Hal_Moore

Struktura, která postrádá cit. Na první pohled se Brutalista jeví jako kinematografický ekvivalent monumentální betonové stavby. Je těžkopádný, impozantní, plný ideových vrstev a modernistického přesvědčení. Chlubí se velkými myšlenkami a ambicemi, jenž však ve své honbě za formou ztrácejí emoční ukotvení. Emotivní hloubka, jež by měla být pilířem každé lidské stavby (i filmové) zde zůstává pouze načrtnuta. Rozměrná stopáž (místy až utlačující) odkládá výraznější narativní pohyb na pozdější fázi, čímž připomíná veřejnou stavbu, jejíž funkce se ukáže až po letech provozu. Přesto všechno nelze opomenout fakt, že výsledný dojem je v mnoha ohledech solidní. Jako pohled na komplexní urbanistický plán, který na papíru zaujme, ale v realitě může vyvolávat rozpaky. Citově prázdný betonový šarm.

Better Man je jako diskokoule. Oslňující, ale občas oslepující. Vizuálně? Naprostá senzace. Efekty jsou natolik dokonalé, že jsem měl pocit, jako bych při hudebních vystoupeních vdechoval třpytky. Hudebně? Samozřejmě fantastické, vždyť je to Robbie Williams. Já Robbieho vždycky velice rád poslouchal, stejně jako polovina planety. Právě proto mě potěšilo, že to celé vůbec stojí za zhlédnutí. Ale upřímně, kdyby tvůrci zkrátili film o dvacet minut a trochu si udělali pořádek ve vyprávění, mohl by výsledek šlapat jako piano Eltona Johna (Rocket Man). Bohužel však, během koncertů... zmrzlá mimika, prázdné pohledy do publika, vynechávání textů, jako by někdo v zákulisí Robbieho hlavy přerušil proud (opravdu se během Robbieho koncertů tohle dělo? Strach a komentáře ostatnich "opic" byly velice rušivými elementy). A opice v hlavní roli? Po půlhodině jsem si řekl: "Proč ne, vždyť se na ní vlastně dá docela zvyknout." Skoro čtyři hvězdy.

Opět fascinující, ale idealizovaný vhled do hypotetického ekosystému titánských forem života. Zábavnost je nesporná, střetnutí gigantických organismů s destruktivní silou se odehrává v rytmu blockbusterového spektáklu. Nicméně chování zúčastněných entit, zejména Godzilly a Konga, vykazuje míru kognitivní sofistikace, která dalece přesahuje zoologicky uvěřitelné hranice (namísto instinktivních reakcí sledujeme taktické myšlení a gestikulaci připomínající mezilidskou komunikaci), čímž se ztrácí pocit, že máme co do činění s tvory z přírodní říše. Z lidských postav se stávají zbyteční pozorovatelé. Děj by se obešel bez nich, aniž by to narušilo kontinuitu univerza. Esteticky i strukturálně by film lépe zapadl do světa Planety opic, kde je lidskost v nelidském těle žánrovým pilířem.