buchli

Připouštím, že u Burtona/Deppa nikdy nebudu nestranný posuzovatel, takže je to možná trošičku malilinkato nadhodnocené... Na druhou stranu ale skvělá výprava, super soundtrack a Deppova neodolatelná zastaralá mluva (a to, že očividně založil svou postavu na svém nadšení z odporných upírských rukou) rozhodně nestojí za míň než ****. Možná by bylo lepší, kdyby trailer byl trochu záhadnější, co se vtipných bonmotů týče, pak bychom možná v kině na určitých místech míň uznale krčili rameny (aha, tak tady to je) a víc se smáli. Sympatická přímočarost ve věcech zabíjení nevinných hipíků a sexu se zlou čarodějnicí (epic fail, Edwarde a Bello) tam tu pátou hvězdu ale dodá tak jako tak...

Kdykoli někdo natočí film o spoře oděném vysvalenci ohánějícím se mečem, mé srdce zaplesá. Když se ještě navíc jedná o adaptaci E. R. Burroughse (oblíbený autor mého jedenáctiletého já) a dá se na to jít do IMAXu, není co řešit. John Carter (teď mluvím o filmu, ale asi by se to dalo částečně aplikovat i na postavu) vypadá dobře a efektně, neuráží diváka hromadou nesmyslů (koneckonců, co mohli před 100 lety vědět o Marsu, že?) a vůbec baví natolik, že ani trochu nadstandartní stopáž nenudí. Občas jsem sice měla pocit, že chemie mezi Dejah a Johnem zas tak moc nefunguje (tak bleskově se do ní stejně zamiloval jen proto, že tolik svlečenou ženu ještě neviděl... a to byl ženatý), ale opravdu jen občas. Ale proč proboha musel Edgar pojmenovávat to město Helium? Trvalo půl filmu, než jsem se při každé zmínce o něm přestala uchechtávat... A obsazení Caesara a Marka Antonia do rolí (téměř) Caesara a Marka Antonia - nice!

Příběh s minimem děje, soustředící se na bezcílně se poflakující postavy a bezútěšné deštivé prostředí. Statická kamera jen zesiluje dojem neustálého čekání na změnu (změnu záběru? pohyb? přeostření?) – postavy jako by sice chtěly zlepšit svůj život, ale ne za cenu nějaké přehnané snahy. Výsledkem je tak realisticky neepický portrét několika dní v životě osamělého muže s nevyřešenou minulostí (již nám ale snímek neodhalí).

Poutavé vyprávění vizáží připomínající divadelní adaptace typu Rosenkrantz a Guildenstern jsou mrtvi, příběh o Čachtické paní a do určité míry i Pasoliniho filmy (nejen názvem). Příběh se odvinuje na několika úrovních, z nichž každá následující postupně popírá své předchůdce, hlavní hrdina je pasivní a snadno ovlivnitelný a smrt je vždy jen jevištní akt.

Král Štěpán působí v první řadě jako zajímavý nápad, v té druhé jako maďarská parodie na muzikál Jesus Christ Superstar. Ačkoli příběh není úplně bez kouzla, ve vžití se do něj mi bránily směšné herecké výkony. Maďarské pseudorockové písně ale stojí za hlubší prozkoumání...

Na to, že se mi Koník vůbec (no, dobře, možná jen převážně) nelíbil, jsem se u jeho trochu přetažené stopáže vlastně podezřele málo nudila. Možná za to mohla kromě všeprostupujícího, příšerného, až do morku kostí pronikajícího a duševní vývoj vašich dětí a dětí vašich dětí (a možná i jejich dětí, kdo ví?) poznamenávajícího patosu i celková absurdita podání příběhu - je to příběh koně. Protože jde ale o film hraný a ne tak úplně pro děti (pan Spielberg tam přece musel dát pár naturalistických bitevních scén - jediná světlá místa filmu... přeneseně - jinak šlo pochopitelně o scény dost tmavé a depresivní), na charakterový vývoj koníka/jeho cestu k dospělosti/hledání pravé lásky se asi může zaměřit jen stěží, titulní postavu tedy sledujeme téměř jen jako pozorovatele/objekt zájmu lidských postav. Těch je tam ale tolik, že se ve filmu mihnou jen jako kýčovité skicy, k nimž si jako diváci nestačíme vytvořit žádný vztah. V důsledku toho pak jen nezúčastněně pozorujeme, jak koník (se svým koňským potenciálním milencem - jestli jejich láska došla naplnění, se bohužel nedozvíme - možná by to vyžadovalo dospělejší rating - ale ***SPOILER***z toho, jak chudák koník reagoval na přítelův tragický skon ***KONEC SPOILERU*** (to jsem vždycky chtěla udělat), soudím, že láska to skutečně byla) potkává další a další alegorické vozy, aby se nakonec vrátil ke svému pravému (lehce zoofilnímu... nebo jen nevybouřenému?) páníčkovi a ve scéně, která svým barevným laděním a hudbou jako by vypadla z Jihu proti Severu, se mohli všichni šťastně obejmout (Všichni? V absenci Husy v závěrečné scéně vidím skrytou temnější rovinu příběhu - zvídavého diváka napadne pouze jediné vysvětlení: rodina tuto prominentní postavu první poloviny filmu musela za války sníst!). Chápu, že sentimentální hudba a kamera zde měly nejspíš něčemu sloužit, ale u mě se minuly účinkem (jsem v pokušení sem vměstnat nějaký nepovzbudivý vzkaz tvůrcům, ale mám podezření, že většina z nich všechny komentáře uživatelů čsfd ani nečte, tudíž by to bylo zbytečné a nebudu se pokoušet). To, že celá Evropa zjevně mluví anglicky (s většími či menšími přízvuky) skoro ani netřeba zmiňovat... koneckonců, co my víme, třeba se tak před 100 lety opravdu mluvilo. Ale trochu to ztěžovalo orientaci v tom, která armáda je čí - ty uniformy byly docela od bahna a když se v takové věci splete Clint Eastwood, jakou šanci máme my? Doporučuji jen, pokud jste přehnaně sentimentální, přehnaně staromilští, posedlí koni, nebo sarkastičtí skrz na skrz (ano, pak je to vtipné).

WOW! Že si někdo vůbec dovolil natočit něco tak úchylně oplzlého a nevkusného je mi záhadou, ale ono to funguje. A když se na to koukáte, pořád si jen říkáte, že dál už přece zajít nemůžou... ale oni můžou. Ale hlavně - dialogy a neuvěřitelné neherecké herecké výkony (o hodně grafických scénách všemožných úchylných nejen sexuálních praktik ani nemluvě) vás budou strašit ještě dlouho. All hail the filthiest people in the world!

Asi mám slabost pro nezávislé filmy, co nejsou úplně špatné, ale přestože vlivy a používání technologií a sociálních sítí ve světě teenagerů jsou dnes poměrně provařeným tématem, postavy byly možná trochu moc vyhrocené a prostředí tak trochu cizí, Wasted on the Young se mi moc líbilo. Na vině bude nejspíš imaginativní způsob vyprávění kombinující flashbacky, flashforwardy a představy bez snižování srozumitelnosti děje. A sterilně působící interiéry, krásně doplňující citovou prázdnotu postav.

Bylo to hodně dobré, ale... no - můžu si za to sama: kdybych si posledních pár let pravidelně nepřehrávala v hlavě určité scény z předlohy a netěšila se (neprozíravě) na to, jak asi budou vypadat ve filmu, asi bych teď nemusela být zklamaná, že tam buď vůbec nejsou, nebo vypadají tak odlišně, že by se v tom pes vyznal... Na druhou stranu, některé změny filmu prospěly, epické je to dost a patos se drží překvapivě důstojně na uzdě. Hlavně, že HP je konečně za námi a můžeme se věnovat důležitějším věcem...

I tenhle Vřískot má všechno, na co jsme z předchozích dílů ve větší či menší míře zvyklí: vtipné dialogy, lekačky, klasickou kombinaci předvídatelnosti a nepředvídatelnosti, introspektivní filmové rozbory, spoustu vřískání a ještě trochu víc krve (zvlášť ta druhá vražda opravdu stojí za to, no fuj). Plus - začátek je geniální. A pokud někdo hodlá jako poslední slova pronést "Fuck Bruce Willis", zaslouží si zemřít...