Kabinet doktora Caligariho

Skvěle pročištěná a rekonstruovaná verze slavného starožitného německého němého filmu naznačuje, že kvalitu světového formátu lze hledat i mimo USA či Rusko. Míra osobitosti a původnosti i působivosti tu je mimořádná. Expresionistický výtvarný doprovod stejně jako herecké výkony nejsou samoúčelné a jako víc než funkční se projevuje i nadprůměrný scénář. Horor, který umělecky přesahuje svůj žánr, lze oprávněně chápat jako působivou prorockou metaforu. Dějiny tu odpovídají symbolice: Německo, zmítané v té době radikálními puči extremismu z obou směrů - pravého i levého - , skutečně žilo na počátku dvacátých let ve vytržení, které se vrátilo o deset let později srovnatelným šokem z propuknutí Velké hospodářské krize třicátých let. A tak poslední šestý díl tohoto strohého dramatu napájeného i pantomimou předvídá další průnik německého šovinismu, spojovaného dnes s Hitlerovým jménem. Fantasknost filmu přestává být fantaskností a mění se jakoby obratem ruky v pronikavou, chirurgicky nemilosrdnou a protokolárně nezpochybnitelnou skutečnost. V oslovení, které mrazí i po devadesáti letech, v působivost, kterou raketově rychý rozvoj technické stránky hraného filmu dosud nepřekonal a zřejmě ani v dohledné budoucnosti nepřekoná. (16.02.2010)

Tak, další kultovní dílo raného hororu konečně zhlédnuto. Těžko říct, jakých kvalit dosahuje samotný příběh, ale ve srovnání s fascinující výtvarnou stránkou lehce zaniká:) And... that music is PHENOMENAL! Slovy ji snad ani nejde popsat. Je to něco jako ambientně-hororový muzikál, koncert, kde si mezi sebou jednotlivé hudební složky vykládají, smějí se, vysmívají se a naříkají. Kdyby se duše blázince dala zformulovat do hudby, zněla by asi přesně takto. To hudba z Insidious je oproti tomuto lehký popík. Výtvarná a hudební extáze, to je Kabinet doktora Caligariho. (06.07.2014)

Temná metafora ve zdeformovaných kulisách města, kde se snoubí kubismus s expresionismem v jemném oparu dada. Film jsem viděl s hudbou Rainera Viertelboecka (1993). V řadě scén mi připomněla německou industriální skupinu Einstürzende Neubauten - klasické nástroje připomínají hudbu počátku minulého století, do toho prolínají nástroje elektronické a následně rozličné bicí a ruchy. Snímek s řadou významů, a tedy vykládaný různě, je dnes již klasickým dílem německého expresionismu. Doba po skončení války, rozvrácená německá ekonomika, neradostné vyhlídky, manipulace s jedincem....já si ale kromě toho vzpomněl na E.A.Poa (Metoda doktora Téra a profesora Péra). Kulisy, výprava, líčení herců, hudba a skvělý konec. Příběh sám dnes jistě objevný není a jeho zpracování bude asi současného diváka nudit. Za pozornost ale stojí některé detaily, které se staly zřejmě vzorem pro další filmy - stínohra (vraždění) a toporná chůze Cesara připomenou další klasiku - Upír Nosferatu... (09.04.2014)

Dílo, které zahájilo vlnou zvanou Německý expresionismus. Společně s později dodanou hudbou tvoří husí kůži nahánějící horor. Pokud se umíte na filmy takového ražení dívat, tak Kabinet doktora Kaligariho vás uchvátí. Geniální kulisy, které předčí všechny možné exteriéry společně s ranným filmovým herectvím, (založeným hlavně na kulení očí ), je mrazivá kombinace. Úžasná je například sekvence, kdy jde Caesar uloupit vyvolenou dívku. A o konci lze říct jen to, že tak rafinovanou pointu, jsem od filmového stařečka opravdu ale opravdu nečekal. (18.12.2006)

Kabinet dr. Caligariho je v určitém směru opakem svého "bratra" Upíra Nosferatu, ale i tady je děj zahalen příjemně mrazivým tajemnem a nadpřirozenem. Herci v hlavních rolích, především Conrad Veidt a Werner Krauss, odvedli nezapomenutelné výkony a jejich postavy prakticky táhly celý děj filmu a nepůsobili tak unyle jako ostatní herci. Narozdíl od Nosferata je Caligari celý natočený v ateliérových dekoracích. Autory dekorací byli tři němečtí expresioničtí malíři H.Warm,W.Rohrig a W. Reimann, kteří vlastně měli na vytvoření atmosféry Caligariho větší podíl než samotný režisér. Svět Caligariho pokroucený, zpřelámaný a pomatený, viděný očima hlavního hrdiny-blázna, diváka šokuje svou podivnou bizarností, křivá okna, světla namalovaná na zdech, úzké, křivolaké uličky města. Filmem Kabinet dr.Caligariho Robert Wiene položil základ jednomu z nejkouzelnějších a nejtajemnějších směrů ve filmu, německému expresionismu. (17.06.2006)