Kabinet doktora Caligariho

Temná metafora ve zdeformovaných kulisách města, kde se snoubí kubismus s expresionismem v jemném oparu dada. Film jsem viděl s hudbou Rainera Viertelboecka (1993). V řadě scén mi připomněla německou industriální skupinu Einstürzende Neubauten - klasické nástroje připomínají hudbu počátku minulého století, do toho prolínají nástroje elektronické a následně rozličné bicí a ruchy. Snímek s řadou významů, a tedy vykládaný různě, je dnes již klasickým dílem německého expresionismu. Doba po skončení války, rozvrácená německá ekonomika, neradostné vyhlídky, manipulace s jedincem....já si ale kromě toho vzpomněl na E.A.Poa (Metoda doktora Téra a profesora Péra). Kulisy, výprava, líčení herců, hudba a skvělý konec. Příběh sám dnes jistě objevný není a jeho zpracování bude asi současného diváka nudit. Za pozornost ale stojí některé detaily, které se staly zřejmě vzorem pro další filmy - stínohra (vraždění) a toporná chůze Cesara připomenou další klasiku - Upír Nosferatu... (09.04.2014)

Expresionismus promlouvající nejen příslovečně exaltovanou mimikou obličeje a zvýrazněním očí, ale především deliricky pokroucenými a znejisťujícími kulisami. Je příběh šíleného doktora jen bláznův sen? Je to realita? Nesmírně působivé dílo, které dík své unikátní vizualitě (a z ní plynoucí atmosféře) neztrácí na kvalitách. Film jako umění. Umění jako film. (28.01.2004)

Tento film dokáže být i po těch mnoha letech od svého vzniku napínavý a zábavný. A naprosto jasně zdvihá prostředníček na všechny ušmudlané patlaly, kteří píší scénáře pro dnešní tovární velkovýrobu v Hollywoodu. Z filmu čiší obrovské nadšení a elán, se kterými ho tvůrci točili. A jejich entuziasmus se přenáší i na diváka. Ti lidé považovali film za umění, nikoliv za produkt, který se klidně může povalovat vedle ponožek vyrobených z PET lahví, neboť má srovnatelnou hodnotu, jelikož je stejně šuntové zboží jako ty asijské fusekle. (28.09.2011)

Šílenství z KABINETU přímo prýští. Temné pokřivené obrazy (dekorace jako by vypadly z mozku postiženého stihomamem a pokřiveným vnímáním skutečnosti) v tom nejklasičtějším slova smyslu. Dodatenčná hudba je neskutečně sugestivní. Jazzová bizarnost spojená s rozličnými zvuky a doplněná symfonickým orchestrem. Neskutečně intenzivní. (06.12.2011)

V době vzniku filmu se psal rok 1920, což je svým způsobem úžasné. Bohužel, film samotný už mi úžasný nepřišel. Nejvíce se mi nelíbila hudba, která nenavodila ani hororovou atmosféru a ani nebyla dobrá. Z počátků kinematografie toho moc nakoukaného nemám, tudíž mám možnost srovnání hlavně s díly Ch. Chaplina, která měla hudbu vždy úžasnou. Zahraný je film vzhledem k motivu dobře. Disponuje pěknými kostýmy, a dokonce má smysluplný příběh, který je samozřejmě super jednoduchý, což se ovšem u hororů očekává, ačkoli toto horor samozřejmě není. Jeden frajer(Dr. Caligari) si ochočí náměsíčníka, který pro frajerovo potěšení občas někoho zabije. Lidem se to samozřejmě nelíbí, tak po vrahovi pátrají. A poté šup se všemi do kazajky a blázince. Pro fanoušky hororů je film povinností, neb se jedná o jeden z prvních náznaků tohoto žánru. Pro uživatele, kteří se na filmy dívají primárně pro zábavu je zase povinností film obloukem minout. Pro nás ostatní jsou to 2* či 3*, přičemž rozhoduje momentální rozpoložení. Z mé strany to tedy budou hvězdičky pouze 2. (11.08.2012)