Stanmi

Alfons Karásek (Miloš Kopecký) je pozván na svatbu své neteře, ale již krátce po svém příjezdu zjišťuje, že tentokrát to žádná poklidná veselka nebude... Režisér Zděněk Podskalský a scénárista Gustav Oplustil se po pěti letech vrátili k postavě záletníka Alfonse Karáska, který sice už nemá úplně to kouzlo předchozích dílů (možná proto, že je poprvé v barvě), ale i tak se pořád jedná o zábavný televizní filmeček. Tvůrci zde měli opět k dispozici kvalitní herecký ansámbl, takže kromě jako vždy skvělého Miloše Kopeckého, tady máme Ivu Janžurovou, Dagmar Veškrnovou, Stellu Zazvorkovou nebo Vlastimila Brodského (ten naprosto mistrně ztvárnil nevěstina dědečka). Příběh o jedné chaotické svatbě má v sobě dost vtipných zvratů, hlášek, postav i tématických písníček (koneckonců je to opět žánr hudební komedie), takže o zábavu je zde skutečně postaráno. Jasně některé pásaže jsou sice trochu natahované (obzvlášť honba za uniklou pneumatikou), ale i tak je To byla svatba, strýčku! povedenou hudební komedií, která mně vždy dokáže zpříjemnit den.

Ryu Saeba (Jackie Chan), známý také jako Městský lovec, je soukromý detektiv a nenapravitelný sukničkář. Pátrání po dceři tiskového magnát jej dovede až na luxusní výletní loď, ale k smůle jeho i ostatních pasažérů se na palubu dostala také skupina nebezpečných teroristů… Jackie Chan si pochopitelně na smrtelně vážné filmy nikdy moc nepotrpěl, takže i Městský lovec je čistokrevná komedie (mimochodem se jedná o adaptaci japonské mangy) a tady nastavá první zádrhel a tím je humor. Ten sice v Jackieho filmech byl vždycky trošku jednoduššího rázu, ale zde jsou některé vtípky až infantilního rázu (dort v obličeji, spadlé kalhoty), jiné jsou pro změnu jenom nevkusné či prostě nevtipné, ale kdoví, možná to byl i tvůrčí záměr, ale těmito vtípky si mně film určitě nezískal. Zároveň však musím dodat, že některé jiné scény jsou opravdu vtipné, takže se to nakonec aspoň trochu vyrovná. To akční pasáže už jsou na tom lépe, sice se jich dočkáme až v druhé polovině, ale stojí za to, což je dáno také tím, že si ve filmu role padouchů zahráli klasici Richard Norton a Gary Daniels, díky kterým je film hned o něco serióznější (a také zábavnější). Městský lovec je vlastně docela rozporuplný film, na jedné straně tady máme nevtipné gagy, přehrávající herce a pár vyloženě zbytečných scén (např. dlouhé hudební vystoupení), na druhé straně tady máme i povedené fórky, zajímavou stylizaci, kvalitní padouchy, solidní bojové scény (dokonce i ve stylu Street Fightera) a taky samotného sympaťáka Jackieho. Takže v konečném součtu, je Městský lovec docela koukatelný film (i když místy je to celkem na hraně), ale v rámci Jackieho bohaté filmografie lze nalézt povedenější kousky.

Válka v Koreji se pomalu blíží ke svému konci, ale personál MASH 4077 ještě zažije několik perných chvílí... Seriál MASH patří mezi mé nejoblíbenější seriály a všechny díly už jsem viděl mnohokrát (takže některé znám prakticky zpaměti), proto je zajímavé, že záverečný film Nashledanou, sbohem a amen jsem viděl poprvé teprve nedávno (asi jsem se svými oblíbenými hrdiny prostě nechtěl rozloučit). Samotný seriál sice byl především komediální záležitostí, ale (především v pozdějších seriích) zároveň se zde vždy našel prostor i na nějaké to vážnější téma. A na vážnější notu se naladilo i všech osm scénáristů tohoto záveřečného dílu, protože každá z ústředních postav si zde prožije nějakou tu menší či větší krizi a na humor tak není moc prostoru (ale sem tam se nějaká odlehčenější chvilka najde). Pro mne osobně je to mírné zklámaní, protože na seriálu jsem si velmi cenil oné rovnováhy mezi humorem a válečnými útrapami, ale zde tomu tak bohužel není (a místy je to opravdu solidní depka, byť kvalitně napsaná a natočená). Naštěstí závěrečné rozloučení se už nese v příjemnějším duchu, takže pozitivní dojmy z tohoto snímku přece jenom převládnou. Svůj díl na tom mají pochopitelně všichni zůčastnění herci a herečky od Alana Aldy až po Lorettu Swit, kteří se za ty roky perfektně sžili se svými postavami, takže jejich rozloučení je opravdu dojemné. Nashledanou, sbohem a amen je tak důstojným zakončením jednoho z nejlepších seriálů všech dob, ale pokud se budu chtít zasmát, tak si raději pustím některou ze seriálových epizod.

Vůdce zločinných trampů Cornel (Herbert Lom) zavraždil Erica Engela a získal tak jeho mapu k ukrytému pokladu indiánů. Po jeho stopách se však vydává Engelův syn Fred (Götz George) společně s náčelníkem Apačů Vinnetouem (Pierre Brice) a jeho bílým bratrem Old Shatterhandem (Lex Barker)… Asi nenapíšu žádnou převratnou novinku, přesto to musím zmínit, Poklad na Stříbrném jezeře je naprostá klasika evropského filmového westernu. Je sice pravda, že na rozdíl od svých protějšků v podobě italských spaghetti westernů, je poněkud idealistický a místy snad až naivní, ale i tak nabízí skvělou filmovou zábavu. Snímek totiž obsahuje vše, co má správný dobrodružný film mít. Zajímavý a napínavý příběh o honbě za pokladem, udatné hrdiny (Pierru Briceovi a Lexu Barkerovi zde dělá společnost také budoucí komisař Schimanski Götz George), zlotřilé padouchy (v čele se skvělým Herbertem Lomem), kovboje, indiány, bitky, přestřelky, krásně ženy (především stálice mayovek Karin Dor), nádherné scenérie (Plitvická jezera prostě nemají chybu) i vtipné chvíle (především díky Samu Hawkensovi a Lordu Castlepoolovi), to vše, spolu se sympatickými herci, ikonickou hudbou Martina Böttchera a jistou režií Haralda Reinla, tvoří velice povedený snímek, který mám velice rád už od dětství a pokud je možnost, znovu se na něj rád a s chutí podívám.

V zemích Azerothu panuje klid a mír mezi jejími národy, tedy až do chvíle než sem skrz interdimenzionální bránu vtrhnou hordy nelítostných Orků s cílem podmanit si celý svět… Ačkoliv jsem hraním počítačových her strávil slušnou část svého života, tak k Warcraftu jsem si nikdy pořádně nenašel cestu (což mne docela mrzí, protože fantasy mám rád), na samotný film jsem se však těšil (byť trailery mne úplně nepřesvědčily), protože pořádných epických fantasy filmů na plátnech kin je asi tolik jako střízlivých na záchytce, sem tam se něco objeví, ale jinak je to spíš takový žánrový mix. Ale přesuňme se k samotnému filmu, protože Warcraft: První střet je přesně tou správnou fantasy, která mně v kinech chyběla. Příběh je v zásadě jednoduchý na jedné straně máme dobyvatele (Orky), na druhé obránce (lidi), kteří se dřív nebo později do sebe pustí, no a to je vlastně všechno, což však bohatě to stačí (ale je tady i pár vedlejších dějových linek, aby se neřeklo). Co je celkem fajn, je to, že film nevykresluje ani jednu ze stran, jako tu špatnou, Orci zkrátka hledají nový domov a lidé si chtějí ponechat ten svůj, navíc každá grupa má svého hrdinu, kterému může divák fandit. Co je na tomto filmu to nejdůležitější, je to, že se tady pořád něco děje, děj místy běží dopředu opravdu jako splašený kůň, takže na nějaké dlouhé vysvětlování tady prostě není čas (což je možná trochu škoda, protože místy by menší zpomalení děje nebylo úplně na škodu). Samozřejmě jsme v žánru fantasy, takže jak si vedla vizuální stránka celého filmu? No není to špatný, místy svou barevností a estetikou opravdu připomíná starý dobrý Warcraft, navíc Orkové jsou vymodelováni taky velice dobře, ale místy film působí přece jenom trochu uměle (především co se prostředí týče). Jedno se však filmovému Warcraftu musí nechat, svou propagaci nezaložil na žádné známé herecké tváři a člověk si tak pamatuje spíš samotné postavy než jejich představitele, ale díky tomu aspoň dostali prostor herci a herečky jako Travis Fimmel, Dominic Cooper, Ben Foster nebo Paula Patton. Závěrem lze tak jen dodat, že Warcraft: První střet splnil (a v některých ohledech i překonal) má očekávání. Jasně mohl by mít o něco propracovanější příběh, zvučnější herecké obsazení nebo ještě lepší triky a efekty, ale i tak se jedná o stylovou fantasy jízdu, kterou jsem si užil od začátku do konce.

Byl to jen obyčejný den ve Washingtonu…do chvíle než skupina ozbrojenců zaútočila na Bílý dům, obsadila jej a zajala prezidenta Ashera (Aaron Eckhart). Jeho jedinou nadějí tak zůstává bývalý člen jeho ochranky Mike Banning (Gerard Butler)… Jednou za čas se v kinech sejdou v jednom roce hned dva snímky stejného (či velmi podobného) názvu. V roce 2012 to byly dvě Sněhurky, v roce 2014 pro změnu dva Herkulové no a v roce 2013 tu byly dva filmy, kde se zlí hoši rozhodli zaútočit na Bílý dům. Jeden šel do kin s názvem Útok na Bílý dům a hlavní role zde ztvárnili Channing Tatum a Jamie Foxx a tím druhým je právě Pád Bílého domu. Asi to nebude žádná šokující informace, ale faktem je, že oba snímky jsou si tematicky i žánrově opravdu velmi blízké a byť se rozdíly najdou, tak se oba snímky liší spíš jenom v hercích, způsobu natáčení a v různých detailech. Osobně mně Pád Bílého domu přišel přece jen o něco serióznější (a také méně patriotický, ale ne o moc) a méně odvázaný než Emmerichův Útok na Bílý dům. Pochvalu určitě zaslouží Gerard Butler, ten je zde tím pravým akčním hrdinou klasického střihu, který toho moc nenamluví (ale když už, tak je to solidní hláška) a umí být i docela brutální a celkově mně přišel přesvědčivější než Channing Tatum v konkurenčním projektu. Na druhé straně barikády rozhodně nezklamal Rick Yune, který záporáky prostě umí. Takže pokud bych si měl vybrat z těchto dvou filmů, tak volím právě Pád Bílého domu, ale jinak jsou na tom oba snímky prakticky stejně, co se kvality týče. Mají slušné herecké obsazení (v tomto případě např. Aaron Eckhart, Morgan Freeman, Melissa Leo nebo Angela Bassett), solidní výbušnou akci, spíše průměrný příběh a slušnou porci zábavy. Pád Bílého domu je tak filmem, který se dá v pohodě zhlédnout, ale v daném žánru to na ty nejlepší zkrátka nestačilo.

Lidstvo se před mnoha lety ubránilo mimozemské invazi a od té doby se připravuje na jejich návrat. Jako velitelé jsou vybíráni chlapci a dívky, kteří prochází náročným výcvikem. Jedním z nich je také mladý Ender Wiggin (Asa Butterfield)… Na úvod musím poznamenat, že jsem knižní předlohu nečetl (jestli je to dobře nebo špatně toť otázka), takže můj komentář se bude věnovat jen samotnému filmu. Ten nám představuje příběh Endera, chytrého, talentovaného, ale krapet problematického teenagera, kterého si vybere plukovník Graff (Harrison Ford) a dá mu šanci se ukázat. Ano film je z velké části příběhem přerodu outsidera, se kterým nikdo nechce nic mít, do respektovaného velitele a je fakt, že v tomto ohledu snímek nepřináší nic moc nového (prostě klasika) a navíc je Enderův přerod v hrdinu poněkud urychlen, takže nepůsobí úplně věrohodně (ale tak už to holt ve filmových adaptacích knih chodí). První polovina filmu je tak především o Enderově výcviku a musím se přiznat, že mě dvakrát nezaujala, protože samotný děj se nikam zásadně neposouvá (prostě trénink, konflikt, přesun na jiné výcvikové středisko a zase trénink, konflikt atd.). Druhá polovina snímku je na tom podstatně lépe, protože se konečně něco začne dít, ale některé očekávatelné zvraty a podivný (navíc otevřený) závěr můj divácký zážitek sice nezkazily, ale také příliš nezlepšily. Ale dost už o ději, co takhle herci? Nu můžeme je rozdělit do dvou kategorií a to ti mladí a ti zkušení. Mladé zastupuje především dvojice Asa Butterfield a Hailee Steinfeld, proti kterým v zasádě nemám žádných výtek, své postavy ztvárnily velmi dobře a oba jsou tak velkými hereckými přísliby do budoucna. Skupinu zkušených vede pochopitelně Harrison Ford, jehož tvrdohlavý a neústupný plukovník Graff, který se řídí starým heslem „účel světí prostředky“ je (také díky Harrisonovi) zajímavou postavou, která si získá prakticky každou scénu, ve které se objeví. Sluší se zmínit také Bena Kingsleyho a Violu Davis, jejichž účast snímku rozhodně nijak neškodí, ale oba by si zasloužily o něco více prostoru. Film je moderní sci-fi, takže se pochopitelně očekává i nějaká ta akce, ta tady je, ale jen v nezbytně nutné míře (to samé platí i o digitálních efektech), protože režisér a scénárista Gavin Hood vsadil především na příběh a herecké výkony, což je vlastně docela sympatické. Enderova hra tak má pravda své chybky, ale i tak se jedná o vcelku zajímavý příspěvek do žánru sci-fi, jehož zhlédnutí rozhodně není ztrátou času.

Želvy Ninja jsou zpět. Bratři Leonardo, Donatello, Raphael a Michelangelo v naprostém utajení nadále chrání klidný spánek obyvatel New York City. Jejich schopnosti však budou znovu potřeba, protože jejich úhlavní nepřítel Trhač (Brian Tee) je opět na svobodě… Želváci se před dvěma lety opětovně objevili na plátnech kinosálů a byť se kvalitativně nejednalo o žádné veledílo, tak snímek vydělal skoro půl miliardy dolarů, což je slušný balík, takže tady máme pokračování, které kráčí v želvích šlépějích svého předchůdce. Tvůrci se rozhodli vyjít vstříc fanouškům a zároveň však ctili obecná pravidla pro sequely (alias všeho víc), takže se ve filmu představuje hned několik starých známých. Nejvíce prostoru dostává dvojka Rocksteady a Bepop, u nichž je jejich neotesané chování místy poněkud iritující, přesto je jejich účast fajn zpestřením. Nechybí také Krang se svým Technodromem a dokonce se tady objeví i vědec Baxter Stockman (Tyler Perry). Změny dostal také zloduch Trhač, který v tomto díle získal tvář Briana Tee (což nebyla vůbec špatná volba, ale díky tomu je tady většinu času bez své ikonické masky). Na straně želvích hrdinů k velkým změnám nedošlo, máme tady April (stále sexy Megan Fox), Vernona (stále vcelku vtipný Will Arnett) i mistra Třísku (byť ten mnoho prostoru nedostane). Jedinou posilou je pouze Casey Jones (Stephen Amell), který má pár slušných hokejových scén a mimo ně působí především jako potenciální objekt lásky April O´Neill. Co se samotného příběhu týče, tak ten opět není žádný zázrak, ale je tam akce, solidní triky a vlastně pořád se něco děje, takže přinejmenším nenudí. Humor se sice od minulého dílu o něco zlepšíl, ale v tomto ohledu mají tvůrci stále ještě co zlepšovat (nebo holt nejsem ta správná cílová skupina). Když to zkrátím, Želvy Ninja 2 působí jako taková namakanější jednička, některé nedostatky se zlepšily (postavy, humor), některé zůstaly prakticky beze změny (děj, digitální efekty) a některé, které fungovaly, se zhoršily (trestuhodně nevyužité bojové schopnosti samotného Trhače), ale jako celkem to naštěstí celkem funguje, takže je to vlastně docela zábavná akční oddychovka.

Píší se 80. léta, profesor Charles Xavier (James McAvoy) vede svou školu pro nadané děti a Erik Leshner (Michael Fassbender) známý jako Magneto se stáhl do ústraní, pracuje jako dělník a doma na něj čeká žena a dcera. Jejich životy se však brzy změní, protože byl probuzen mocný prastarý mutant (Oscar Isaac), který je znechucen moderním světem a rozhodne se jej zničit… Rok 2016 je vskutku nabitý filmovými adaptacemi komiksových sešitů a po Deadpoolovi, Batmanovi se Supermanem a Avengerech (kteří se sešli u Capa) přichází řada na Profesora X a jeho X-Meny. Ti si odbyli už svou šestou filmovou štaci a jedno se jim musí nechat, i přes generační obměnu jsou to pořád sympaťáci, kterým nelze nefandit. První třída s novými tvářemi byla příjemně až bondovsky osvěžující, Budoucí minulost přinesla hrátky s časem a návrat mnoha známých postav v čele s Wolverinem a Apokalypsa? No ta má povedený soundtrack. No to bylo ode mě poněkud kruté (byť pravdivé, ten soundtrack je fajn), protože Apokalypsa je sice slušným příspěvkem do x-menovského filmového univerza, ale na druhou stranu je to standardní komiksový film, který vlastně nemá moc čím překvapit. Příběh je opravdu klasický - parta těch hodných bojuje proti prakticky neporazitelnému nepříteli, ale nakonec přece jenom vysvitne jiskřička naděje. Jedno se však filmu musí nechat, děj i spád to má slušný a vše, co se děje na plátně, je dostatečně zábavné na to, aby se člověk nenudil, ale to je asi tak vše. Prim zde opět hraje především čtveřice James McAvoy, Michael Fassbender, Nicholas Hoult a Jennifer Lawrence, ale svůj prostor dostávají také nováčci a to především trojice Sophie Turner, Tye Sheridan a Kodi Smit-McPhee, kteří jako Jean Grey, Cyclops a Nightcrawler svým předchůdcům ostudu rozhodně nedělají (když jsme u těch postav, tak se nám mimo jiné představí také Storm, Angel a Psylocke, ale ti plní spíše okrajovou úlohu). No a hlavní záporák v podání Oscara Isaaca, sice svými schopnostmi budí respekt, ale jinak není tak výrazný, jak by mohl (a měl) být. Jak trochu prorocky zazní ve filmu: „třetí díl je nejhorší“ a v tomto případě je to bohužel pravda, Apokalypsa je nejslabším dílem nové x-menovské trilogie, ale je třeba dodat, že i přes své nedostatky se pořád jedná o zábavnou komiksovku, na kterou se dá bez problémů podívat.

Washingtonský policista John Cale (Channing Tatum) příchází do Bílého domu na příjímací pohovor do prezidentovy ochranky. Je s ním také jeho dcera Emily (Joey King), která se těší na exkurzi budovy. Tu však obsadí skupina ozbrojenců, kteří mají za úkol zajmout prezidenta Jamese Sawyera (Jamie Foxx)... Americký prezident, únosci a německý režisér, touhle sestavou se už nechlubí jen Air Force One, ale také Útok na Bílý dům (a jistá podobnost těmto snímkům rozhodně nejde upřít). Toť malá odbočka a teď zpátky k filmu. Ten je v zasádě typickým představitelem svého žánru a možná právě proto jsou v něm snad všechna klasická klišé (od dcerky v nebezpečí po zrádce ve vlastních řádách), což v kombinaci s nepříliš logickým dějem a chováním postav nedává příliš šancí na solidní hodnocení. A přesto je film docela koukatelná záležitost, protože i když tady máme slabší děj, který originalitou rozhodně nehýří, tak tady zároveń máme slušné herecké obsazení (Tatum, Foxx, Gyllenhaall, Woods, Jenkins), dostatek akce a Rolanda Emmericha, který svou režisérskou práci stále umí. Channing Tatum jako akční hrdina v mcclaneovském tílku není zase tak špatný (i když jako otec jedenáctileté dcery není zrovna dvakrát přesvědčivý) a v Jamie Foxxovi má stylového parťáka, no a James Woods záporátky hrát prostě umí. Útok na Bílý dům je tak přesně tím snímkem, u kterého není dobré příliš přemýšlet nad dějem, mnohem lepší je si užívat jednotlivé scény plné bitek, přestřelek a hlášek (přitom si poslechnout pár zajímavosti o Bílém domě), protože v tom má film rozhodně co nabídnout.