Michal David - žít tak, jak se má

Kdyby se například takový bývalý člen NSDAP vypravil v roce 1975 do Uruguaye na koncert Horsta Wessela, vsadím se, že by naběhl do první lajny, nadšeně hrozil na interpreta z kotle zdviženou pravicí a ze všech zbývajících sil by si s ním řvouce notoval Die Fahne hoch nebo Bombenfliegerlied. A není divu, byla by to pro něj nostalgie jaxviňa, protože tenkrát na Hitlerjugend diskotékách nic jiného nehráli.  No a Horst by pak na tiskovce prostě prohlašoval něco jako „No co, hrával jsem tenkrát prostě svou muziku a lidem se to děsně líbilo…“  A tak nám z žumpy zaslouženého zapomnění náhle vylezla zkurvená komunistická prominentní mumie, bezpáteřní hrabivá mrdka, cirkusák s cigánským nevkusem, bezohledný pamrd, autor slavných „(s)hitů“ (čti rakovinotvorných kolotočářských cajdáků) a bývalý protěžovaný člen kulturní kozanostry, klubu zabijáků talentů a režimních rýžovarů (Janeček/Wágner/Šteidl & a jiná soudružská hovada), aby v masturbačním egopíárku připomněla zapomětlivým a nepamětníkům, jaký že to je vlastně  „fajny kluk“, „správňák“, „skromňák“ a skoro „disident“. Co naplat, otylým husákovým štěrbinám klepe přechod na kundy, Alzheimer se pomalu chystá schovávat jim věci a jsou hormonálně destabilizované, tudíž se slzou v oku náhle rády z posledních sil nostalgicky zavzpomínají, jak je nějaký vygumovaný branec přefik na Spartakiádě nebo jak jim ho tam nějaký vekslák po roháči ve vodce našrouboval u Diskopříběhu. Neméně maligní a kulturně degenerativní buzikály jsou navíc v kurzu stejně jako seriály Prímy Hnooj, a tak prasata mají po dvaceti letech oprávněného trčení v noře zase pré. Takže Štancl panděruje po obrazovce jako retardovaný Pandrhola, blaženě maloměšťácky pochrochtává, naparuje se, na kolik zlatých kohoutků a leopardích kožešin už nahrabal, tolik „spravedlivě lká“, jak na něj byli všichni známí po revoluci „nespravedlivě“ bakaní a dle svých vlastních, jen volně parafrázovaných slov na každém kroku tvrdí, že „by klidně kouřil i bezďáky v nádražce, hlavně, když za to bude honorář“. A nejsmutnější na celém tom toxickém odpadu je to, že mu při tom cigánském sebeukájení mohutně geluje anál snad nejgeniálnější český textař a pankáč, jaký kdy žil, jenž zjevně na stará kolena propadl mamonu a jeho „ideály proměnili v prach“. Anebo pank už je fuckt mrkev. Fanánku, jsi prase! Prase a hovado! (06.09.2021)

Sebestředné výlevy a honění ega skrčka, co sice hudbu umí (viz jazzové začátky), ale chování cirkusáka, který neustále upozorňuje na to, co má, kolik toho má a jak je bohatý. Bohužel ne na duchu. Sebereflexe na absolutní nule. Žalovat tohoto pána na k.rvení hudebního vkusu 4 generací. Krásný příklad: Co za hymnu hokejistům za Nagano, to za pár let ČSSD před volbami. Doporučuji se při sledování pořadů zaměřit na mimiku Majkla D. (05.02.2022)

Míša David masírovanej u bazénku ve své vilce na Teneriffe - takhle vypadá úspěšnej život borce jehož písničky, které složil před pětatřiceti rokama si notujou i dnešní náctiletý, ať si o něm člověk myslí cokoliv, tak tohle je prostě ryzí úspěch. Celkem komplexní dokument, který je k Davidovi hodně hodnej a jediný jakože nejobjektivnější je hudební kritik Josef Vlček, ale i ten se mi zdá nějak smířlivej. PS: Ono je asi těžký vytahovat kartu normalizačního protekčního zpěváka, když dneska je premiérem estébák, kterýho držej komouši u moci, to se pak zdá zpěvák, co prodal kdysi hodně desek jako prkotina. (21.03.2021)

„Jo Míša ten si žije…johoho to je pohoda…“ Michal David a jeho bohémský život na Kanárech…ach jo taky bych někam už konečně vypadl – to je ale to jediné co mu tak závidím. V tomto dokumentu jsem se převážně dozvěděl co všechno vlastní buď ON, jeho rodina, předci, nebo jim to bylo režimem vzato…hm, každopádně některé jeho písničky jsou super, rád si je poslechnu…Prachy si vydělal, žije jak žije – hlavně že je spokojený, složil a natočil pár písniček, které hraje pořád dokola (ale tak když to lidi baví a platí mu, proč ne…). Mimo to maká i pro muzikály nebo jiné zpěváky /zpěvačky – tož užívej Vladimíre a dej si COLU… (21.03.2021)

Relativně krátký, ale vcelku komplexní portrét největšího českého kolotočového umělce, v jehož písních je úplně všechno. Je tam ten laciný kolotočářský papundekl, u kterého víte, že je to tak trošku fake, ale jsou tam taky silné emoce a melodie, které se dokážou zažrat hluboko pod kůži. Michal David dělá, to, co skvěle umí a co ho baví. A dělal to i za komunistů. Ne proto, že by je měl nějak rád. Jeho talent a věk se prostě vyskytl ve stejnou dobu a na stejném místě jako komunistický režim. Byl jedním z barevných světel v unylé šedi všedních dní, dával lidem naději a uklidnění, že všechna ta mizérie, ve které žijí, vlastně není až tak úplně špatná. A tím režimu pomáhal. Proto mu po revoluci spousta lidí nemohla přijít na jméno. Zajímavé je, že pouze jemu. Gottovi, který byl o několik tříd prominentnějším (dokonce národním!) umělcem, jeho angažmá a explicitní podporu komunistům (anticharta) nikdo nevyčítal a tu hymnu na Melantrichu s Krylem mu věřili. (22.03.2021)