Raziel_cz

Příliš dlouhý buildup k finále, které je sice jedno z Tarantinových nejzábavnějších, ale které ten příliš dlouhý buildup stejně neospravedlňuje. Hra s divákovým očekáváním je to sice hezká, jenže i když ta althistorická výhybka ve stylu Inglourious Basterds, co to nakonec hodí, je velmi uspokojivá a dává smysl tomu, proč tam hrdinové vůbec jsou, zároveň vezme smysl tomu, proč tam je řada vedlejších postav (vždy úžasná Margot Robbie má roli nejen překvapivě nudnou, ale nakonec její scény ještě protrpíte pro nic). DiCaprio a především Brad Pitt jsou výborní a mají skvěle napsané postavy. Škoda je, že nakolik tu neexistuje nějaký moc příběh, jejich role jsou omezeny na krátké epizodky a nejvýraznější charakterový vývoj je vyřešený voiceoverem. Na druhou stranu, ty epizodky jsou fakt super a ti dva spolu mají úžasnou chemii, takže to není takový problém. Co problém je, jsou epizodky, kterými jsou tyhle epizodky proloženy. Uvidíte spoustu skvělých herců ve spoustě zajímavých rolích, ale většina z toho nemá pointu. A hlavně jsou tady všichni v nejhorším případě třicet vteřin (Herriman, který naštěstí dostal šanci stejnou postavu pořádně vytěžit v Mindhunterovi), v nejlepším několik málo minut (Lewis, Dern). Tarantino o Once Upon a Time in Hollywood řekl, že z jeho snímků má nejblíž k Pulp Fiction. To je na určitém úrovni pravda. Bohužel na úrovni mnohem méně soudržné a vyrovnané. Myslím si, že 162 minut to nepotřebovalo. Myslím si, že ani 120 minut to nepotřebovalo. V tomhle filmu uvidíte plakáty na fiktivní filmy a ukázky z fiktivních filmů Ricka Daltona. Cokoliv z toho bych viděl radši než tenhle film. Zlé to není. Potřebu odejít z kina (jako kupodivu dost mých spolunávštěvníků) jsem neměl a ani si nemyslím, že je to Tarantinův nejslabší počin. Ale po The Hateful Eight, jež pro jasně daný směr, čistou zábavnost a parádní filmařinu okamžitě vyletělo mezi moje top tři tarantinovky, mě už tahle rozháranost asi naplňovat nebude.

Alex Kurtzman strikes again. Vykrádá to Mumii s Brendanem Fraserem (a zároveň se to na ni snaží žoviálně odkazovat) a Amerického vlkodlaka v Londýně, snaží se to budovat shared-universe stylem Ligy výjimečných a vypadá to jako Underworld. A výsledkem je přesně tak nesoudržná a nelogická slátanina, jak čekáte. Akce je nepřehledná, horor nebo atmosféra neexistující a pokusy o napětí to podkopává pokusy o humor. Celý film je kouzelně obsažený v krátkém dialogu mezi Mortonem a Hydem: "What?" "What?" A vlastně je to skoro meta, protože Hydova reakce je tak mimo, že moje byla taky: "What?" A pak tu samozřejmě máme nesvatou trojici scenáristické inkompetence – voiceovery, konverzační infodumping a deus ex machiny –, u kormidla toho Kurtzmana, člověka bez vize a stylu, a nepřirozené CG. A jasně, ze začátku je ta neschopnost docela vtipná, jenže ta neschopnost je bohužel i všechno, co dostanete. Příběh je naprosto fádní, děj nijak negraduje a finále je další: "What?" (A další voiceover.) Naprosto zbytečný film.

Obsahuje lehké spoilery. Reanimovaná Ellie je sice cool AF, ale tahle adaptace adaptací ani pořádně není. Je to jenom výtah highlightů z knihy. Zbrklý, nesoudržný a bez výraznějšího stylu. Jak se to pořád žene dopředu, aby to stihlo všechny důležité scény, zapomíná to budovat napětí a nechávat věci vyznít. Nejvíc frustrující na tom ale je, kolik talentu je v té fušeřině utopeno – od herců, přes kameramana, po hrdinného set designéra. Film na vás vizuály přímo řve, že je to horor jako dělaný pro Halloween. Jenom mít u kormidla člověka s vizí, co by neměl problém zbavit se zbytečných linií (stěžejní myšlenku to stejně neumí podat nijak důmyslně, takže se to vůbec nepotřebovalo zabývat Zeldou) a nahodilých scén (Norma), zmírnit tempo a dát tomu logiku (Pascow by mnohem líp fungoval, kdyby se objevil až po Churchově zmrtvýchvstání). Změny oproti předloze mi nevadily. Ta první je dokonce velmi efektivní a velmi vkusně a dramaticky vystavěná (a mnohem lepší než podobná sekvence v přeceňovaném Hereditary). Bohužel to je taky jediná pasáž, u které se režiséři neprojevili jako totální lobotomové. Změna na konci už totiž působí jako většina filmu – prvoplánově, uspěchaně a lacině. Oceňuji, že se to snaží dělat horor bez lekaček a že strašidelné scény (paradoxně ta jinak zbytečná Zelda) obvykle opravdu strašidelné jsou, ale než to vidět podruhé, to radši znovu sjedu Prokletí Salemu. To s Robem Lowem z roku 2004.

Flaskepost ohromně vyzdvihl John Andreas Andersen a broadchurchovké zpomalovačky. Møllerova kamera sice působí mnohem televizněji, co ale Journal 64 ztrácí na produkčních hodnotách, vynahrazuje scénářem a tempem. Poprvé v sérii už bych řekl, že jde o skutečnou (i když lehčí) detektivku, a poprvé v sérii už to taky jede absolutně bez hluchých či pomalejších míst. Flashbacky jsou kratší a současnost plnější. Kromě vyšetřování se intenzivněji řeší vztah Assada a teď již stoprocentně zholmsovatělého Carla Mørcka, je tu nenásilný přesah do aktuálního evropského dění a ke všemu film zvládne ještě hodit nečekaně velkolepou konspirační výhybku, která z té výhybky přeroste v hlavní příběhovou linii. A je fakt, že by mi – přes základ v realitě – vyhovovala spíš na menší škále (a snad by to šlo i bez jednoho dvou patetičtějších výlevů), ale film ten nenadálý záchvat brakovosti obstál se ctí. Takže ačkoliv filmařsky ne, po všech ostatních stranách jednoznačně nejlepší díl série (a to jsem se ještě nezmínil o humoru) – což jsem pravděpodobně psal o každém dílu, ale u každého dílu to byla pravda. A tady je to pravda největší. A je hořkosladké vědět, že to tak i zůstane.

"People love superheroes. But if you knew half the shit they get up to – fucking diabolical." Temné zrcadlo Marvelovkám. Ještě tak u čtvrtého pátého dílu jsem myslel, že tomu dám pět a půjde to do topky. Kripke se svojí adaptací Ennise rozhodně obstál podstatně důstojněji než Goldberg a Rogen s Preacherem. Vlastně se nebojím říct, že pilot je jedna z nejlepších TV věcí ever. Technicky naprosto famózní, parádní kamerou a střihem a speciálními efekty schopný konkurovat nejdražším kinofilmům. A obsahově ještě lepší – což se vztahuje i na několik následujících dílů. Ty sice právě technicky už tolik neoslní (pořád je na nich ale vidět, že v nich Bezos utopil spoustu peněz, spíš je to asi věc režie), ale díky tématům, která rozebírají, nabízejí snad nejdospělejší a nejdrsnější TV od Breaking Bad. Tohle není zremixovaný komiks. Tedy, zremixovaný komiks to do určité míry samozřejmě je, ale není to jenom zremixovaný komiks. Kripke se sice relativně drží linie prvních čísel, ale celé to ukotvil víc v realitě, podstatně líp pracuje s postavami a není explicitní jenom proto, aby byl explicitní. Přitom jsou tu vybuchující lidé, penisy, sprostá mluva a všechno. Ale hlavně jsou tu ta dospělá témata: zneužívání moci na pracovišti, zneužívání moci korporací, zneužívání moci celebrit, sexuální zneužívání – prostě hodně různého zneužívání. Samozřejmě, dost z toho bylo už v předloze. Ennisův trademarkovaný cynismus ale zvládá Kripke doplňovat i svým vlastním – z toho, jak na vás jiní lidé projektují svoje cíle, náboženství, manipulace veřejného obrazu, fungování Hollywoodu a stagnace superhrdinských filmů. To všechno z The Boys dělá nejen další spotřební seriál, ale velmi aktuální komentář (v němž je spousta věcí převzatých právě od Ennise mnohem aktuálnější dnes, než když je psal). A tenhle komentář navíc existuje v tak perfektní symbióze s dějem, že mu nikdy nestojí v cestě. Naopak, je škoda, že někde u toho čtvrtého pátého dílu začne ději ustupovat, a i když děj je skvělý, plný skvělých a skvěle zahraných charakterů, zábavných dialogů a obvykle i dobře natočené akce, posledním – což je asi můj jediný výraznější zápor – ten přesah najednou bolestně chybí. V každém případě, odkoukal jsem to za jeden den (první řada má osm nabitých epizod), donutilo mě to přemýšlet a především – úžasně jsem se bavil. A těším se, až se Billy Butcher a Frenchie a Mother's Milk a (úžasná a skvělá) Kimiko a Petit Hughie a Homelander (Antony Starr je ozdoba tohohle seriálu!) vrátí v další sérii. Jediné, z čeho mám strach, je, aby to Amazon přehnaně nedřenil. Komiks má asi 1600 stran a táhl se moc dlouho. Tři až pět sérií by mi přišlo naprosto adekvátní.

Asi jsem viděl jinej film. Má to drajv a napětí a vtip, a jasně, je to náladová horská dráha, ale to jsou všechny Lynchovy filmy. Nedávno jsem psal, že hlavním hrdinou Howlu je kameraman. Tady to platí úplně stejně – bez Juana Miguela Azpirozy by to nemělo ani z půlky takové produkční hodnoty. Jenže to naštěstí Juana Miguela Azpirozu má, a taky to má Anthonyho Mackieho, u kterého si nepamatuju, že by se někdy do role tak vložil (a že jsem s ním viděl sakra filmů), a Franka Grilla a jejich perfektní chemii. V akčních scénách jsou sice lepší adkinsonovky, ale automobilové honičky jsou naprostá lahoda a je jasně vidět, odkud Lynch čerpá inspiraci (a bylo by to vidět i bez prvoplánového odkazování se na Friedkina a Carpentera – ačkoliv oboje mě jako fanboye i tak ohromně potěšilo, především co se týče Sorcerera a To Live and Die in L.A.). Zamrzelo mě akorát přílišné dřenění soundtracku (akční scény by lépe fungovaly v tichu, hlavně ta v automyčce) a lehce antiklimatický závěr. Jinak ale po Wheelmanovi další povedená Carnahanova produkce a technicky nejlépe zvládnutý Lynchův film. Mayhem byl zábavnější, ale Point Blank si určitě dám s chutí znovu. A doufám, že už mu konečně někdo dá budget na vlastního Sorcerera. Zasloužil by si to.

Komediální jednohubka. Nečekaná, bizarní, ale sakra zábavná. Co taky od scenáristy jedněch z nejlepších televizních komedií čekat? David Harbour jako šílený Orson Welles geniální. "And that's acting, sucker!"

Já nevím. Nevím, proč to měl Proyas zapotřebí. Nevím, proč to měl vůbec kdo zapotřebí. Jestli se to mělo svézt na Avengers nebo Souboji Titánů... Spotřební znouzectnost, ve které se klátí zvětšení herci mezi nezvětšenými herci, Gerard Butler si staví ironmanovský oblek z orgánů a Geoffrey Rush střílí z hole jako Teal'c ve Hvězdné bráně na vesmírného červa. A je to všechno mnohem míň zábavné, než to zní. Je to film, při němž od začátku přesně víte, co se stane a jak co dopadne. Žádné nečekané zvraty, nic. Scenáristicky je to průměrná česká vánoční pohádka. Jenom utopená v CGI, které muselo být hnusné už před třemi lety, a s hrdiny, co vám nejsou na konci o moc sympatičtější než na začátku. Ale především – je to nuda. A větší hřích žádný film udělat nemůže.

Fádní scénář, nezajímavé lokace, spousta nepohodlně dlouhých scén, které ničemu neslouží. Ale taky výborný a nekonečně charismatický Roger Moore, krásné ženy a buřinky. Není to totální průser, ale nakolik to příběhově selhává (celý film je o tom, že hlavní hrdina chodí na různá místa a lidé mu tam říkají, že tam zrovna byl), je těžké u toho vydržet do konce. Jenže ten konec je zase fajn. Ani tak ne vysvětlením, jak se to stalo, to je jasné od úvodních minut a velmi naivní, ale barevnou audiovizuální fantasmagorií, jež následuje, a vyústěním, které nabízí zvrat, v nějž jste se neodvažovali doufat. Podruhé to vidět nepotřebuju, ale předbondovský Moore v dvojroli je pádný argument, proč tomu tu hodinku a půl věnovat. I když horor bych to nazval jen s největším sebezapřením.

Tři a půl. Zábavné to je – především ve druhé polovině. A zároveň maucta za to, že někdo našel způsob, jak natočit Shafta v roce 2019 a dostat do něj šovinistické hlášky a overly-manly chlapy bez potřeby neustále poukazovat na sebeuvědomělost nebo kontroverznost pro kontroverznost. 111 minut je trochu overkill a stejně to neumí vytěžit otco-synovské vztahy, ale Samuel L. Jackson hraje v podstatě Julese Winnfielda a pořád je to nejvíc bad motherfucker v okrese. A samozřejmě potěší zapojení Richarda Roundtreeho, stejně jako odkazy na všechny předchozí Shafty. Shaft, jr. sice umí být otravný, ale poloha starej dobrej Shaft vs. Shaft mileniál funguje. Což je tedy vzorec, který funguje skoro vždy, ale stejně. Akčních scén je překvapivě dost a překvapivě občas mají i zábavné nápady (slaňování). Nebál bych se to jak stylizací, tak obsahem posunout mnohem víc do grindhouse teritoria, ale i s touhle víc spotřební formou mě to příjemně překvapilo. A jasně, už teď mám problém si vybavit, o čem vůbec byla zápletka. Ale bavilo mě to dost, abych snesl i další díl. Nebo dva. A možná se na ně i přímo těšil.