Ostra

Společnost mrtvých básníků je filmem nejen o poezii. On je zároveň poezií samou. Skrývá inspiraci, vzdor a odvahu jít proti proudu. Zakusuje se do nejhlubších témat, nastiňuje a zároveň zjednodušuje podstatu života. Bohužel to je "jen" film a v naších nudných a stereotypních životech těžko potkáme osobnost tak myslí vnešenou, až se nám bude zdát téměř nadpřirozená. Naštěstí je to natočené tak procítěně a poutavě, že to inspiruje i skrze obrazovku. Ono se vám nestane každý den, že ve vás něco vzbudí touhu dělat něco z opravdu čiré vášně. Po zhlédnutí tohoto veledíla jsem neměl chuť na nic jiného. Nicméně, vždycky se nakonec zase otočíme a půjdeme zpět se stádem. Naštěstí, nebo možná bohužel, nám to není tak často připomínáno, aby jsme s tím něco udělali.

Hokej jako sport miluju, ale tu americkou snahu udělat z toho pomocí pěstí show pro diváky jsem nikdy nepochopil. Přece jenom to má být hlavně o gólech. Proto jsem nemohl Goon vnímat jako ryze hokejový film, ale spíš jako řezačku s trochou hokeje. Příběh je zajímavý (nemá cenu ani zmiňovat, že z 90 % předvídatelný) a postavy většinou uvěřitelné. Výjimku bohužel tvoří hlavní hrdina, kterému jsem prostě nemohl přijít na to, proč je mimo hřiště citlivka, která si klidně nechá vrazit a na ledě nejdrsnější úkaz v okolí. Kdyby do toho někdo nemotal ženský, asi by se to dalo udělat líp. Nakonec ale přidávám obrovské plus za zaskakování za golmana vlastníma zubama. To si člověk úplně vzpomene na minulost a hokej bez masek. Příjemná pohodovka, ale asi jen na jedno zhlédnutí.

Můžete si klidně nalhávat různé alibistické polopravdy o demokracii a spravedlnosti, ale vždycky nakonec někdo přijde zkrátka. Dokud vás to nepotká, přihlížíte nad tím oči, potom už je pozdě. Al Pacino krásně zahrál vnitřní boj, který mu přichystala nečekaná profesní situace. On se na to naštěstí podíval z té druhé stránky, z té lidské, a udělal něco, co od něj nikdo nečekal. Asi všichni chápeme, že to byl marný boj, jenom výkřik do větru, ale principiálně strašně důležitý. Toto soudní drama ukazuje mnoho. Že není vždycky snadné zůstat věrný svému přesvědčení, že teprve oběť přináší hrdinství a hlavně, že i pravdu a spravedlnost může někdo vydávat za subjektivní.

A zase jsem doufal ve kvalitu předlohy a zase jsem se nedočkal...

Prakticky jsem se začal dívat jenom protože mi chyběl Kancl. Při představě, že se někdo pokusí natočit stejně další seriál jsem čekal, že to bude buď propadák nebo stejná paráda. První sezóna mě zanechala napůl v depresi a napůl v rozpacích, že tohle prostě nebude ten druhý případ. Trochu ze zvědavosti a s trochou odporu jsem to přetrpěl a světe div se. Ono se nám to rozjelo až od 2-3 řady. Minimálně do pětky to je pak velmi vkusné a zábavné. Jsem rád, že to nesklouzlo k naprosté imitaci svého předchůdce a začalo se to ubírat mírně vlastním směrem. Minimálně za to překvapení musím hodnotit za 4. Kancl to není, ale nuda taky ne.

Užil jsem si to určitě víc než dvojku, možná proto, že kdyby se znovu všechno motalo kolem jednoho večera, nebylo by už co vymyslet nového. Naproti tomu western nabízel kvanta možností a paradoxů. Doktor Brown je vidět trochu z jiné perspektivy, Marty konečně pochopí, že ne vždycky je na škodu být posera a všichni dohromady tak důstojně a na úrovni zakončí jednu z mých nejoblíbenějších trilogií.

Celkově určitě výborný film, ale nenaplnil tak úplně odkaz svého předchůdce. Kvůli několika slabším pasážím prostě nedosahuje takové kvality. Naštěstí od návratu do roku 1955 to je stejná paráda, jako jednička a zase je to jízda. Škoda, že natáčet budoucnost se nepovedlo stejně jako natáčet minulost.

Naprostá klasika o nepohody. Jednou za čas když už opravdu nevím, na co se podívat, zabrousím zpátky do budoucnosti a svedu vlastní maminku. No a pak samozřejmě rychle ukecat taťku, ať to s ní ještě zkusí, no a nakonec ukážu těm neznabohům v padesátkách, jak se hraje pořádná hudba. A asi mě to nikdy neomrzí.

Zářivá ukázka toho, jak moc do hloubky se dají vykreslit emoce. Bezmoc, zoufalství, strach. To, co Lucas musel cítit bych asi nepřál ani svému největšímu nepříteli. Ve městě, kde se bohužel z názoru většiny stala v okamžiku pravda se dá těžko nějak vzepřít svému osudu. A co s tím? Bojovat? Poddat se všeobecnému názoru? Ani jedno v danou chvíli nemá smysl, věděl to Lucas a věděl jsem to já. Zatínal jsem zuby a snažil jsem se v podvědomí bojovat taky. Ten marný boj jsem samozřejmě prohrál, ale tohle dílo u mě na plné čáře zvítězilo. Bravo!

Jasně nejzajímavější věc na tomto filmu byl pro mě jasně námět. Je to kouzlo sportovních příběhů podle skutečné události. Paradoxem je, že mi nejsou proti srsti ani nepřesnosti a přikrášlené skutečnosti (a tady jich bylo opravdu dost). Asi to bude tím, že jsem nikdy nepřestal mít rád pohádky. Jednou takovou pohádkou je i Nepřemožitelný. Vince Papale je vykreslen prakticky jako bezchybný polobůh, který by se tak strašně rád jenom postaral o svoji rodinu. A když ho ostatní spoluhráči šikanují na hřišti, tak si z toho nic nedělá a nakonec sám zařídí výhru a získá princeznu, která ho předtím vlastně vůbec nechtěla. No prostě cukru až až. Ale to od takového filmu musíte čekat, potom je to velice vychutnatelná záležitost, které toho moc nemůžu vytknout. Mezi sportovními filmy lehký nadprůměr.