Simbo

Od prvního záběru na Audrey Tatou jsem věděl, že budu mít potíže... knižní předloha v té době podruhé dočtená, vize mladičké a křehké Chloé ještě zarytá hluboko v srdci... a Audrey byla nesmírně daleko od mého ideálu, až bolelo se na ni v té roli vůbec dívat. Ale duširvoucí černobílý závěr umlčel veškeré mé protesty a zanechal mě s pocitem, že jsem viděl něco opravdu výjimečného.

Obdivuhodné, jak film, jehož děj je prosekaný víceméně na skoky mezi scénami se samostatnými myšlenkami, může působit zdlouhavě. Už od "zbarvení" jsem si přál, aby to co nejrychleji skončilo. Nebyl jsem na to dost "tvrdej". O to sladší však byl poslech titulní skladby v úplném závěru, už dlouho jsem si titulky tak nevychutnal :)

Během prvních momentů jsem se při pohledu na pomalu se pohybující záběr po pokoji zděsil toho, že půjde o něco tak bolestně hlubokého, že ani utopenec nemá šanci smysl odhalit. Ale některé momenty byly skutečně skvělé, zvlášť "boj hraček" je nezapomenutelný. Hlavní úděl měla hudba Psích vojáků - jak se rozezněla, měl film okamžitě jinou úroveň...

The Lone Captain Obvious uprostřed světa, kde se postavy náhle objevují všude, kde jich je zrovna potřeba, aniž by někdo vysvětlil, jak se tam vlastně dostaly (a hlavně mohly dostat). Skutečně bolestný zážitek - hvězdu dávám za Koně.

Uspěchané, překombinované, prázdné... stejný pocit, jako když po jednom loknutí nezbude v lahvi už ani kapka a člověk nemá jinou možnost než se zoufale snažit zachytit alespoň kousek chuti, kterou okusil, ale ne... vše už je v hrdle a pryč.

Spíš než ucelený příběh mi to přípomíná děravou mozaiku velmi zajímavých okamžiků. Některé scény jsou zajímavě propojené, jiné vypadávají (sdělená informace navíc - když člověk složí ucho ke kolejím, skutečně slyší jedoucí vlak). O hrdinovi, ani o době se toho nedozvídáme víc, než co už řekl trailer, který se povedl mnohem více...

Výborná atmosféra temných deštivých nocích a zasněženého nádraží, přímo dělaná pro výjimečné bojové scény. Trochu mě při nich překvapila hudba z Purpurových řek, ta sice byla vygradována ještě na vyšší úroveň, přesto lehce odváděla pocity jiným směrem a scénu na nádraží si mé vědomí prokládalo vzpomínkami na symboly usekaných dlaní a vydloubnutých očí, takže si z ní vlastně pamatuji jen půlku. Velmi zajímavé bylo prostředí první půlky dvacátého století... snad jen vyprávění bylo vedeno podivným stylem, zpočátku jde o rozebírání každého detailu, později se jde hopem, léta ubíhají, až vše skončí u samostatných scén s měsíčními odstupy. A vůbec nechápu, čím do příběhu významně zasáhl "Břitva".

"Máš zlomený vaz a ještě jsi utopená..." parádní souhra absurdit, záhad a podivných výjevů s trochu pomalejším rozjezdem, ale geniálním závěrem plným sexu všemy způsoby - na něj stejně v každém filmu dojde. Jen mu málokdy přihlíží kůň... (MFFKV 2013)

"Dozajista film se silným sexuálním nábojem." Tak silným, až člověk málem prchnul ze sálu. (MFFKV 2013)

Podbízivá obrazová stránka a pohledné dámy ve mně vyloženě probouzely touhu všemu porozumět. Jen možná, kdyby jmenované pocity dostaly čas na to, abych je vstřebal, jelikož šlo o důležité vodítko k cestě za odhalením smyslu díla. Nebo ne? Toť otázka... jen jedna z mnoha... (MFFKV 2013)