Pojistka smrti

Stála na balkóně vysoko nade mnou, téměř v rouše Evině. Plavé vlasy, dlouhá šíje. Stála tam jako socha antické bohyně, jako anděl v kryptě kostela. Vyzařovala z ní prazvláštní magická moc. Jakési mocné fluidum, které vás pohltí naráz a provždy. Dívala se na mě všeprostupujícím pohledem. Připadalo mi to, jako bych to byl já, kdo je nahý. Nezmohl jsem se na slovo, až ona sama přerušila ticho „Mohu Vám nějak pomoci? Zrovna jsem se opalovala.“ Abych řekl pravdu, Keyesi….. Od té doby mě vůbec nezajímalo prodloužení pojistek nebo pan Dietrichson a jeho dcera. Myslel jsem na tu ženu nahoře na schodech a na to, jak se na mě dívala. Chtěl jsem ji vidět znovu zblízka, bez toho hloupého schodiště mezi námi. Později řekla tím nejlíbeznějším hlasem na světě: „Waltře. Jsem do tebe zblázněná. On mě drží na vodítku tak pevně, že ani nemohu dýchat. Rozvod by mi nikdy nedovolil. Je na mě moc zlý. Pokaždé, když si koupím šaty nebo boty, může se ukřičet. Nenechá mě nikam jít. Přitom pro něj nic neznamenám. Waltře, já ho nechci zabít. Nikdy jsem nechtěla. Ani když se opije a udeří mě do obličeje.“____ Nechcete se pojistit, pane Dietrichsone? Mimořádně povedený film. Záběr na Phyllis tvář při vraždě a samotný závěr patří k mým největším filmovým zážitkům. 90% (12.10.2016)

Podľahnúť ilúzii dokonalého zločinu je síce pre niektorých lákavé, ale lož máva krátke nohy, nieto zločin. Precízne postavený poistný podvod sa odrazu rúca pod ťarchou nových okolností. V klasickom noir môžete takisto podľahnúť ilúzii dokonalého filmu. V tomto prípade sa ilúzia mení na fakt a vydrží až do konca. Ale to som si už u Billyho Wildera zvykol, že jeho filmy nemajú chybu. (12.06.2009)

Jediný kdo může konkurovat ve filmech noir Billymu Wilderovi je zase jenom Billy Wilder. Tak například John Huston nebo Alfred Hitchcock dělali zcela vynikající snímky tohoto druhu - ale Wilder stvořil čistou, esenciální genialitu. Vždyť co jiného je i Pojistka smrti - film precizní v každém detailu: strhující vyprávění, výborně napsané postavy i dialogy (na scénáři se podílel Raymond Chandler - a je to znát), úžasní herci a fascinující kamera (díky které jsem konečně pochopil, co myslel Terry Pratchett, když psal v jedné Zeměploše, že existuje tisíc odstínů černé). Nikdy nevěřte ženám, které mají vřelý vztah k cynickým pojišťovákům! A pokud jste cyničtí pojišťováci, raději nevěřte ženám vůbec! (12.04.2005)

„Někdy tu prosedíme celý večer, aniž bychom řekli slova.“ – „To zní dost nudně.“ – „Takže jen sedím a pletu.“ – „Proto jste si ho vzala?“ – „Třeba se mi líbí, jak mi na palcích drží vlnu.“ – „A nemá někdy unavené palce? Se mnou byste plést nemusela “ . ___ Celý život noir filmy procházím jako lehce netečný divák, ale to je jenom můj problém.  Ovšem schopnost Billyho Wildera, jak na sebe vrší dialogy, jsem obdivoval  vždycky a tady jsem si opět popásl. Škoda ale dvou věcí. Jednak bych zde uvítal nějaký osvěžující vizuální nápad, v tomhle ohledu byl třeba takový Orson Welles nedostižný, ale tady kde nic, tu nic. A pak ten pracně vykoumaný nápad vraždy mi přišel celkem banální a místama i hodně naivní (producírování ve vagónu s výškou o hlavu větší, než manžílek, vážně není z úkonů nejbystřejších). Barbaru Stanwyck do role femme fatale ale vybrali skvěle. Svůdná, ale zároveň vám na ní od prvního pohledu něco nehraje …. prostě vidíte její temnou stránku ještě dřív, než se z ní vyloupne vypočítavá mrcha :o) (07.02.2024)

Vždycky mě hrozně zajímal starej noir z období války. Užíval jsem si ho hlavně z amerických detektivek a kriminálek z devadesátých let, které na tuto dobu absolutně odkazovaly. Když už jsem se ale do něčeho takového opravdu pustil, nějak jsem v tom nenašel to, co jsem si pod tím celou dobu představoval. A nejvíc mi chybělo cokoliv, co by připomínalo mystično a s tím spojenou atmosféru. (15.04.2016)