jen bere čas a odvádí pozornost, ve skutečnosti ani moc nedává smysl si doopravdy hledat místo, odkud bychom mohli využitím svého potenciálu přispívat k vyššímu celku a vyššímu dobru, aniž bychom si něco nalhávali, aniž bychom cítili absurditu, marnost z vědomí, že se to nedaří. *** Film chytře klame: zdánlivě sledujeme osobní mikrodrama, mladou (ale právě že ne už zase tak mladou) dívku, která řeší sebe samu, vztah se zralým partnerem schopným ocenit její výjimečnost (dřív než ji dokáže chápat i ona sama, zatímco on o hloubce té jejich tragédie špatného načasování ví) i být kritikem a rebelem, a vztah s romantickým klukem, který ji k žádnému vymezování se nenutí. A Julie sama nemá analytické schopnosti, ale má intuici, a tak ji sledujeme, jak se v ničem necítí správně, jak se v tom plácá a zdánlivě jako by nevěděla, co vlastně chce... A na pozadí toho, co se nám zobrazuje o společnosti a o světě, o Juliiných reálných možnostech, si můžeme sami dělat obrázek, jestli je to její osobní problém, jestli opravdu dává smysl do takového světa a společnosti chtít správně zapadnout, mít v něm děti, pracovat v něm, ať už v kavárně nebo v knihkupectví, či dělat kariéru nebo umění - a nebo rebelovat... Vždyť vidíme, kam to přivede Aksela, který jediný asi dřív než ona chápe, že je to celé otázka ještě mnohem zásadnějšího načasování než minutí se jich dvou, ale i minutí se se smyslem práce, výchovy, hodnot, významem hovoru, sdělování, snahy o dialog atd. v dnešní roztěkané post-faktické době, která nemá na smysl sdělení ani konání čas... A že ta zásadní hádanka, kam patřím a co ze mě má být a proč, v téhle době, stavu světa a systému, který jsme si na sebe ušili, ve skutečnosti nemá dobré řešení.... Možná jediné, co se dá s notnou dávkou štěstí zjistit, je, ke komu patřím - a v tom se spolu Aksel a Julie o fous minuli - a pak už jen, ke komu všemu nepatřím. Vzato kolem a kolem, je to vlastně dost odvážný a hořký film, kritický. *** (Viděno v brzkém odpoledni ve Velkém sále Světozoru).  *~ (02.04.2022)

Autentický a velmi silný film o životě, jeho očekávání, o naplnění a zklamání. O myšlenek z minulosti, které nás doprovází celý život. Partnerskou vztahovku má mladší Trier dokonale vystudovanou, jeho optická stopa a citlivost dokonale rezonuje. "Co kdyby" si člověk říká tisíckrát za život, i tak obětuje cokoliv, aby dostal naplnění které mu říká srdce. Konečně jsem se duchem vrátil do festivalového nádechu - děkuji Joachime. (19.04.2023)

Na první pohled jenom další konverzační vztahovka s uzavřením jako z klišoidního hollywoodského jogurtu. Ale první, na co jsem následující ráno po probuzení myslel, a že intenzivně jako bych je osobně znal, byli ON a ONA. A na jejich příběh, co si vzájemně dali. Scéna se západem slunce mě bolí doteď. Kdy naposled jsme viděli natolik trefný a úpřimný partnerský film? Joachim Trier je vnímavý psycholog s unikátním smyslem pro drobnokresbu postav, kterou umí navíc ozvláštnit milými filmařskými nápady - zastavení času v momentu zamilování se nebo výstižné animované vykreslení houbičkového tripu, ovlivněného tíhou aktuálních životních myšlenek. Vynikající herecká dvojice Renate Reinsve a Anders Danielsen Lie. (17.03.2022)

Svým způsobem mám jisté pochopení pro lidi, co jsou přelétaví v myšlenkách a životních prioritách, ale těžko jim to tolerovat v případě, kdy tím ubližují svému okolí a přesně z tohoto důvodu ve mně rychle opadly jakékoli sympatie/empatie vůči hlavní hrdince. Samotná romantická linka už poté nepřináší nic, co bychom tu neměli v obdobných filmech nesčetněkrát. [viděno na HBO Max 9.12.2022] (09.12.2022)