TroiMae

Herecké výkony jsou skvělé, ale hra mě tak moc neuchvátila ani napoprvé, natož sledovat po čase záznam. Navíc je přítomná jistá pachuť po heterosexistickém prohlášení Michala Novotného v médiích, že neví, jak by dětem vysvětlil dva líbající se muže v televizi. Přitom zřejmě nemá problém jim vysvětlit, že za peníze hraje gay v ulici, nebo děla drag. A samotný vtípek ve hře také dobře nezestárl. Nick se ptá Caitlin, co osudového mu chce říct, zda má přítele… nebo přítelkyni (potud dobré), nebo je ve skutečnosti mužem. To není vtipné. Nehledě na ironii, že známá transfobní trans žena se jmenuje Caitlyn. Caitlyn Jenner. Což je kouzlo nechtěného, ale hra je z první poloviny 90. let. Strefování se do psychoterapie je dalším vtípkem, co dobře nezestárl. Samotný příběh je srozumitelný a monolog Franka Ilji Racka si očekávaně zaslouží potlesk na scéně. Mně osobně ale italská rodina přišla otravná, jako hlavnímu hrdinovi, ironicky se snažící, aby její děti měly lepší život, ale když ho mají, chce jim vnutit takový život, jaký měli oni, jako osvědčený recept na štěstí. Povzbuzení Nickova dědy (Petr Kostka jako Nunzio Cristano) je v tom všem zmatku projevem opravdového pochopení i obětování osobních potřeb pra/rodičů, aby jejich potomci mohli jít vlastní cestou. Moudro hry, že Nick s vděčností za to, co mu jeho rodina dala, potřebuje vylétnout z rodného hnízda, aby tomuto svému zážitku a bohatství dal smysl (k čemu výchova, když děti zůstanou doma a nemají „svůj“ život, stejně jako k čemu psychoterapie, když nemá konec), se nakonec tříští o fakt, že Nick zřejmě žádné štěstí nenašel a opakuje hektický život předků. Závěrečný smích Nicka a babičky Aidy před stmívačkou je pak příliš krátký, aby působil jako uvolňující a spojující, ale ne jako zoufalé povzbuzení dvou „přeživších“. V popisku záznamu je jen režie záznamu, představení samotné režíroval Martin Stropnický. Souhlasím s tím, že to, že ve hře jsou dva seniorské páry, je skvělé. Ale jeho vysvětlení, proč hru uvedl, a že jsou jediným divadlem, které takové osobnosti má, zní trochu zjednodušeně. A jak píšu, konzervativní hra nezestárla moc dobře.

Velké Malé ženy...

Kultovní seriál, který se podle mě u nás nedovysílal, nevím, v každém případě jsem ho neviděl celý a o to větší bylo mé rozčarování, že není o co stát. Ironie je, že ani původně nebyl seriál odvysílán správně, některé epizody byly prohozeny a čtyři opomenuty úplně a odvysílány dodatečně dva roky po finále (proto ten rok 1998 v anotaci). Takto seriál vycházel i na DVD až na poslední vydání, které správně končí epizodou Requiem. Tudíž nedochází k logickým relapsům, kdy je nějaká postava ze seriálu odstraněna a na konci se jako by nic účastní děje. Nicméně ono je to v zásadě jedno, protože děj je repetitivní, epizody spíš do sebe uzavřené, postavy a děj se prakticky nevyvíjí a po čase omnipotentní šerif a městečko, které trpí Stockholmským syndromem, začne nudit. Premisa boje dobra a zla a ambivalencí záhy bere za své, je jedno, koho šerif zabije, znásilní, zmanipuluje, zmrzačí, jeho syn s ním druhý den bez starosti půjde na ryby, ženy s ním postele a zástupce na něj nedá dopustit. Žádná postava, snad na samého Caleba v závěru, nemá „charakter“, potenciál, nebo se po dvou epizodách ztratí (viz Calebova sestřenice, která do města přijede svádět o Calebovu duši boj, ale slibný rozjed jde do kytek a i tato postava ztrácí aktérství a soudnost). Lidé ho možná ze strachu kryjí a přehlíží jeho vraždy nevinných obětí, nicméně když jde o gaunery, pak je jim šerif dobrý (jak sám ironicky poznamenává). Zločince pak ale odstraní stejně brutální cestou, kdy hranice mezi spravedlivým trestem a dalším zločinem se ztrácí. Seriál nás jako by nutí k tomu vnímat šerifa snad až jako hrdinu, ale pokud je někdo soudný, na tenhle brainwashing. Seriál tak skoro působí jako Na Hromnice o den více. Jak občas poznamená zástupce šerifa: „Prostě jen další den Trinity.“ Dny jsou všechny stejné, seriálu došel dech a dalšího pokračování se nedočkal. Doporučuji nepodléhat nostalgii. Já dávám s oběma odřenýma ušima tři*.

Nesedí mi pojetí transgender lidí. Vnitřní genderová identita je podobná jako sexuální orientace, vrozené spektrum, které není vidět a není závislé na anatomii. Ale zde to je popsáno tak, že to v podstatě vypadá jako porucha vnímání, něco jako bulimii, nebo tělesná dysmorfie. Genderová dysforie je ale něco jiného a trans lidé ji mohou zažívat v různé intenzitě. Pojetí dané neuroložky působí cisnormativně, jako by daní lidé byly cis, ale nesprávně vnímali svá těla, a proto měli pocit, že jsou trans. Příčina a následek byly zaměněny. Protože jiný přístup je, že daní lidé jsou trans, a proto vnímají jinak svá těla. https://www.youtube.com/watch?v=HXuLA-njqWI

Robotický kocour byl super zábavnej.

Pěkné, ale celkově film dopadá jako Samovy pokusy o stand-up. Jednotlivé vtipy jsou celkem fajn, ale na zábavu to není. Postelová scéna nicméně byla skvělá.

Příznačné, že Nákaza má nižší hodnocení, ačkoli byla mnohem věrohodnější, dramatická a mrazivě napínavá, zatímco tento film prostě akčním, sice zábavným, ale nedůvěryhodným blockbusterem.

Spocktakulární.

Animace je čarokrásná a neomrzí. Bohužel všechny příběhy jsou střiženy podle stejné hetero/amatonormativní šablony when boy meets girl, což mě v polovině už přestalo bavit. Hůl nad pohádkami jsem zlomil ve chvíli, když cizí dívka z rozmaru podvede chlapce a přiměje ho zabít milovaného koně s tím, že sní jeho srdce… A on si ji pak samou láskou stejně vezme. Měl ji pohodit a nechat si toho koně.

Pilotní epizoda super. Ale když ptáčka lapají… Zbytek série je takový hallmarkovský televizní… Není to napínavé, překvapivé, děsivé, zvraty nejsou… zvrácené, takové ochotnické. A hlavní monstrum, které plnočelně vidíme od předposledního dílu, je vyložené směšné. Asi jako by tvůrci zadali AI, jak by vypadalo monstrum ve stylu 60. let. Vypadá něco mezi Netvorem z Černé laguny a Sezamovou ulicí. A postavy mě přestaly zajímat ve chvíli, kdy hlavní hrdina spálí tělo partnera své bývalé ženy, kterého zabil, matka jeho syna se pohřešuje a jeho syn je s cizími lidmi s tím, že mu slíbí, že za ním za hodinu přijede, a v to všem ho nenapadne nic jiného než v dom bývalé ženy v její ložnici souložit se sovu kolegyní/milenkou, kde je pak najde kamarádka ženy. Přitom jde dělat mnohem poutavější seriály. Jako FlashForward.