RUSSELL

Přesně ten typ braku, který by měl zůstat hnít v propadlišti filmových dějin, jelikož znovuobjevení si ani za mák nezaslouží. Když zážitek z filmu nezachrání ani dabing týmu Festivalu otrlého diváka, tak to už je co říct. Troufnu si tvrdit, že za normálních okolností by se tahle úmorně nudná břečka nedostala ani do filmového hovnocucu.

Scenáristická hitparáda v umně propleteném a vypointovaném příběhu jedné noční šichty několika různorodých policejních hlídek z bulharské metropole. Druhý díl plánované trilogie je vybroušená pecka stejně jako první zářez v podobě tematicky spřízněného Directions – zaměřeného na taxikáře – a představuje lahodně namíchaný koktejl přirozených emocí, sociální kritiky a silných lidských osudů s akurátní dávkou vtipného odlehčení.

Snaha o hloubku skončila vykopáním mělkého hrobu vlastnímu záměru. Ani napodruhé mě film nepřesvědčil o tom, že je něco víc, než pouhá exhibice jasně naprogramovaných robotických karikatur, které mechanicky plní své výchozí nastavení. Tohle bych skousl pouze v případě, že by mi to film vynahradil svou vtipností, jenže nabízí jen ubíjející tlachání, kde má takřka každá postava svůj running gag a víc ani ťuk.

Naprosto precizní psychologický krimi thriller s nekompromisním tahem na branku dotaženým až na doraz v dechberoucím finále, které svým drtivým direktem patří mezi nejsilnější filmové momenty historie. Se7en je emocionálně zdrcující i po vícero projekcích, takže je vlastně jedno, že člověk ví, co ho čeká – i tak má film sílu vás znovu rozsekat na malé kousíčky a zavrtat vám brouka do hlavy. Se7en a 8MM řadím mezi zdaleka nejdepresivnější thrillery 90. let – a není náhoda, že pod oběma je podepsaný scenárista Andrew Kevin Walker, devadesátkový král nihilismu a beznaděje.

Umně vystavěné hororové drama, které v první polovině dokáže zdařile vystrašit a zabrnkat na dráždivou strunu znepokojení, aby se v druhé půlce umírnilo a přehouplo k uspokojivému vyústění se zřetelným poselstvím. Nejde o žádnou uprchlickou agitku – když už, tak byl film natočen spíše pro samotné imigranty snažící se sžít s novým domovem, do kterého přijeli se svými problémy a osobními démony z minulosti, než že by byl film cílen na původní obyvatelstvo, aby jim bylo ukázáno, jací jsou přistěhovalci trpící chudáčci. Ačkoliv jde o hororový příběh s nadpřirozenými prvky, tak zobrazená traumata jsou více než reálná a skvěle dokumentují, že každý vedeme v prvé řadě boj sami se sebou. His House oceňuji především za neotřelý způsob zpracování uprchlického příběhu, jaký tu ještě nebyl. Mě osobně víc dostane podobně podaný příběh, než nějaká prvoplánová ždímačka emocí.

Ačkoliv je hlavní hrdina zombák a lze ve filmu najít skvělou scénu vzdávající hold nejzásadnějšímu zombie filmu všech dob – Night of the Living Dead –, čerpá Ninja Zombie inspiraci spíše z The Mummy's série studia Universal z let čtyřicátých, ve kterých je mumifikovaný Kharis ovládáným nástrojem na zabíjení, jenž plní pokyny svého „pána“, stejně jako je tomu zde. Jde samozřejmě o kolosální pytlovinu, která ovšem není tak blbá, jak se může na první pohled zdát. Fascinující sound design a svébytná střihová skladba dělají z Ninja Zombie pozoruhodný kousek, který by měl vidět každý správný brakový hovnožrout.

Poměrně vynalézavé homevideo hororových fanoušků natočené pro pobavení pár přátel. Gore je na amatéry a no budget produkci – zejména v prostřední povídce – slušně zpracovaný a funguje jako sladká odměna za protrpění značného množství úmorných pasáží. Cením zápal pro věc.

$200,000,000 spláchnutých do hajzlu. Nejde mi do hlavy, jak takhle drahý film může vypadat tak bídně. Sterilní zelené plátno křičí z téměř každé scény a je opravdu nemožné se do filmu ponořit. Válečné scény jsou vyloženě směšné a bez špetky náznaku nějaké epičnosti. Mluvící drak je nepřijatelný, ale i tak se tam kouzlí víc jak v původní animované verzi. Neochota studia Disney trochu riskovat a podporovat originální projekty je ostudná a na další žalostné adaptace milovaných a dodnes skvěle fungujících animáků jim příště dlabu.

Pokud přimhouříte oči nad tím, že Robert Taylor (bílý jako sníh) ztvárňuje roli Indiána, a necháte se pohltit úžasnou kamerou Johna Altona, měl by vás tento western uhranout. Nejde jen o krásnou vizuální stránku a noirovou atmosféru – Devil's Doorway má sílu i ve své výpovědní hodnotě. Film řeší palčivá sociální témata jako rasismus, vykořisťování, genocida či emancipace žen, a je na něm krásně vidět, jak se spousta problémů lidského pokolení stále opakuje – podstata problémů se nemění, jen přichází v odlišných obalech. Tento film z roku 1950, jehož děj se odehrává po Americké občanské válce, dokáže i po 70 letech tnout do živého. Většinu času spíše komorní a sevřený snímek nabízí i pár epických válečných sekvencí, které jsou řemeslně a gradačně skvěle zpracované. Škoda jen, že jde o poslední tvůrčí spolupráci autorského dua Mann/Alton – rozhodně ale zakončili své partnerství hlubokým zářezem na pažbách vlastních skvostných kariér.

Dennis O'Keefe mi v roli „homme fatale“ příliš neseděl. Naopak démonický záporák Raymond Burr byl přesvědčivý až až – jen je trošku škoda, že nedostal více prostoru a spíše zde plní funkci final bosse z videohry. Další z řady skvěle natočených noirovek Anthonyho Manna.