Ztracený víkend

Film z roku 1945. Zde si zahrál RAY MILLAND opilce tak věrně, že se mi chtělo tehdy z kinosálu utéci. Nikdy jsem něco takového neviděla, u nás se nepilo. O škodlivosti alkoholu jsem samozřejmě věděla, ale vědět a vidět je velký rozdíl. Když jsem včera po 65 letech film znovu viděla, uvědomila jsem si tu hrůzu ještě silněji. Nejsou to opilci... jsou to velmi těžce nemocní lidé, do tohoto stavu se však přivedou VLASTNÍ VINOU a velmi slabou vůli vůči své osobě. (15.05.2013)

Nemůžu si pomoct, jsem platonicky zamilován do Wilderových filmů a tohle je jeden z nich. Za Ztracený víkend dostal první ze svých (pouhých!) dvou cen akademie - a musím přiznat, že Oscara za Byt si zřejmě (aspoň z dnešního pohledu) zasloužil víc. Ne že by Ztracený víkend nebyl vynikající film, jen časem trochu vyměkl - v době filmů Rekviem za sen nebo Strach a hnus v Las Vegas je přece jen civilně syrová story o víkendové honbě za flaškou jednoho talentovaného povaleče s naznačeným šťastným vyústěním slabá káva. Vyprávění příběhu je zde ovšem opět na špici (jak jsme z Billyho počinů zvyklí) a rovněž se opět povedlo angažovat hereckou špičku. No, Sunset Boulevard to přesto není - ale pro všechny milovníky mistrova díla je tento "americký Ikarův pád" pochopitelně povinný. Zklamáni nebudete. (02.05.2005)

Tenhle alkoholní dýchánek posbíral hned několik prestižních ocenění, k oscarovému zlatu se propil i hlavní mužský představitel Ray Milland, který lokal pořád a pořádně. Obecně opilci zřejmě díky svému tragickému kouzlu oslovovali akademiky opakovaně (Lee Marvin – Dívka ze Západu, Nicolas Cage – Leaving Las Vegas, Jeff Bridges – Crazy Heart nebo Albert Finney – Ve stínu vulkánu). Nejskrytější zákoutí nemocné alkoholikovy duše zkoumá v tomhle psychologickém dramatu Billy Wilder, dokonce tehdy nadzvedl ze židle lihovarnický průmysl, kterému se nelíbilo, jak otevřeně se k tématu alkoholismu staví. Výsledek je dalším kousavým příspěvkem do Wilderovy bohaté filmografie. Ukazuje obraz světa tak, jak se mu jeví, přináší precizní řemeslo, neztrácí se v souvislostech a i po těch dekádách odstupu působí pořád docela svěže. (04.05.2016)

Napadat tento film za naivitu a zjednodušení není úplně fér, protože co vím, byl to první snímek, který nepopisoval alkoholiky jako směšné figurky, ale jako nemocné lidi posedlé démonem. Je to tedy něco jako vytýkat Mélièsovi, že jeho filmy mají směšné, nerealistické efekty. Pokud víme, jak musel Wilder s Paramountem bojovat, aby snímek vůbec vznikl a prošel cenzurou, musíme mu tak nějak odpustit i slabý závěr (i když, ano, i já srážím hvězdičku jen kvůli němu). Čeho si opravdu cením jsou silné obrazy, nadmíru působivé scény, které se vryjí do paměti a zde jich najdeme hned několik - ,,ďábelské kruhy" na barovém pultu, flaška schovaná v lustru vrhající ohromný stín přes půlku stropu, netopýr trhající myš... Některé motivy se sice poněkud opakují, ale zevšednět nestačí, už proto, že sledovat Raye Millanda v hlavní roli je samo o sobě zážitek. Jediným (ale podstatným) nešvarem zůstává tedy ten proklatý konec. (31.07.2011)

Ten závěr mě opravdu překvapil. Vzhledem k názvu filmu, jako by takový konec ani plánován nebyl. Jinak se jedná o perfektní studií alkoholika, nevěřila bych, že třeba hledání nebo ukrývání flašky může působit až tak dramaticky. Nedivím se, že Ray Milland byl oceněn Oscarem. Skutečně až to podivné zakončení mě odradilo od plného bodování. (15.04.2016)