West Side Story

Historicky prvý muzikál, ktorý hodnotím takmer plnou známkou. Iste, legende menom West Side Story sa dá vytknúť mnohé (začal by som maskérom Natalie Wood a aj k jej hereckému prejavu, ktorý mi pre tak zásadnú postavu v srdci príbehu prišiel miestami monotónny a bez príslušného želaného náboja, by som niečo našiel), ale jeho klady prevažujú až veľkolepým spôsobom. Navyše je jedným z tých muzikálov, ktoré nepotrebujú silné posolstvo na definitívne stvrdenie svojej nadčasovej kvality, ale úplne im postačuje jednoduchá aktualizovaná adaptácia Rómea a Júlie v kulisách newyorského West Sideu - zakázaná láska skúšaná osudom (plus jednoduché postranné motívy súvisiace s modernizáciou - prisťahovalci tmavšej pleti, pouličné gangy, americký sen na vážkach). Hlavným esom v rukáve je však kamera a hudba s vynikajúcimi výstupmi. Daniel L. Fapp je obrazový mág a s citom tvorí pre Wisea premyslené kompozície, v ktorých pre vytvorenie jedinečnej dobovej atmosféry na seba vŕši jednoduché detaily a symboly (prádlo, rebríky, balkónové schodiská, ploty) vo vybranom priestore sršiacom živými farbami, čím robí každý záber unikátnym. Čo je však omnoho dôležitejšie, je choreografia (fungujúca na rovnakom princípe ako obraz, teda plynulé vŕšenie jednoduchých prvkov a krokov až do uhrančivo komplexného harmonického súznenia hudby a pohybu, ktoré sa stáva opojným. Zároveň úroveň a tempo choreografie pôsobí ako prvok odrážajúci odlišnosť sebavedomých Tryskáčov a temperamentných Žralokov, a momentálnu náladu a myslenie postáv, čo vrcholí až v rytmickom súboji medzi rozumom a impulzívnym chovaním v záverečnej tretine v garáži) a množstvo nezabudnuteľných songov (za všetky spomeňme aspoň legendárnu pieseň Maria, ktorú raz počul hádam každý, alebo rovnako perfektnú satirickú skladbu America a samozrejme výstupy s nimi spojené) v sprievode fenomenálnej Bernsteinovej hudby. Úprimne, nečakal som, že skutočne bude mať West Side Story dejový vývin až natoľko sa pridŕžajúci Rómea a Júlie, takže ma posledná tretina zasiahla silnejšie, než som čakal a takmer som siahol po plnom počte. Mimochodom, overture, počas ktorého je 4 minúty (!!) skúšaná divákova trpezlivosť za absencie bežných úvodných titulkov a len zvláštneho obrazca na plátne, za ktorým sa mení len farebné pozadie a my môžeme iba hádať (tí múdrejší sa dovtípia), čo by to tak mohlo byť, je perfektný vtip :-) A nasledujúce letecké zábery New Yorku prekrásne. Toto si niekedy určite zopakujem, a pevne dúfam, že opäť na plátne, kam tento muzikál, právom ocenený 10 Oscarmi, patrí. 85% (01.08.2014)

Tohle je opravdu film z jiné doby. Už jen pět a půl minuty dlouhá orchestrální předehra místo úvodních titulků je dnes nepředstavitelná. A i v jiných ohledech muzikál předvádí, že má dost času. Základní shakespearovský motiv se dá přesadit prakticky kamkoliv a do libovolné doby, a s trochou snahy můžeme v Natalii Wood hledat Portoričanku. Hudba, písně, taneční choreografie a režie pak dokážou strhnout diváckou pozornost a překonat slabší místa jednoduchého příběhu. (02.05.2016)

Film West Side Story ani nemusel být natočen jako muzikál, samotné hudební kreace v mnoha případěch nefungují k posunutí děje, ale pouze k jeho obohacení, což se daří je z části. Začátek působí směšně, musím přiznat, že jsem byl zklamán. Dlouhá titulková sekvence, ve které se nic neděje a pak podrobné seznamování s kulturou a hrdiny, které postrádá poutavost. Jenže pak přišel zlom. Zajímavá moderní variace na Romea a Julii slušně reflektuje dnešní problematiku, čímž ovšem pouze navazuje na jmenovaný román. Příběh, zpočátku nudný, postupně graduje a nabaluje na sebe další dějové linky, které jsou sice nepatrné, ale samotnou dějovou linku rozšiřují, čímž se ke konci stává zábavným a divák má šanci ztotožnit se s hrdiny. Pominu-li několik prvních muzikálových vložek a hrozný zpěv Marie, jsou hudební čísla poutavá, zejména pak několik, dnes již kultovních, skladeb. Takže 80% ale zejména za druhou část, která byla výborná. [TOP 19/5 84%] (11.12.2006)

Film bych rozdělil na dvě poloviny. První polovina je nudnější a nic významného v příběhu se až tak nekoná. Druhá polovina je už podstatně lepší, kdy už v příběhu jsou zvraty a napínavé části. Bohužel napínavost velice rychle opadává jenž každému se vše odpustí po jednoduchém vysvětlení, ale to bych zas jako velký problém neviděl. Je zde předvídavost a bohužel závěr až moc přecukrovaný. Ale je mi jasný, že je to muzikál a film je hlavně o hudbě. Film jsem viděl jen jednou, takže prožitek z hudby jsem až takový neměl(možná až film uvidím vícekrát) a spíš jsem sledoval choreografii. Herci zde pasují, ale zda se jim dá říkat herci(no, nevím) spíš hrála jen Rita Moreno, ostatní spíš přehrávají. Zatím dávám 3 hvězdičky… (10.12.2006)

(1001) Když se dnes podívám do zrcadla, tak je jasné, že se mi podařilo překonat čistou neředěnou nenávist ke "klasickým" muzikálům (ačkoliv z těch vzniklých před rokem 2000 mám pořád doopravdy ráda jenom Jesus Christ Superstar). Nevím tedy, jestli je to osobnostní vývoj hodný poplácání po rameni, ale vzhledem k tomu, jak jsem si užila nový nezaujatý pohled na West Side Story, tak asi ano. Jedním z definitivních plusů je to, že film používá tanec a potažmo zpěv jako vyjadřovací prvek se smyslem a účelem (a ne jenom proto, že chce nebo může, viz například můj nedávný vzteklý hejt vůči samoúčelnosti v La La Land). Hudba a tanec pomáhá pouličním chuligánům kočkovat se beze slov, ale s jasným významem a univerzální srozumitelností, a není to vlastně to, co od filmů obecně chceme? Já ano. Taky jsem extrémně spokojená s převládající barevnou paletou (fialová, karmínová, oranžová a tyrkysová forever), protože se mi často zdá, že filmy, o kterých se říká, že jsou vizuálně krásné, používají takové barvy, ze kterých se mi buďto rovnou obrací žaludek, a nebo se mi prostě jen zdají přeplácané a nelogické (moderní desaturovaná modrošedá šeď, jakou používá třeba Wan v těch svých hororech, a nebo naopak kolotočářsky svítivé primární modré, červené, zelené, žluté ala Avatar, z té ohavné barevnosti jsem se nevzpamatovala dodnes). Kvůli West Side Story jsem objevila malíře Roberta Vickeryho a jeho úchvatné obrazy plné světla a stínů, takže za to taky díky, filme. Bez čeho bych se vlastně nejvíc obešla je ústřední milenecká linka, jakkoliv to může být kacířský názor, když má být celý příběh aluzí na Romea a Julii. Jenže co nadělám, jejich společná unylá chemie i hudba pro mě obstarává nejnudnější pasáže filmu a jako by ani nebyla úplně potřebná pro finální pointu. Nejspokojenější jsem byla, když to bylo temperamentní drámo o tom, že v Americe jsou si všichni imigranti rovni, ale někteří jsou si rovnější. (22.11.2017)