GigaPudding

Dva mladíci Masaru a Šindži se potkají po letech a vzpomínají na staré časy na střední škole, kdy se většinu času flákali a blbli, Šindži jako ten nesmělejší a Masaru jako ten průbojnější a drzejší. V tomto filmu se Takeši Kitano ohlíží za tím kam se jeho životní dráha mohla ubírat skrze pohledy na studenty střední školy, z nichž někteří se dají na dráhu manzai komiků, jiní k taxikářům, další k boxu a celkově velmi pečlivě vykresluje různé lidské charakterové vlastnosti hlavních i vedlejších postav a dělá tak samozřejmě se spoustou vtipu. Pěkně je v tom vidět i šikana na střední, jakuzáci jako ti "rošťáčtí strejdové" a zároveň nekompromisní vrahouni, zákulisí tréninku sportovců a programu bavičů a spousta dalších detailů jako snaha středoškoláků dostat se do pornokina atd. odkazující k vlastním zkušenostem Takešiho Kitana z jeho středoškoláckých let. Nejvíc prostoru pochopitelně dostane hlavní dvojice kamarádů, kteří mají na to to někam dotáhnout, ale díky vlastním charakterovým vadám směřují tak leda do problémů. Toto se týká i spousty vedlejších postav a spoluvytváří to celkový dojem z filmu, který vyzní velmi pozitivním způsobem, i když se hlavní hrdinové, obvykle vlastní vinou, dostanou do problémů, ze kterých se asi nedá dostat jen tak ze dne na den. Na koho prostě nezapůsobí poslední dialog mezi Masaruem a Šindžim tak pozitivně jak má, tak ten prostě vůbec neví :). Děti se vracejí jsem viděla už asi milionkrát a vždycky se na to dá podívat znovu, protože spousta vtipů je tam prostě neokoukatelná, má to zase pěknou hudbu a velmi příjemně se na to kouká, ale vždycky tomu něco možná chybí na tu pětku, i když nevím proč, protože u některých hlášek se už pomalu směju dřív než zazní stejně jako se směju už jen v očekávání střihu na další události ve scénách jako učitelovo nové auto a podobně. Prostě úplně klasika :) ale zas si pořád nejsem jistá, jestli to na tu pětku je nebo ne, tak počkáme až na další kouknutí.

Hluchoněmý mladík Šigeru živící se jako popelář jednoho dne najde zlomené surfovací prkno a řekne si, že začne surfovat. Po violent copovi a boiling pointu přišel Takeši Kitano s něčím úplně odlišným od čehokoli co do té doby tvořil a povedlo se to velmi pěkně. Scény u moře je z části film o hluchoněmých, z části romantický film a trochu sportovní film o začátečníkovi, co se jen díky vlastní píli vypracuje i přes svůj handicap. Bez čehokoli akčního nebo násilného film sleduje ústřední dvojici Šigerua a jeho hluchoněmé přítelkyně, jak blbnou u moře a jak nakupujou nové prkno a jedou na závody v surfování. Jejich vztah je bez jakýchkoli řečí (což by vlastně ani moc nešlo vzhledem k tomu, že jsou oba hluchoněmí) velmi jímavý a i když jsou oba očividně takoví nesmělí a emoce nedávají najevo nějakým divokým oblizováním se při západu slunce u moře, ale jen náznaky a pohledy. K tomu Takeši Kitano vybral velmi vhodné herce, protože Claude Maki má přesně ten správný výrazový repertoár a Hiroko Ošima zase vypadá jako správná úplně obyčejná pečující a starostlivá holka. Ale nezapomnělo se ani na nějaké vtipné odbočky, jako řidič Susumu Teradžima a jeho problémy s policií nebo dvojice kluků, co po vzoru Šigerua začnou surfovat taky a do toho i nějaké roztomile vtipné scény s hlavní dvojicí jako házení kamínků na okno, nebo skládání oblečení někoho jiného a podobně. Ve výsledku je to dojemný příběh se smutným a zároveň optimistickým vyzněním, ale na pětku je to asi na mě opravdu moc hluchoněmé, protože to se Kitanovi povedlo opravdu dobře ztvárnit svět neslyšících a možná až tak dobře, že stejně jako jsou neslyšící v určitém směru odříznutí od slyšících, tak i tento film je maličko odtažitý od diváka, ale vždycky to za to stojí podívat se znovu (viděla jsem to už asi pětkrát) nejen kvůli příběhu ale taky kvůli té krásné hudbě Joe Hisaišiho :).

Úvodní scéna na zahájení školního roku na střední škole Suzuran už jen vzhledem budovy, ve které se odehrává, značí, že mladíci na téhle škole asi zrovna nerostou pro červený diplom a slovy jednoho ze studentů "svou hodnotu dokazují pěstmi". Takaši Miike to rozjíždí jako absurdní středoškolácký film dotažený do extrémů, takže po intermezzu s japonským Billy Idolem se příběh rozvíjí tak trochu epizodním způsobem, kdy se hlavní hrdina Gendži snaží nashromáždit spojence, aby mohl vyzvat místní velké zvíře Serizawu a stát se králem školy Suzuran, protože náplní dne studentů na této střední škole je závod o to, kdo bude mít větší péro, tedy větší gang, který potom postaví proti sobě a dají si mocně přes držku. Epizodní je to proto, že Gendži s jakuzáckým parťákem Kenem shání spojence přes různé filmové žánry :) první dokonce je takové parodování středoškolských romantických komedií, ale dostane se samozřejmě i na bitky a na témata přátelství a cti. Taky se během filmu objeví i spousta úplně ujetých vtípků, ale to hlavní co tam mladí pánové provádí jsou pochopitelně bitky, které jsou natočené velmi pohybově, dynamicky, zábavně a divák si může vychutnat každé kopnutí a ránu naplno a že jich je ve filmu hodně. Není to martial arts film a bitky jsou surové a asi jako chuligánský street fight, ale i v tomhle chaosu kde se to mele hlava nehlava je zapracovaná zajímavá choreografie a taky je to často komiksově nadsazené. Bitkám pochopitelně kraluje finální střet, na který se celou dobu čeká. Ono to je tak trochu dokonce i jako "sportovní" film o soupeřících týmech, až na to že sportem je tu monstrózní bitka :). Čeho je ve filmu ale fakt moc je testosteron, který z něho přímo teče v proudech, protože to co je pro holky Whip it! je tohle pro kluky a takhle moc klučičí film jsem ještě snad neviděla a nedivila bych se, kdyby japonští středoškoláci zvýšili počet výtržností ve městě po shlédnutí tohohle filmu, protože by taky chtěli, aby se projevil ten "hero inside" za zvuků popíku a ostrých kytar při bitce v dešti a blátě :). Od pětky mě ale odradila takový trochu spěch, protože Gendži musí během dvou hodin stihnout spoustu věcí, Takaši Miike rozehrát spoustu motivů přátelství a loajality atd. a všichni ostatní musí stihnout co nejvíckrát se pobít, takže něco je takové možná trochu nedotažené, i když všechny rozjeté části děje byly zábavné. A taky možná to až absurdní poměřování péra mě zrovna moc nebralo, protože o tom ten film prostě je :), ale možná že na druhé nebo třetí kouknutí už bych možná tu pětku dala, kdyby mě to dokázalo přesvědčit pořád tak dobře jako na první kouknutí. :)

Mladá angličanka Elisabeth se vydává kamsi do ruska na nějaký zapadlý ostrov s klášterem, kde jeptišky vykonávají zvláštní obřady a zvyky a střeží podivný kamenný talisman a asi netřeba říct, že ani jedno z toho nemá nic společného s křesťanskou věroukou, protože jeptišky z Dark Waters jsou oldschoolovým stylem hororové stejně jako celý zbytek filmu. Ta oldschoolovost a celé prostředí kláštera i ostrova jsou ale to hlavní, co na filmu může zaujmout, protože děj to asi moc nebude. Dark Waters nemá moc příběh a občas se skáče k různým událostem tak nějak jakoby úplnou náhodou, dokonce je to z docela velké části takové snové a to nejen kvůli nočním můrám hlavní hrdinky a od úplného zmatku to zachraňuje vesměs jen nějaký spojující lovecraftovský koncept zasazený do přiléhavých kulis. A protože kulisy jsou to hlavní, co v tomhle filmu může divák okukovat, tak by se slušelo autory pochválit, protože se jim povedlo vytvořit pravý bizarní hororový ostrov se všemi možnými podivnými věcmi a samozřejmě tajnými prostorami pod klášterem a po ostrově se pohybujícími podivnými postavami a ve spojení s hudbou a světlem svíček z toho jde takový ten pravý bizarně strašidelný feeling jako v osmdesátkových hororech s různými nadpřirozenými potvorami. Podivně se vlekoucí a poskakující příběh tomu moc nedá a zvlášť ne i díky lehčí předvídatelnosti, ale závěr potěší, ikdyž mě osobně by potěšil víc kdyby dopadl přesně opačně, a rozhodně tento trochu starší film zapůsobí svěže svou oldschoolovostí a strašidelnou atmosférou mezi všemi těmi naturalistickými a "reálnými" horory dneška. Jo a pokud jde o "gumové masky" tak těch jsem se hrozila po přečtení komentářů, ale naštěstí žádných masek nebylo moc potřeba a když bylo, tak jen tak, aby nebyly moc vidět a nepůsobily rušivě, takže to dopadlo fajn :). Čtyřka je to ve výsledku ale možná maličko slabší.

Jakuza sice je nedílnou součástí jak japonska jako takového, tak i filmů Takešiho Kitana, ale až s Brotherem se Kitano vrátil k čistokrevnému jakuzáckému filmu a povedlo se mu to asi jako nejlepší film o jakuzácích vůbec :). Film sleduje příběh jakuzáka Jamamota, který je kvůli prohrané válce gangů v tokiu nucen utéct do ameriky, kde v Los Angeles vyhledá svého mladšího bratra Kena a zjistí, že ani v americe se světu násilí a zločinu nevyhne. Zase jako obvykle Kitano jednoduchým a náznakově minimalistickým způsobem přesně charakterizuje všechny postavy včetně vedlejších a zapojí je do svižného, vtipného, násilného i smutného filmu, který je takovou maličko rozmáchlejší a hlavně optimističtěji pojatou verzí Sonatina. Na Sonatine se tu i několikrát odkazuje jako třeba "Bolí mě břicho" nebo blbnutí na pláži a hraní basketu, ale narozdíl od Sonatina zobrazujícího únavu ze života a odevzdanost, Brother se staví i ke smrti bojovně a hlavní hrdinové žijí naplno až do konce. Násilí v brotherovi je mnohem nekompromisnější než v sonatinovi a ta pravá jakuza a oldschooloví jakuzáci jako je Kató, Širase nebo sám velký bratr (Aniki) Jamamoto se k němu staví bez jakýchkoli zábran a bez váhání, což krom toho, že z toho udělá asi film s největším bodycountem pokud jde o Kitana, tak navíc ukáže i spoustu krve a zločinecký svět jako dost nevybíravý a drsný. Hlavní postavy si ale ve filmu užijí i nějaký ten oddech a scény stojící mimo všechny zločinné aktivity jejich gangu, zase jako je to pro Kitana tak typické a vůbec celé je to tak Kitanovské, že už to víc ani nešlo, protože ve filmu hrají i veterání jako Ren Osugi nebo Susumu Teradžima a dokonce oprášili i Clauda Makiho, kterému jeho role Kena seděla pěkně. A aby to nebylo málo kitanovské, tak hudbu složil Joe Hisaiši s tím úžasným ústředním motivem, který se dá poslouchat pořád dokola. Výborně dopadl i casting na ten multikulturní gang, který kolem sebe Jamamoto vytvoří a to především pokud jde o Omara Eppse, jehož výkon a postava filmu dává opravdu hodně ať už jde o vtípky nebo zamyšlení se nad tím kdo je komu víc bratrem avizovaným v názvu filmu. Takeši Kitano to prostě znovu dokázal a udělal perfektní gangsterský film ale s kitanovským přesahem, na který se dá podívat vždycky a vždycky člověka přímo nadchne svou svižností, zpracováním a vůbec vlastně vším, protože je to prostě pecka už od prvních tónů titulního hudebního motivu k filmu. :)

Na východě ďábel, na západě jed je velmi zvláštní a těžko vstřebatelný film. V první řadě by bylo třeba říct, že se sice na první pohled film tváří jako šermířský s bitkami ve stylu Hrdiny, ale šermířské souboje jsou to poslední o čem film je a co divák ve filmu uvidí. Příběh tohoto filmu se týká především milostných vztahů mezi několika lidmi, jejichž osudy se protínají v domku za vesničkou na kraji pouště, ve které bydlí pan Feng, "muž který řeší problémy". Skrze Fenga se divák může seznámit s příběhy lidí, jejichž milostné vztahy se nevyvíjely zrovna ideálně, včetně samotného Fenga, problémem ale může být, že vyprávění je pojato významově i časově nelineárním způsobem a vyžaduje velkou pozornost diváka, aby pochopil o co vůbec jde. Dialogy postav jsou také do určité míry symbolické a některé dostávají nový smysl až v pozdějším ději filmu, na druhou stranu i ve své složitosti obsahují spoustu pravd o životě a jejich zapojení do příběhu je velmi trefné a to nejen kvůli výborně vybraným hercům a jejich melancholickým postavám a osudům. Čím ale film přímo exceluje je jeho obraz a kamera. První na řadě jsou obrazy krajiny, které nejsou pojaté jako široká panoramata, ale působí naopak velmi intimně i ve chvílích kdy je vidět něco tak obrovského jako poušť a do toho je všechno navíc zobrazené v úžasných barvách a světle. Velmi výrazná je obrazová podoba i těch nejprostějších interiérových scén s pěkně kontrastními stíny a světlem a úhly kamer, které vytváří působivé obrazy. Režisér nakonec pak tahá ještě perličky typu šermířka u jezera a nebo rozkvetlá broskvoň, kdy by se to dalo rovnou zarámovat. Film o šermířích by ale nebyl tak úplně film o šermířích kdyby se nešermovalo aspoň jednou, ale v tomhle film ztrácí asi nejvíc, protože jediná opravdu dobrá šermířská scéna je ta s pomalu slepnoucím šermířem, kterého hraje Tony Leung Chiu Wai, a všechny ostatní jsou zkratkovité a vizuálně velmi odfláknuté oproti zbytku filmu. Ta část se slepým šermířem navíc nejlíp odsýpá a je pojata mnohem tradičnějším lineárním vyprávěním než zbytek filmu a vyzní silně a svižně. Zbývající příběhy jsou totiž hrozně propletené mezi sebou a to už se mi tu rozebírat nechce :). Značná komplikovanost a pojetí děje z filmu dělá něco u čeho by se někteří mohli vážně nudit a ono to opravdu bylo hodně pomalé i pro mě a to jsem se u toho nenudila, ale nakonec musím dát čtyřku, protože na to jak je to starý film (ikdyž tohle byla teda ta obnovená verze) tak některé obrazy, které nabízí, byly úplně úžasné.

K žádnému dílu Hellblazera jsem se doteď ještě nedostala, takže Johna Constantina znám jen z jeho letmého setkání se Snem v Sandmanovi + ještě setkání s jednou z jeho předků Johannou Constantine, a proto pořádně nevím jaká by ta postava měla být nebo vůbec jaká je komiksová předloha oproti tomuto filmovému zpracování. Constantine jsem ale viděla už celkem třikrát a vždycky to byla poměrně stylová zábava se sympatickým hlavním hrdinou, kterého Keanu Reeves zahrál fajn v situacích, kdy má být zoufalý nebo cynický, ale bohužel v pár krátkých scénách, kdy má vypadat jakože "drsně" je to takový přehrávaný. Celá postava a potažmo celý film je tímhle takový trochu nevyrovnaný, kdy nabízí takového netradičního hrdinu a prostředí, ale bojí se jít a dotáhnout to do konce a pak je to takové trochu nedopečené, kdy je ve filmu dost znát, že kdyby trochu přitlačili třeba v tom jeho cynismu nebo příběh pojali trochu jakože "dospěleji" s nějakým vztahem k nějakým otázkám reálného světa, protože už samotný námět a některé postavy mají jasný náběh na to, aby se nějak odvolávali třeba k církvi nebo křesťanské věrouce nebo daly trochu větší prostor nějakému hlubšímu pohledu na okultní praktiky. Takhle je ve výsledku Constantine jen zábavná popcornovka, která může zklamat svou nedotažeností, ale zase nemůže zklamat pokud jde o přímočarou zábavu se sympatickými postavami v zajímavém příběhu. Do toho navíc v tak trochu civilním zpracování přináší autoři některé zajímavé vizuální nápady jako vzhled pekla, constantinových zbraní a podobně, ale ty bohužel taky trochu dojíždí na tu nedotaženost, takže to je jen zajímavé, ale člověka prostě hned trkne, že by to mohlo jít do nějakých bizarnějších rozměrů, protože by to tomu prostě víc slušelo. Ale ve výsledku se prostě na Constantina vždycky dá kouknout už jenom proto, že je tam Keanu :).

Když jsem tento velkolepý "historický" velkofilm Ridleyho Scotta viděla před těmi deseti lety v kině, tak jsem si myslela, že je to nejlepší film na světě. Dneska po už několikátém kouknutí si to sice už nemyslím, ale pořád je to velká pecka s krásnými záběry dotaženými do nejmenších detailů, krásnou výpravou, velkolepými souboji, ve kterých hodně vyniká kvalitní zvuk a hlavně správně vybranými herci, kteří perfektně sedí ke svým postavám. Zvlášť Russell Crowe zahrál silného generála, který si dokáže získat respekt, úplně snadno, protože by mu k tomu nejspíš stačily jen ty vousy a pohled zpod obočí a taky Joaquin Phoenix byl fajn jako nevyrovnaný a paranoidní úchyla Commodus. Příběh je sice dost takový jednoduchý, přímočarý a tak nějak ždímačkově líbivý, ale jeho prezentace je prostě pořád super už od prvních scén, kdy generál Maximus se svou armádou bojuje proti germánům. Už v téhle první bitvě totiž Ridley Scott předvádí perfekcionismus nejtěžšího kalibru, kdy důkladně a naplno využívá výpravy, choreografie bitvy a vůbec všech detailů včetně chvilkových záběrů na něčí výraz ve tváři, aby z toho udělal velkolepou scénu, která diváka vtáhne stejně jako celý zbytek filmu a to i přes některé skoro až kýčovitě líbivé záběry a pateticky hrdinské scény, protože prostě je to podané, zahrané a zrežírované tak, že to prostě bude vždycky pětka. :) A samozřejmě, že ten fakt, že je to historicky přesné asi jako Cesta kolem světa za 80 dní s Jackie Chanem, mě zrovna dvakrát nerozhodí, kvůli tomu se na tenhle film lidi nedívají a ani to nebyl důvod proč ho Ridley Scott natočil. :)

Kubrickovu vesmírnou odyseu jsem viděla dvakrát a v obou případech mě to nikdy nedostalo tak, aby z toho byla pětka. On to totiž ani "skoro" není dějový film, protože tolik kolik se toho odehraje v tomto 140 minut dlouhém filmu by v nějakém tradičněji točeném filmu vystačilo tak na půlku filmu možná. Hlavní důraz je tu na obraze, zvuku a souhře hudby a pohybu, proto taky asi nepřekvapí, že asi prvních pět minut filmu si Kubrick mohl dovolit nechat jen tmu a do toho puštěnou hudbu. Všechny tyhle prvky ale perfektně sedí už od úvodních scén s opičáky, které mají tu správnou atmosféru a obraz toho "úsvitu lidstva" a taky první přistání monolitu s tou úžasnou mrazivou hudbou k tomu. V další části je hodně znát zase ta snaha o synchronizaci pohybů obrazu spolu s hudbou a tak nám tam vesmírné objekty tak pěkně "tančí" a přes stejně tajemnou monolitovskou scénu se příběh, nutno říct že asi po hodině, dostává do té hlavní části příběhu, která se vyznačuje především velkou mírou uvěřitelnosti a nejspíš i fyzikální přesnosti včetně ticha vesmíru, takže tady převládá především vizuální stránka a velmi pěkně nadesignované prostory a přístroje s jednoduchou a sladěnou barevností a účelností. Vesmírný Odysseus Dave se pak ale přes svoje dobrodružství s počítačem Halem dostane nakonec do té fáze, která mi ten zážitek z filmu trochu asi kazí, protože ji prostě nejspíš vůbec nechápu :). Poslední část filmu se totiž nese skoro až v takovém podivně psychedelickém videoartovém duchu a vůbec celý závěr filmu mi není ani trošku jasný, takže tomu měnící se duhové barvy moc nepomůžou, protože na mě asi neměly ten správný účinek. Pro mě osobně ten konec prostě nějak úplně otočí někam úplně jinam než bych třeba já, navnazená předchozím příběhem na nějaké další příběhové pokračování, čekala. Díky tomu obrazu a hudbě atd. ale úplně chápu proč je Vesmírná odysea tak ceněným filmem.

Takeši Kitano a jeho pohled do světa umění ve filmu Achilles a želva je zezačátku úplně něco odlišného od čehokoli co kitano natočil, ale už v té první půlce si člověk může začít všímat kam tento film směřuje. Achilles a želva je totiž velmi sarkasticky a černohumorně pojatý náhled na dějiny umění, umění samotné a obchod s uměním, což docení hlavně lidé, kteří o tomto mají alespoň nějaký základní přehled. Je tu ukázané všechno od švindlů s obrazy přes uměleckou kritiku a teorii až po vývoj veškerého umění až do současnosti včetně urputné honby za "originalitou". Všechno tohle je samozřejmě kitanovsky absurdní a nadsazené což se vystupňuje až do poslední třetiny filmu, kdy je hlavní hrdina už ve středním věku a pořád se mu nedaří dohnat tu želvu jménem Umění, a tak se snaží o všemožné úplně absurdně bláznivé blbiny, které tak vtipně karikují současnou podobu umění nebo spíš toho jak se umění mezi některými chápe. Hlavní hrdina Mačisu navíc je úplně na hlavu a kvůli umělecké tvorbě ani nespí, takže sází jedno "dílo" za druhým ve snaze stát se tím velkým umělcem a člověk jen čeká s čím zase tenhle náš mistr přijde. Divákovi, který o umění nemá žádný přehled asi film přijde jen jako taková absurdní komedie a možná dokonce ani ne tolik vtipná, ale pokud se tomu už člověk nějakou dobu věnoval, tak tento Takešiho film dostane úplně jiný rozměr. A možná že je to i odraz toho jaký vztah k umění má sám Takeši Kitano, který možná umění a umělce bere stejně jako ten kuchař se svým pojízdným stánkem s nudlema. :)