Kabinet doktora Caligariho

Tak, další kultovní dílo raného hororu konečně zhlédnuto. Těžko říct, jakých kvalit dosahuje samotný příběh, ale ve srovnání s fascinující výtvarnou stránkou lehce zaniká:) And... that music is PHENOMENAL! Slovy ji snad ani nejde popsat. Je to něco jako ambientně-hororový muzikál, koncert, kde si mezi sebou jednotlivé hudební složky vykládají, smějí se, vysmívají se a naříkají. Kdyby se duše blázince dala zformulovat do hudby, zněla by asi přesně takto. To hudba z Insidious je oproti tomuto lehký popík. Výtvarná a hudební extáze, to je Kabinet doktora Caligariho. (06.07.2014)

V době svého vzniku, kdy film bojoval ještě sám se sebou, hledal svou formu a vlastní možnosti, to byl zřejmě velice odvážný počit, který se pouštěl do výtvarných experimentů s nebývalou invencí a sebevědomím. Příběh sám o sobě je zajímavý, neotřelý a i konec nepředvídatelný. Přece jen je to však, zdá se mi, ještě více divadlo, než film. Také se to trochu vleče. (17.11.2009)

Je to tím, že poslední dva nezvukové snímky, co jsem viděl, jsou opravdu tak skvělé, nebo jsem jim obecně snad přišel na chuť? Dost možná obojí. Kabinet doktora Caligariho je čiré umělecké atmosférické dílo s příchutí mystéria, které nestihne začít nudit, obzvláště ne ve zkrácené 51-ti minutové verzi z archive.org, kde se nápis konec objeví v momentě, kdy tipujete, že právě probíhá zhruba tak desátá minuta. Jsem opravdu spokojen. (13.05.2006)

Film, který propojil výtvarné umění s námětem hororu. Scénář k filmu napsali Carl Mayer a Hans Janowitz, který částečně čerpá z jejich autobiografických vzpomínek z psychiatrických ústavů. Na tomto brilantně zdařilém filmu, mimo jiné spolupracovali expresionistickým stylem i moderní malíři a výtvarníci poválečného Německa. Pozadí kulis přímo na ploše bylo pomalováno hodně potemněle, pouliční lucerny ponuře stavěné ve stínu chmurně podivných fasád dokreslovali atmosféru. Pro představu charakteru zvláštního děsu je César i dr. Caligari přesvědčivě fascinující, strnule němá a šílená gesta přidávají filmu na dramatičnosti v jemných nuancích filmové hrůzy. Postava náměsíčníka Cesare, kterou ztvárnil famózní Conrad Veidt a jeho křídová tvář je 100% dokonalá. Film je originální na dobu, kdy byl natočen. Sice němý, ale děsí, ale byl to zážitek, na který se nezapomíná. (24.11.2007)

Skvěle pročištěná a rekonstruovaná verze slavného starožitného německého němého filmu naznačuje, že kvalitu světového formátu lze hledat i mimo USA či Rusko. Míra osobitosti a původnosti i působivosti tu je mimořádná. Expresionistický výtvarný doprovod stejně jako herecké výkony nejsou samoúčelné a jako víc než funkční se projevuje i nadprůměrný scénář. Horor, který umělecky přesahuje svůj žánr, lze oprávněně chápat jako působivou prorockou metaforu. Dějiny tu odpovídají symbolice: Německo, zmítané v té době radikálními puči extremismu z obou směrů - pravého i levého - , skutečně žilo na počátku dvacátých let ve vytržení, které se vrátilo o deset let později srovnatelným šokem z propuknutí Velké hospodářské krize třicátých let. A tak poslední šestý díl tohoto strohého dramatu napájeného i pantomimou předvídá další průnik německého šovinismu, spojovaného dnes s Hitlerovým jménem. Fantasknost filmu přestává být fantaskností a mění se jakoby obratem ruky v pronikavou, chirurgicky nemilosrdnou a protokolárně nezpochybnitelnou skutečnost. V oslovení, které mrazí i po devadesáti letech, v působivost, kterou raketově rychý rozvoj technické stránky hraného filmu dosud nepřekonal a zřejmě ani v dohledné budoucnosti nepřekoná. (16.02.2010)