LucMosss

Docela jasně si pamatuji, že jsem na tomto filmu byla na prvním stupni se školou v kině. Na to, že byl tento snímek zpracován obyvateli našeho národa spolu s námi blízkými sousedy, jedná se o nadprůměrné zpracování sílného příběhu, u jehož konce mi takřka zvlhly oči. Zhlédnutí vřele doporučuji nejen těm, jenž chtějí poznat dění druhé světové války konečně i z té poněkud stinnější stránky.

Potlesk! To byla pěkná pohádka! Ne, nyní vážně. Ten zážitek v rozsáhlem sále kina, v němž ovšem sedělo snad jen deset lidí byl nezapomenutelný... Příště si vážně rozmyslím stokrát předem, který snímek si vyberu ke shlédnutí. Avšak jestli chcete zabít čas a nechat na sebe působit devatesát minut prázdné dialogy a námět, jenž je v pohádkovém průmyslu klišé, já vám v tom bránit nebudu...

Kde jsem to jen slyšela? Stařenky a fotři po pětadvaceti letech. Jaká výstižnost v té ironii je! Dívat se na to jedním okem dalo, ovšem a neříkám to poprvé, některým filmům by se pokračování dostávat nemělo. Ten námět byl propána kým, či snad čím vymyšlen kdy?

Dodnes si kladu otázku, jak jsem mohla v kině přežít až do konce... Ne, na co si tady hraji? Tento film a všechny jemu podobné jsou natočeny tak, aby bavily a i přes značnou nereálnost děje zaujaly... Fakta typu výběr herců a smysluplný děj jsou přece v dnešní době klišé... Avšak, pokud rádí ztrácíte čas u počítače, pusťte si tu hrůzu... A nejlepší komentář k tomuto filmu? Civale, sama bych to neřekla lépe.

Náhodou jsem na to narazila v televizi... Nu což. Již jsem se dodívala do konce, ovšem někteří producenti a herci by měli být zavřeni do vězení za svou tvorbu! Bylo to takové nenáročné hledění na dlouhou a prkennou podívanou, jež měla za úkol akorát doslova vymýt mozek.

Jistě, Avatar je ojedinělý film. Avšak režiséra, jehož uchvátila zhoubná touha po pomyslném pozlátku zvaném Oscar. Snímek sám o sobě není špatný, ovšem ta do očí bijící megalomanie mi prostě k chuti nepřišla. K filmu jsem s tímto usedala, věděla jsem, co od něj mohu čekat a viděla jsem to, co bylo od začátku předvídatelné. Několik alespoň trochu pozoruhodných myšlenek zde bylo, ovšem dívat se sto padesát minut na stvoření především klamných digitálních efektů bylo pro mne utrpením. Na konci filmu mi nezbývalo nic jiného, než zkrátit čas mlácením do nohy a sledovat, kolik minut zbývá do konce. Doslovně řečeno, mé očekávání od sledování tohoto sci-fi počinu bylo v počátku mnohem, mnohem horší. A na závěr, zhlédnutí doporučeno jen těm, jenž mají rádí pohádky, či nadpřirozeno, nereálno...

Mnoho krve pro nic. A osmdesát minut v tahu. Pokud vlastníte mnoho zbytečného času a jednou z vašich prioritních zálib je mrhat jím a především chcete, aby se vám převrátil žaludek jako kyblík se zkaženým jídlem, jež právě vyhošťujete do koše, s klidným svědomím si tento snímek pus'tte...

Nevím, zda to bylo tím pozdním časem mého shlédnutí, avšak nevšimla jsem si snad jediné myšlenky a jediného záběru, jenž by stál za to... Ovšem, nehodlám to zjiš'tovat podruhé... Zde se totiž jedná o podprůměrný horor a já svůj čas pokládám za drahocenný a nevlastním zbytečných devadesát minut pro bezúčelné pohlcování se nudou... (A mimochodem, pokud chcete slyšet v nějakém opravdovém baráku divné zvuky, přijeďte k nám. Bydlí nad námi slon.)

Pěkný remake příběhu o tom, jak jedna černovlasá holčička lezla ze studny a z kazety... Horor je to po všech stránkách nadpůměrný. Ovšem jako film rovnající se se všemi ostatními, váhám, zda nakonec ještě jednu hvědičku nestrhnout. Ne, nechám ji tam. Na snímek obsahující plejádu oživlých klišé jím byla má pozornost až příliš pohlcena...

"A před tím, než budete náš příběh soudit, položte si otázku: Fakta nebo fikce?" Byly měsíce, možná i roky, kdy jsem na této a podobných větách ujížděla jako malé dítě na novém dudlíku. Dodnes mám na ty "strašidelné" večery jedny z těch nejzajímavějších vzpomínek, ovšem jsou ty tam... Dnes se na epizody tohoto seriálu dívám jen zřídka, nebo't snad každá věc po čase omrzí.