Hwaelos

Člen dadaistické skupiny Viking Eggeling vytvořil ve spolupráci s animátorkou Ernou Niermeyerovou jeden z prvních abstraktních animovaných filmů. Focením série jen mírně pozměněných abstraktních kreseb s diagonálním základem linek byl vytvořen kubistický kinetický experiment, který se poprvé promítal těsně před režisérovou smrtí v roce 1924. Eggeling považoval Diagonální symfonii za ekvivalent hudební skladby a proto odmítal k filmu přidat zvukový doprovod. Ten byl doplněn až později.

Původní název filmu zněl Ruttmann Opus IV a jedná se o navázání na pokusy o abstraktní animovaný film (Opus I - III). Ruttmann vycházel ze svých zkušeností z oblasti abstraktní malby a svůj film tvořil „nefilmovými" technikami, protože příliš neznal komerční animační postupy. Nanášel tedy olejové barvy na sklo a poté stíral části vlhké malby a měnil je. Každou změnu fotografoval z výšky se spodním osvitem. V každém z Opusů se abstraktní formy (geometrické tvary a vlnící se křivky) rytmicky zvětšují a zmenšují a následně se proměňují. Třetí a čtvrté pokračování je odlišné od předchozích dvou větší délkou a také epileptickým zrychlováním rytmiky. Čtvrtý Opus tak už na několika místech připomíná blikající obrazovku televizoru.

Původní název filmu zněl Ruttmann Opus III a jedná se o navázání na pokusy o abstraktní animovaný film (Opus I a II). Ruttmann vycházel ze svých zkušeností z oblasti abstraktní malby a svůj film tvořil „nefilmovými" technikami, protože příliš neznal komerční animační postupy. Nanášel tedy olejové barvy na sklo a poté stíral části vlhké malby a měnil je. Každou změnu fotografoval z výšky se spodním osvitem. Na snímek navázal ještě jedním podobným (Opus IV). V každém z Opusů se abstraktní formy (geometrické tvary a vlnící se křivky) rytmicky zvětšují a zmenšují a následně se proměňují. Třetí a čtvrté pokračování je odlišné od předchozích dvou větší délkou a také epileptickým zrychlováním rytmiky.

Původní název filmu zněl Lichtspiel Opus II a jedná se o navázání na pokus o abstraktní animovaný film (Opus I). Ruttmann vycházel ze svých zkušeností z oblasti abstraktní malby a svůj film tvořil „nefilmovými" technikami, protože příliš neznal komerční animační postupy. Nanášel tedy olejové barvy na sklo a poté stíral části vlhké malby a měnil je. Každou změnu fotografoval z výšky se spodním osvitem. Na snímek navázal dvěma podobnými (Opus III - IV). V každém z Opusů se abstraktní formy (geometrické tvary a vlnící se křivky) rytmicky zvětšují a zmenšují a následně se proměňují. Ruttman zamýšlel promítat své filmy s ručním kolorováním a originální hudbou.

Původní název filmu zněl Lichtspiel Opus I a jedná se o první pokus o abstraktní animovaný film. Ruttmann vycházel ze svých zkušeností z oblasti abstraktní malby a svůj film tvořil „nefilmovými" technikami, protože příliš neznal komerční animační postupy. Nanášel tedy olejové barvy na sklo a poté stíral části vlhké malby a měnil je. Každou změnu fotografoval z výšky se spodním osvitem. Jeho „pohybující se obrazy" měly premiéru v dubnu 1921 ve Frankfurtu a slavnostní premiéra se odehrála v Berlíně na konci měsíce. Na snímek navázal třemi podobnými (Opus II - IV). V každém z Opusů se abstraktní formy (geometrické tvary a vlnící se křivky) rytmicky zvětšují a zmenšují a následně se proměňují. Ruttman zamýšlel promítat své filmy s ručním kolorováním a originální hudbou.

První film avantgardního režiséra Mana Raye je zároveň i prvním přiznaně dadaistickým filmem v historii kinematografie. Ironicky se jeho název překládá jako „Návrat k rozumu". Role hlavního dadaistického přístupu - náhody - se projevila i při samotné tvorbě filmu. Vůdce dadaistické skupiny Tristan Tzara totiž řekl Rayovi teprve den před promítáním, že by byl rád, kdyby režisér film dodal do programu. Man Ray zkombinoval narychlo několik hraných pasáží a svých „rayogramů" a snímek se skutečně promítal na posledním velkém dadaistickém večírku („Večírek vousatého srdce") 7. července 1923. Večírek pak skončil neslavně výtržnostmi z publika, které vyvolával Tzarův sok André Breton.
Narativní osu film nemá. Je kombinací živě natáčených pasáží (noční osvětlení na kolotočích, záběry nahého ženského těla) s „rayogramy" (nekamerové pasáže vzniklé osvitem drobných předmětů položených přímo na filmový pás).

Film amerického fotografa Ralpha Steinera se skládá výhradně ze záběrů proudící vody. Režisér postupuje od konkrétního (záběry fontán a vodopádů) k stále abstraktnějšímu (výřezy hladiny řeky). Podstatná je hlavně estetická složka tvořená úhly dopadajícího světla. Film se řadí k nejvýznamnějším představitelům hnutí tzv. "čistého filmu" (cinéma pur).

Druhé DVD z edice Director's label přináší klipovou tvorbu Chrise Cunninghama. Přes nepočetnost svých výtvorů patří ke špičce oboru. Charakteristická je pro něj precizní temná vizualita, snaha šokovat diváka a co do zobrazovaných motivů témata odcizení, města a lidské protetiky.
Mezi jeho nejznámější díla zastoupená na disku patří pochmurná městská vize Africa Shox (Leftfield), hororové Come to Daddy (Aphex Twin) a černá parodie na hip-hopové videoklipy Windowlicker (Aphex Twin). Z řady vybočuje zejména poměrně optimistické video All is full of love (Bjőrk). Nechybí ani několik videoinstalací (například Monkey drummer) a televizních reklam.

Sandman je postava z anglosaské mytologie. Má podobu tajuplného muže, který přichází v noci do dětských pokojů a z váčku jim sype do očí snový písek, aby se jim lépe spalo. Animátor Paul Berry tento mýtus obrací a jeho Sandman je ztělesněním dětských strachů ze tmy a bubáků pod postelí. Co si počne mladý chlapec, kterého této noci snový muž navštíví? A co nosí tento Sandman ve svém váčku?

Vrcholné dílo sovětské Montážní školy se snaží o rekonstrukci bolševické revoluce. Zachycuje události deseti dní od Prozatimní vlády Kerenského po carově abdikaci až po první vítězství Leninových stoupenců.
Film měl být natočen k 10. výročí Velké Říjnové revoluce. V mnohém problematický snímek přináší revoluční formu střihu. Montáž je místy až nesrozumitelná. Sám Ejzenštejn film považoval za vrchol své kariéry. Za pravdu mu ale nedali vládní představitelé, kteří nařídili Okťabr drasticky přestříhat. Snímek není historickým dramatem (ideologicky je silně zabarven), ani se příliš neblíží klasické naraci. Ejzenštajn vytváří děj především pomocí obrazů a nepoužívá žádného hlavního hrdinu. Je především dokladem zrození mýtu - jak historického, tak i režisérského.

Na třetím DVD tak zvaného Director's labelu (edice klipografických tvůrců) spatřily světlo světa hudební videa věčného experimentátora Michela Gondryho, velmi oceňovaného tvůrce hudebních videí a reklam (commercial spot na Jeans, který je součástí disku, je zapsán v Guinessově knize rekordů jako nejoceňovanější reklama všech dob). Gondryho práce jsou rozděleny podle data vzniku na dvě strany jednoho disku. Jeho počiny do roku 1995 tvoří převážně ranné klipy pro méně známé francouzské kapely (převažuje skupina Oui Oui, v níž sám režisér bubnuje), nicméně najdeme tu i dvě videa pro islandskou zpěvačku Björk, díky nimž se proslavil i za hranicemi. Druhé DVD pak představuje vzorek nové tvorby (1996-2003), v níž nechybí žádné videoklipy, jež vytvořily Gondrymu pověst jednoho z nejznámnějších tvůrců hudebních videí všech dob. Jde především o taneční parodii Around the World (Daft punk), Star Guitar (Chemical Brothers), vytvořenou statickým záběrem digitální (iluzorní) kamery, snímající krajinu za oknem vlaku a také do počtu cen nejúspěšnější Fell in love with a girl (White stripes). Za zmínku by stály i bonusové materiály v podobě krátkých filmů a reklam.

Čtyřdílný spin-off k seriálu Comeback, k němuž bývá volně přiřazován i novoroční projev Dejdarova rockera Ozzáka, se objevil v silvestrovském vysílání Novy 2008 a následně se zabydlel na internetu. Ozzák a jeho mladý spolupracovník Lexa v krátkých epizodách zasvěcují národ do tajů zodpovědného chlastání. Dozvíme se tak, proč je nutné vlastnit Picí průkaz (tak zvaný Pičák), jak postavit Pivuláka, jak se tancuje pogo a velmi neochotně je nadhozena i otázka střízlivění.

Kultovní britský label Warp je pověstný patronací nad experimentálními skladateli elektronické hudby. Mezi jeho objevy patří velikáni jako Aphex Twin, nebo Plaid. Toto DVD pak poprvé v celistvosti představuje reprezentativní výběr jeho klipografické tvorby. 40 krátkých filmů rozhodně neodpovídá běžnému standardu hudebních televizí. Režiséři se snaží hledat nové cesty, stejně jako se o to pokoušeli autoři hudebního doprovodu.