pm

Ze všech filmů o svatém Františkovi, které znám, jsem právě tento viděla v Assisi. Plný hezkých lidí, ale nejslabší.

Jistěže se na tom podepsala spousta drobných událostí těch dnů, on je Giovanni Coppa vážně ohromně milý a skromný chlapík, ale v kryptě baziliky sv. Marie Gorettiové v Nettuno se mne tehdá dotkly skutečné emoce, což se o tom filmu říct nedá. Tedy: síla námětu není v žádném případě téma k polemice, ale Baseho televizní film je prostě jen učesaný příběh pro mladší školní děti.

Chtěla jsem vidět něco, co toho dne nehráli, takže nám tak nějak dík mé roztržitosti zůstal ze vší té bídy na výběr "Signál". Nezajímá mě Nightwork, není mi náct, abych zabírala na sympaťáky v hlavních rolích, ani nevyhledávám korektní české komedie ušité na míru divákovi, ale nic z toho mi nebrání přiznat, že jsem se celkem bavila. Možná to bylo jen únavou z předchozí týdnů, nevím. Možná by mi cokoliv srovnalo náladu po reklamě s Lucií Bílou, během které jsem váhala nad únikem ze sálu. Ale když tak nad tím po rychlém přeběhnutí českých recenzí Řehořkova (vážně jen lehce průměrného filmu) přemýšlím, už dlouho mám plné zuby českých kritiků, kteří neumějí nic lepšího, než snobsky roztrhat film, který by možná vnímali jinak, kdyby si na něj koupili lístek za ty zhruba dvě stovky. Proto jedna * navíc. Jen tak z trucu. (Však já časem uberu).

Životopis představující klavírního virtuóza jako melancholicky zamlklého stydlivého chlapíka strnulého výrazu. Bledá tvář mezi barikádami a salóny. Hudebně perfektní, čímž nemyslím Chopinovu hudbu, ale především lidové muzikanty, lidový tanec ve skvělé kompozici záběrů a prostoru. Lidovou muziku a folklor ve filmu můžu a zde právě těch několik málo scén suplovalo vnitřní energii, přestože tvůrcům šlo (nebo muselo jít) zřejmě o něco jiného: ukázat inspiraci velkého umění v sepětí umělce a lidu, tím spíše že film začíná záběry varšavské chudiny a končí Marseillaisou a na barikádách…

Solidně vypravený, divácky příjemný historický film se smutným koncem, místy připomínající dobrodružné kousky s Erastem Fandorinem. Na motivy Alexeje Tolstého, s velmi slušnou hudbou Adama Slawinského, ze které sice zbytečně trčí všelijaké inspirace a převzaté motivy, ale celkový dojem to nesnižuje.

Hezký název, na ten jsem se chytila. Výborně stylizovaný Cybulski ve filmu s mnoha konotacemi. Zřejmě příspěvek nastupující evropské nové vlně, ale určitě nejsem z těch, kdo film plně ocení.

Film-noir: jsem fanynka žánru. Mám ráda literární adaptace vybraných autorů. Ráda srovnávám. Něco jsem o "Vášni" četla, dost jsem se těšila. Navnaděná seznamem doporučujících superlativů si s Fehérovou adaptací nevím rady. Kamera super, ale to by u noiru mělo být samozřejmostí. Viscontiho "Posedlost" (1942) v dobové a autorské výpovědi nic nepřekoná, erotický náboj a ironii, které do Rafelsonovy romantizované verze "Pošťák vždy zvoní dvakrát" (1981) otiskl Jack Nicholson, také ne. I starý dobrý hollywood s Lanou Turnerovou se mi líbí víc. Asi tak.

"Milenci na odpoledne": v hlavních rolích György Cserhalmi, Mari Kissová a všudypřítomný modrý autobus Ikarus. Mladá vzdělaná single naivně zamilovaná do ženatého vysokoškolského kantora, ani sama zavolat mu si nedovolí. Dnešníma očima v zásadě typický film té doby, neurazí ani výrazně nenadchne. Docela moralitka, trošku sterilní, ale když tak nad tím přemýšlím, ráda jsem si film připomněla. Pozdní tvorba režiséra "Chladných dnů".

Vzpomenu-li také "Dny čekání" (1971), "Beznadějné" (1966) a nejnověji "Odvrácenou tvář" (1963), tak ty nejlepší maďarské filmy, které znám, spojují herci Iván Darvas a Zoltán Latinovits. "Chladné dny": Maďaři a Němci, Novi sad a události roku 1942 v retrospektivách jednoho desátníka a tří důstojníků v cele smrti čtyři roky poté. Výborně dávkované informace divákovi, hledisko společenské i osobní, také otázky morálky a svědomí, nejednoznačnost pravdy, neschopnost zúčastněných objektivně vidět a pojmenovat svůj podíl na dějinných událostech, nemožnost volby a správných rozhodnutí. Film, který bych chtěla vidět v kině.

"Šamanka": nedokonalý kruh plný symboliky živlů a smrti, křesťanských motivů, podzemí, pseudofilosofie a vyšinutých. Ráda bych napsala, že byli oba herecky skvělí, protože byli, ale její zběsilost ani hysterii nedokážu brát vážně. Nevím, čeho konkrétně je film metaforou, snad moderní civilizace, věřím ovšem, že alespoň Żulawski to ví. Nějakým způsobem na mne jeho esteticky hnusný film naplněný vnitřní energií udělal dojem.