Na Větrné hůrce

Nechci se pouštět do většího srovnání téhle a verzí z roku 1970 a 1992, protože bych musel u těch novějších snižovat hodnocení (verzi z roku 1970 jsem viděl dávno, tak ji raději ani nehodnotím). Nicméně, stejný námět ke srovnání vybízí, tak tedy alespoň "zlehka": Hlavní postavou je bezesporu Heathcliff - na něm to celé stojí. Lze namítat, že důležitá je Cathy, ale já spíš to chápu tak, že je podstatné, jak režisér zvládne poodhalit její divokost, která to celé "zavinila". A Heathcliffa pokud budu hodnotit v obsazení a také pak způsob, s jakou herec postavu zahrál, má u mě sto bodů právě Laurence Olivier. Až kus za ním jsou jinak bezvadní Ralph Fiennes a Timothy Dalton. Když jsem viděl ty dvě novější verze, říkal jsem si: "páni, jak skvěle se tenhle týpek na Heathcliffa hodí". Když jsem včera dokoukal černobílou verzi s Laurencem, už to neříkám. Ten chlap měl v sobě něco, co ti "novější" dva nemají. Srovnávat děj filmu s knihou je vždy trochu ošemetné. Nicméně u této verze se mi moc líbila role Cathy, na které se opravdu dal poznat ten neustálý a svazující vnitřní souboj mezi přepychem a životní láskou, což třeba u verze 1992 moc nevyznělo. A skvělá hudba té doby, které se dnes již (bohužel) nic a nikdo nevyrovná. Souhlasím s POMEM, že černobílá má hodně co do sebe. (25.02.2008)

Akosi tejto Bronteovej melodráme nemôžem prísť na chuť. Nech ju sfilmuje hoc aj ten najlepší režisér a zahrajú prvotriedni herci, stále mi to pripomína telenovelu. Raz sa ľúbia, potom nie, potom zase hej a zase nie. Neskutočné obraty v chovaní postáv, že neviete či im fandiť alebo ich nenávidieť a ten tragický koniec vo mne vyvolal skôr úsmev. (04.11.2018)

Zatiaľ sa mi všetky filmy, ktoré režíroval William Wyler náramne páčili. Wuthering Heights je podľa mňa najlepšie filmové spracovanie literárnej klasiky Emily Brönte a myslím si, že aj samotná Emily by bola s filmom spokojná. Samozrejme mám prečítanú aj knihu, ale bolo to už dávno. Wylerovu verziu Wuthering Heights som videla až dnes prvýkrát a som nadšená. Myslím si, že film mal na Oscaroch 1940 tú smolu, že vtedy mu konkuroval ešte lepší film Gone with the Wind v hlavnej úlohe s Vivien Leigh. Zaujímavosťou je, že Laurence Olivier (Heathcliff) chcel po svojom boku ako Cathy práve Vivien Leigh, budúcu manželku, no jeho požiadavke nevyhoveli. S herečkou Marle Oberon (Cathy) majú na pľaci takú úžasnú chémiu, že človek by nepovedal, že vraj spolu nevychádzali! Marle Oberon tu podáva taký fantastický výkon (a nielen ona), že by si bola zaslúžila aj dvoch Oscarov!!! Vraj nakrútiť tento film - dnes už klasiku, bolo veľmi náročné a režisér vyžadoval veľa - Marle si aj poplakala a Laurence bol nahnevaný, no to úsilie stálo za to. Herci ani režisér už nie sú medzi nami, ale výsledok ich práce si môžu vychutnať ďalšie a ďalšie generácie divákov. Jediné, čomu som neuverila, bolo, že sa dej odohráva v Yorkshire moores - bola to California - vzhľadom na rok 1939 a vtedajšiu situáciu to je pochopiteľné, no mohli si dať záležať aspoň na britskej angličtine, no inak nemám čo vytknúť. Ach a tá hudba, wow! Dodatok: Nevedela som, že v češtine sa to volá Na Větrné hůrce, poznala som to len pod názvom Búrlivé výšiny🙂. 85%. (01.02.2023)

Zběsilost v srdci à la 19. století (takže hlavním hybatelem temných vášní musí být nevyzpytatelný Cikán) přežvýkaná Hollywoodem 30. let (takže nevyzpytatelného Cikána musí hrát mladý Olivier) – a i když je to tak archaické, krotké a smrdí z toho divadelní šminka, snaha vyjádřit/vypořádat se s (co/čím? – řekněme svár rozumu a vášně, prázdnota duše, věci na půl cestě mezi červenou knihovnou a Dostojevským, které si po většinu dějin málokdo mohl existenčně dovolit v sobě rozpatlávat, a přece o nich Brontëová píše tak, že to dává smysl čtenářce Dostojevského i čtenáři červené knihovny) je tak opravdová, že nakonec přece jen zaúčinkuje i ve století 21., až se jeden přistihne při docela upřímném (introspektivním) zadumání nad tím, jak velké ego / jak moc prázdnou duši musí člověk mít, aby roky přivolával zpátky věci, které ten druhý přestal cítit, i za cenu utopení celé své přítomnosti a celého svého okolí ve vlastní sebelítosti a žluči. (28.10.2019)

Krásne ateliéry s pozadím krajinky, ktoré dotvárajú už tak neopakovateľnú atmosféru sú vo Wylerových rukách skrátka stávkou na istotu. Jeden z najkrajších koncov, aké pozná čiernobiele plátno iba potvrdzuje, že aj Brontëho kult sa dá s úctou natočiť. No a to ručné remeslo je proste neopakovateľné a v niektorých pasážach skutočne len márne lapám po dychu. (10.09.2013)