Útok na Bílý dům

Příjemné překvapení v podobě dokonalého letního výplachu. Roland Emmerich přichází zatím s nejsympatičtějším blockbusterem roku, který se nebere vůbec vážně a jde mu hlavně o pobavení publika, což si myslím, že se mu bez problému podařilo dokonale. Je to plné odlehčeného humoru, příjemného nadhledu a naivity, což mi s příměsí slušné akce, patosu a velmi cool ústřední dvojce sedělo perfektně. 8/10 (18.07.2013)

Útok na bílý dům možná patří k tomu lepší, co Emmerich natočil, i tak se ale pro mě jedná o bolestnou zkušenost. Někdy mě napadá, že Emmerich odstěhoval do Ameriky, tamní lidi si snadno přečetl a od té doby si z nich dělá prču. To by pak byl génius, ale ono to tak zřejmě nebude. I zde dojde patetické proslovy a mávání prapory a happy ending, v takovém stylu že jsem z toho skřípal zubama. Takovéto filmy na mě působí až fyzicky nepříjemně. Navíc Channing Tatum v hlavní roli by zoufale potřeboval nějakou dodatečnou dávku charisma, protože je jeho role jeho postava je k uzoufání nezajímavá a nudná, ale to nic není proti jeho dceři, jedné z nejodpudivějších filmových postav co jsem kdy viděl. 11-letá teenagerka s fanatickým zalíbením v prezidentovi a v reáliích Bílého domu je, pokaždé když se objeví na scéně, tak nepříjemnou zkušeností, že jsme postupně začal fandit teroristům ať jí konečně odbouchnou. Takhle nějak jsem fandil i Bláhovi ze 30. případů Majora Zemana, nevím přesně proč, ale svým vyzněním mi Útok na Bílý dům tento seriál něčím připomíná. (02.12.2013)

Další řadový Emmerich a další tupý film, který je hrozně snadné milovat i nenávidět. Mně to bylo všechno celkem putna - devadesátkový odér byl fajn, jelikož kdyby hlavního akčního hrdinu hrál Bruce Willis, jednalo by se o slušné pokračování a zároveň výbornou parodii na Smrtonosnou past (kterou Útok na Bílý dům hojně cituje, stejně jako Skálu a několik dalších klasik). Sledování mě neuráželo a byl jsem rád, že se nemusím nutně moc soustředit - příběh je předvídatelný od začátku až do konce a inovací je pramálo. Patosu a klišé bylo dost, nicméně kdo by ho nečekal, když Emmerich točí film o přepadení amerického prezidenta v Bílém domě? Jen to mohlo být kratší. 5/10 (17.01.2015)

Emmerich je pořád hovádko, kterému soudnost říká zhruba tolik jako invence, tentokrát má ale v ruce zábavný scénář, jenž i na ploše přes dvě hodiny dovede bavit svou sebeparodií a důmylsným podlézáním a variováním žánrových pravidel. Prvních 30 minut a uberpatetický závěr jsou sice na facku a i za pár nepřehledných střípků z akce bych německého dobrmana nejradší profackoval, ale jako proč ne. Bavil jsem se. U "padajícího Olympu" ale přece jen o něco víc. Asi to bude tím, že ten mi v té své konstantní republikánské debilitě přišel ještě zábavnější a hlavně si mohl dovolit prostřelené lebky. Mít ve filmu rotační kulomet je super. Ale v PG-13 filmu je to asi stejný trumf jako kdyby se terorista osázel dynamitem a po zmáčknutí tlačítka vyletěly leda bublinky. 7/10 (12.08.2013)

Smrtonosná past 21. století. Film, jak se dalo očekávat, nepostrádá tradiční emmerichovské atributy a trade-marky, v tomto případě lze hovořit o jistém zesílení znaků, podle nichž jsou filmy německého rodáka nezaměnitelné (a teď mi nejde o nějakou ideologickou rovinu, někdy až fanatický amerikanismus atp.). Na úrovni vyprávění i stylu lze vystopovat znaky „čirého (hollywoodského) akademismu“, a ačkoli průměrná délka záběru dle prvního dojmu nebude pravděpodobně přesahovat tři sekundy, jde o velmi přehledně natočený film, kde orientace diváka v prostoru není téměř nikdy narušována (někdy trochu ztížená orientace v čase je už trochu jiná otázka). [==] Doslova fascinující je pak to - a to zdaleka nemůžu být jediný, kdo se o tomhle zmiňuje, protože je to nesmírně výrazné a ozvláštňující, jakým způsobem jsou ve filmu užity jednotlivé prvky a motivy, přičemž každý z nich plní nějakou předem jasně určenou funkci a film diváka záměrně navádí k tomu, aby danou funkci předem pochopil. Ať už se jedná o dialog, nějaký komentář postavy nebo zmínění určitého předmětu. Úvodní čtvrtina do prvního výbuchu je tímto doslova napěchována, vyprávění pak působí velmi uceleným dojmem a bez problémů si udržuje divákovu pozornost, přičemž výše zmíněné mikro-děje/linie jsou na konci beze zbytku uzavřeny. [==] Je až neuvěřitelné, že ty nejryzejší hollywoodské filmy, resp. za použití tradičních postupů na úrovní vyprávění i stylu, natáčejí režiséři s neamerickým původem. Bylo tomu tak v době největšího rozkvětu klasického Hollywoodu ve 20.-40. letech a je tomu tak i dnes, nejeden z nich byl přitom původem Němec. (30.11.2013)