Ippolito

Roztomilé, hezky graficky zpracované, pro mrňata předškolního věku nejspíš i poutavé…

Tak v tomhle filmu bylo tolik pravdy, až mě to děsí. Konečně ale někdo nastavil zrcadlo vztahuchtivým dívkám a možná je i upozornil na co si mají dát při hledání toho pravého pozor. Ginnifer Goodwin byla naprosto skvělá, tragičností svého příběhu si mě získala na celé čáře. I příběhy ostatních protagonistů byly neskutečně poutavé. Ani chvíli jsem se nenudila. Super filmík na nedělní odpoledne, řekla bych. Jen je nutno upozornit na to, že Až tak moc tě nežere není druhou Láskou nebeskou. Tudíž radím nesrovnávat, jinak budete zklamaní. Ale vedle romantických komedií, jako 27 šatů, Báječný svět shopaholiků apod., se Až tak moc tě nežere jeví jako silný nadprůměr hodný čtyř hvězdiček.

Po dlouhé době jsem si pustila zas nějakou tu oddechovku v podobě romantické komedie a můžu říct, že jsem se celkem bavila. 27 šatů je další z množství romantických komedií, které jsou všechny na jedno brdo, jen některé jsou o něco málo horší, jiné zas o něco málo lepší, než ty druhé. 27 šatů se pohybuje někde v mezích průměru. Nezaujme osobitým humorem (jako třeba Deník Bridget Jones), ani není ničím originální, ale zároveň ani nepatří do skupiny stupidních, nechutně přeslazených dojáků (jako Krásná pokojská), nebo jiných filmů tohoto žánru bez hlavy a paty (například Báječný svět shopaholiků). Zajímavý příběh, který není přehnaně přitažený za vlasy, celkem realistický pohled na vznikání romantického citu, sem tam scény, při kterých se divák zasměje, ale i pár nastolených otázek ponoukajících k zamyšlení. Takže 3* jako vyšité.

Úplně jsem zapomněla, jak stupidní můžou filmy honosící se nálepkou "romantické komedie" být. Při většině scén jsem krabatila obočí a ptala se sama sebe: "Proč se takhle chová? Není to přehnané? To myslí vážně?", až na konci mi pak docvaklo, že to asi mělo být vtipné...no, nepřišlo mi...ale proti gustu žádnej dišputát...

Říkám si, jestli má vůbec cenu komentovat takové mistrovské dílo. Opatřit film přívlastky, jako „jedinečný“, „dokonalý“, „neuvěřitelně lidský“, a opakovat, co tady bylo již několikrát napsáno, se mi zdá zbytečné. Co víc tedy dodat? Posledních šest minut filmu, které jsou podkreslené úžasnou melodií Pantomime, si pouštím tak dvakrát do týdne a při závěrečném „Never nothing will die…“ se mi pokaždé nahrnou slzy do očí. Slzy radosti říkající: tak tohle, to je umění, to je život…jednoduše krása…

Po Burtonově Mrtvé nevěstě je tu další 3D animovaná pohádka lehce dekadentního ražení. Na rozdíl od již zmiňované Mrtvé nevěsty se ale neodehrává v záhrobí, ale v „jiném světě“. Do něj se každou noc vydává mladá dívka Koralína, která si v něm užívá svých „druhých“ rodičů, kteří jsou, na rozdíl od svých protějšků ze skutečného světa, milí a pozorní, jen mají místo očí knoflíky. Pomalu ale Koralína zjišťuje, že není všechno zlato, co se třpytí, a že by si člověk měl vážit toho, co ve skutečnosti má. To si samozřejmě Koralína uvědomí až příliš pozdě, proto musí prokázat velké úsilí, aby vysvobodila své rodiče a uvězněné děti ze spárů „druhé matky“. Grafické ztvárnění filmu je naprosto úžasné. Příběh je promyšlený a velice poutavý. Koralína je od začátku do konce milou postavou, která si získá sympatie každého diváka, jak dětského, tak dospěláckého. Morální ponaučení na konci příběhu přirozeně nechybí. 5*

V životě jsem neviděla nic nechutnějšího! A to vydržím hodně. Film je plný vtípků přesahujících hranici dobrého vkusu. Z množství stříkajících sraček, krve, zvratek, slizu, rozervaných vnitřností a dalšího keklu, kterým se ve filmu opravdu nešetřilo, mi bylo po celou dobu jeho sledování lehce na zvracení. Přesto ale oceňuji skvělé politické a společenské narážky, které svou ostrostí a trefností překonávají Borata. Co by asi Boratovi kritici, hodnotící jeho vtipy jako přehnané a nepatřičné, řekli na sexy muslimku oděnou jen do bikin a výbušnin pronášející: „Zničit Ameriku? Jen přes mou mrtvolu!“? Night of the chicken dead je film po všech stránkách extrémní. Je parodí na všechno včetně parodií samých. Nic mu není svaté, vyžívá se v absurdnostech, nechutnostech a zvrácenostech. Po překonání prvotního šoku ale můžu říct, že se mi film vlastně celkem líbil. No co, když se člověk rovnou nepobleje, tak se i zasměje. Každopádně se pro příště vyhne obloukem fastfoodům nabízejícím křupavé kuře.

Větší část filmu se táhne jako smrad. Trojan více než hodinu svými činy dokazuje, že je sice idiot, se kterým má společnost kvůli jeho sobeckosti a nepřizpůsobivosti problémy, ale že i přesto má dobré srdce, které je schopno lásky a pomoci. Trojan si svou roli zahrál velmi důvěryhodně, i když Liškovi by sedla přece jen o trochu víc, a možná by pak „performace“ idiotovy osobnosti nemusela být tak zdlouhavá. Až v posledních dvaceti minutách filmu se konečně něco děje, což je po předchozím úspávacím tónu celkem zarážející, a to buď v negativním, nebo pozitivním smyslu slova (to záleží na vkusu). Jako příjemné zpestření vystupuje hudba Vypsané fixy, sem tam ve filmu znějící, kvůli které také tomuto, dle mého názoru lehce podprůměrnému, snímku dávám 3*.

Milionář z chatrče je snímkem velmi originálním. Chronologicky vyprávět epizody ze života mladého indického chlapce za pomoci otázek soutěže Chcete být milionářem, je vskutku nevídaným nápadem. Ne vždy jde ale originalita zpracování ruku v ruce s kvalitou samotného příběhu. Ten je zde až přehnaně dojemný, naivní a dosti za vlasy přitažený. Což se však staví do ostrého protikladu k téměř dokumentárnímu charakteru filmu (hlavně první poloviny), ve kterém jsou divákovi představeny těžké životní podmínky v Bombaji. Ač jsem se při sledování filmu ani chvíli nenudila, nevěděla jsem, jak na film pohlížet jako na celek. Má být snad chápán jako svědectví o životě Indů, který se tak liší od života evropského, nebo jako idylistický příběh o tom, jak chudý Ind k milionům přišel? Ať tak, či onak, Milionář z chatrče je filmem ve všech ohledech neobvyklým, který jisto jistě zaujme i náročnějšího diváka. Dá se mu sice leccos vytknout, ale za zhlédnutí každopádně stojí.

Babel. Biblické zmatení jazyků, ale zároveň i zmatení kultur. Jedna kultura koexistuje vedle druhé, ale jejich vzájemná komunikace je problematická. Mexiko a USA, to jsou především nelegální přistěhovalci a uprchlíci na jedné straně, na straně druhé pak spořádaní Američané. Zákon akce a reakce funguje jako hodinky a to vzájemné vztahy ještě přiostřuje. USA a Maroko, jedni jsou teroristé, o druhých už bylo řečeno výše. Neříkám, že by Inarrito chtěl obviňovat USA z nesnášenlivosti, ale každopádně poukazuje na rozpory vzešlé především z kulturní odlišnosti. Co ale „japonský“ příběh, který se v kontrastu k ostatním příběhů „velkých“ problémů zabývá individuálními obtížemi hluchoněmé japonské dívky a nepřesahuje do kultury jiné? Mezi těmi zbylými se jeví jako nepatřičný. Ale právě on dělá film úplným. Zde se neřeší otázka odlišné kultury, ale naopak „zmatení“ v rámci kultury jedné, kultury, ve které si hluchoněmá dívka (že by přece jen chápána jako příslušník jakési subkultury?) nerozumí s opačným pohlavím. Snímek se mi v kontextu ostatních Inarritových filmů nejeví jako slabší, jak je mnohými označován, ba právě naopak. Jako by Inarrito právě tímto snímkem sjednotil prvky dávající jeho předchozím filmům své kouzlo a obohatil ho ještě o něco, co vybočuje, a to právě o japonský příběh, jehož zařazení dělá z Babelu film sám sebe přesahující, ale zároveň tvořící dokonalou jednotu.