eye candy

Letos třímiliontý horor a další zajímavý nápad. Tentokrát si nasraná matka příroda a její zabijácké větve a sovy musí na někom vybít nashromážděnou frustraci. Zkrátka jezdit do přírody už dávno není tak bezpečné, stačí na víkend vypadnout za město, zaposlouchat se a uslyšíte jak flóra spřádá plány a mne si větve. Co se pozitiv filmu týče, obstojná kamera, James Caviezel, režije by určitě mohla být horší, barevný to je, jeden hezký záběr západu slunce ve filmu taky je, lekačky sice žádné nejsou, ale ten tísnivý pocit a nejistota, že si do vašeho kempu kdykoli může přijít zdechnout kapustňák, to je Hičova škola. Na ústřední dvojici Nekonečného víkendu je navíc hned zkraje patrné, že se bude servírovat kyselý koktejl namíchaný z otravných keců a nevěrohodného jednání. Konec je možná efektní ale zároveň neskutečně laciný. Co dodat, Hezky nasnímané hloupé béčko s áčkovým hercem v hlavní roli. Slabší 2*

Zlatej Wilson. Pravidelní účastníci srazů bdsm vám jistě poví, že dvě dominantní povahy do sebe nezapadají. Americký pilot a japonský důstojník jsou toho příkladem a ztroskotáním na pustém ostrově nechtě uvážou gordický uzel, který se následně, často velmi vtipnými a nápaditými pokusy, snaží rozvázat. Pomyslného přeseknutí se divák dočká v posledních vyhrocených vteřinách filmu, ve kterých se ukazuje jak výbušné některé hádky mohou být. Důležité je, že obě hlavní postavy a jejich vystupování jsou uvěřitelné. Zatímco uřvaný amík se prezentuje zejména invazivním chováním, japonský důstojník Kuroda si hrabe na vlastním písečku a snaží se z hovna uplést bič. Asi jediné co bych Peklu v Pacifiku vytknul je, že hodně času brouzdá v mělkých vodách komedie (dva stréci si dělají naschvály) a neodváží se do hloubek opravdu vydatného psychologického duelu. Ale i tak jde o zábavnou a napínavou podívanou, kterou výrazně obohacují svým charismatem oba hlavní představitelé Marvin a Mifune

Z Paris asi musí mít duševně zdravější část famílie Hiltnovců ohromnou radost pokaždé když donese domů další zatoulanou koalu nebo utratí několik míčů na francouzské riviéře. Ale jak se říká, špatná reklama, taky reklama. Tento dokument je o lidech co sledují celebrity jako je Paris a přiživují se na jejich "slávě". Osobně se domnívám, že lidé kteří něco dokázali si zaslouží uznání (paradoxně se slávě často vyhýbají), ale individua jako jsou Paris a jí podobní experti, co nic neumí a přitom z jakéhosi záhadného důvodu trpí utkvělou představou že jsou důležití (důležitější než jejich peníze), pozornost paparazzi zkrátka potřebují. Vlastně by si mohli gratulovat, že existují lidé, kteří jsou ochotni mediálně zprostředkovávat jejich blbost. Samozřejmě nějaké elementární základy slušnosti by měly fungovat v každém oboru a to že jsou tito lídé populární je zřejmě i do jisté míry odrazem kulturní vyspělosti společnosti. Každopádně je tento dokument zajímavým pohledem na druhou stranu barikády, kde se nachází šílenci s mini-helikopotvorami a teleobjektivy s nimiž byste si solidně zajeli bench-press. Odkrývá se zde způsob práce těchto lidí, jejich techniky "lovu", fotografické vybavení a sem tam i jejich osobní pohled na celý ten mediální kolotoč a pompézní večůrky. Co je zde ale velmi dobře vidět je, že existují způsoby jak se dá toto řemeslo dělat aniž by člověk lezl lidem do trouby. Drží-li se člověk v určitých mezích, má i toto povolání určitě mnohé zajímavé stránky. Ostatně v řadách paparazzi se nachází skutečné kapacity v oboru reportážní fotografie (např. Nick Ut)

Chápu, že vrátit se do krajů, kde jste vyrůstali býva často emotivním zážitkem, který chtě nechtě navozuje nostalgické pohovnění si ve vzpomínkách na dětství. Vaše vnímání toho místa ale nejspíš nebude stejné jako dojem někoho, kdo projíždí kolem a na hodinu se zastaví v hospůdce na náměstí s oprýskanou omítkou a výčepním, který je sice ve své přímočarosti roztomilý, ale do interakce, delší než trvá objednání si jedné rundy, byste se s ním raději nedostali. Jako projíždějící kolem, musím bohužel konstatovat, že film Enemy Mine mi vůbec nesedl a jediné proč ho hodnotím ještě dost shovívavě je, že nemám to srdce mordovat dětské kulty. Z dnešního pohledu o tomto filmu, podle mého názoru, prostě nelze hovořit jinak než jako o pohádce. Na dobrodružný scifi film je to strašně nevěrohodné a vysokoprocentně infantilní a hovoříme-li o napětí, nevím proč se mi stále vybavovalo Peklo v Pacifiku a když tyto dva filmy srovnám (i když jsou co se zpracování týče hodně odlišný) určitě jsem prožíval větší emoce u Boormanova výtvoru. Při Enemy Mine jsem se asi nejvíc pobavil představou, jak Louis Gossett stojí na předávání Oscarů na pódiu a pronáší děkovnou řeč v Drakštině. Co dodat, omlouvám se ale ..nebyl jsem při tom.

Otázkou je, jestli lze vlastně natočit nezajímavý dokument o někom tak zajímavém, zvlášť vezmeme-li v úvahu obsáhlost materiálu natočeného samotným Timothym, který měl režisér k dispozici a který v podstatě mluví sám za sebe. Nicméně už jenom to, že Herzog tento příběh vyhrabal pro širší veřejnost a perfektně a především velmi citlivě zkomponoval dohromady si zaslouží uznání. Také přidal některé zajímavé postřehy z pohledu filmového tvůrce ale i člověka. Samotného Timothy Treadwella měla asi většina méně empatických lidí za naprostého blázna a ten méně ignorantský zbytek ho pouze nechápal, čemuž se nelze divit. Přece jenom člověk, který na jednu stranu působí jako infantilní, náladový ace ventura, co má orgasmus z toho, že se může dotknout ještě teplé medvědí pokládky a přitom je po mentální i fyzické stránce neuvěřitelně odolným a vytrvalým jedincem, co vydrží třináct letních období na Aliašce uprostřed grizzlýho teritoria beze zbraně a nenasere si do kalhot, to si určitě obdiv a respekt zaslouží. Osobně jsem nesmírně rád, že jsem tento dokument viděl, i když mi po skončení nebylo úplně nejlíp (možná to byla jen kocovina). Celkem zajímavý článek naleznete zde http://www.katmaibears.com/timothytreadwell.htm

7 minutová přehlídka zajímavé kompozice a originální prvotní myšlenky. Určitě by se každý ze záběrů dobře vyjímal na lesklém papíře, no jako krátký film už to není tak úplně ono. Plusové body za odkaz na Nosferatu, naopak mínusové za otřepanou pointu na závěr

"My girlfriend took a pregnancy test and she told me it was positive. I said, OK you won the first one, run it two more times!" Gabe Kaplan

Ďáblova dílna není okázale dojemný snímek, který by se za každou cenu snažil rozproudit slzostroj a z diváka seškrábat maso až na dřeň. Stefan Ruzowitzky pojal válečné drama spíš jako úvahu nad lidskou morálkou, hodnotami a významu vyjímečných schopností jednoho člověka v širším kontextu událostí. Kdyby se film dal hodnotit tak, že oddělíte myšlenku od hmoty, pak bych určitě tento počin 5 hvězdami nehodnotil. Po technické stránce nejde totiž o zážitek až tak ojedinělý. Jde ale o ohromně silný a myšlenkově výživný námět, navíc vynikajícím způsobem uchopený. Černá, bílá, rozhodnutí správná, špatná, pravda a objektivita, tyto věci v dílnách jako byla ta Ďáblova nenajdeme.

Konverzace s uzivatelem moiiz na qipu - 20:30:17: ted koukam na nove na film sex ve meste 20:30:33: to je takova sra*ka ze to fakt neni mozny ani 20:31:05: uz chapu jak se asi citi holky kdyz koukaj na predatora 20:31:30: nevim no, jako to neni o tom ze je to pro zensky, ona je to proste turbo pi*ovina 20:31:43: :D:D 20:31:44: je to proste film pro slepice

Pokrovou session ve které prohrajete svoji drahou polovičku asi nelze považovat za dvakrát úspěšnou, navíc jde o dost nestrategický tah snažíte-li se její rodiče přesvědčit o tom že nejste gambler. Kejdžovi typově víc sedí role zbědovaného alkoholika, co si budem povídat, v romantických vodách to rozhodně není taková štika jako třeba Hugh Grant, naštěstí v případě Honeymoon in Vegas jde spíš o komedii než romantiku. Největší porci komických momentů obstarává James Caan, kterému by to člověk za tu urputnou snahu nakonec skoro i přál.