liborek_

Moje hodnocení je silně spjato s referenčním rámcem české kinematografie, tj. hodnotím v kontextu neutěšených "českých poměrů". Estetika, silný příběh a morální apel tady působí jaksi nepatřičně vedle seriálů typu Vyprávěj... Původně jsem ani komentář neměl potřebu psát, ale vyprovokovaly mě dvě věci: 1. Hořící keř naprosto dokonale připomenul zbytečnost a trapnost Českých lvů, ve kterých o filmy jde snad až na posledním místě. 2. Dost mě zarazila recenze filmu na blistech od J. Čulíka. Ten Hořící keř označuje za "neuvěřitelně slabý film" a tvrdí, že tento "šunt", který mu činil "duševní utrpení", někteří lidé vychvalují "zjevně čistě z ideologických důvodů". Ať se na mě ten dotyčný člověk nezlobí, ale jeho recenze je naprosto krystalickou ukázkou ideologického (!) odsudku filmu. Nejprve přiznal, že film vůbec neviděl, ale už dopředu věděl, že "seriál zřejmě falešným mýtem bude, už proto, že jeho příběh napsal mladík, který v Palachově době vůbec nežil, a režisérka je Polka, tedy romantička, která kontury příběhu zjednoduší a uhladí." (to jsou panečku argumenty!). A přesně s tímto apriorním odsudkem se na "nátlak" přátel na seriál podíval a s předem daným názorem v díle účelově hledal každou drobnost, podle které by pak mohl sepsat dojmologickou, argumentačně slabou a silně ideologizovanou kritiku "pražské kavárny" (protože mám dojem, že tento film je jen a jen záminka právě k dlouhodobé kritice a zesměšnění názorových oponentů, ve které pokračuje i po Lvech výrazy jako "česká filmová kritika se zdiskreditovala" nebo "tupí ideologové" ). Tento způsob myšlení (spolu s přístupem ČT, která si teď doufám rve vlasy) by už snad konečně měl vyhynout. Jak svěže působí rozhovory se Štěpánem Hulíkem vedle těchto ideologických stařešinů, kteří zamrzli někdy v 70. letech. __ Vrátím-li se k seriálu samotnému, vedle vizuální atraktivity bych vyzdvihl i zajímavou hudbu Antonia Komasa-Lazarkiewicze a výkon Jaroslavy Pokorné v roli Palachovy matky.

Upřímně řečeno, otroctví je blahobytnému středoevropanovi 21. století poněkud vzdálené téma, a pokud by se emoce vstřebané z takovéhoto filmu měly redukovat na pouhý nezúčastněný povzdech ("to bylo hrozné, co se tenkrát v Americe dělo"), bylo by to dost málo. Naštěstí 12 let v řetězech nenabízí tento patetický jednoúčelový impuls k uronění několika krokodýlích slz, ale dává podnět k hlubšímu uvažování: Otroctví tu není prezentováno jako zlo páchané individuálně jedincem vůči jedinci (nebo skupině), ale jako společenský problém, který je důsledkem nadřazení osobního vlastnictví morálce, nebo lépe řečeno přizpůsobování morálky principu posvátnosti osobního vlastnictví. Jistě, Epps byl zamindrákovaná pokrytecká svině se sadistickými sklony (excelentní Fassbender), ale takový Ford byl vlastně slušný člověk, který otroctví chápal jako přirozenost (neřkuli božskou nutnost), kvůli které měl také Solomona za živou věc, za svůj směnitelný majetek. Rázem se (domyslíme-li tezi o nadřazenosti osobního vlastnictví morálce do důsledků) ocitáme v dnešní době a v našem prostoru (protože co jiného je např. problém "exekucí po česku", ničící celé rodiny pro pár korun dluhu - ať už vzniklého z hlouposti, nevědomosti či opomenutí)? Když se ale vrátíme do poloviny 19. století na americký Jih a k příběhu nešťastného Solomona Northupa, tak je pozoruhodné, jak nepateticky a zajímavě McQueen příběh zpracoval. Jeho osud není interpretován jako především boj chytrého a vzdělaného černocha s hloupým otrokářem (jak by se to lacině nabízelo), ale spíš jako boj vzdělaného člověka zbaveného lidství s nesvobodou jako takovou, jako boj o holý život. Brutalita, elementární nespravedlnost, nemožnost bránit se všemi prostředky (včetně svého intelektu) a maximální utrpení jsou stavy zprostředkované s multidolarovou precizností, které nelze po technické stránce vytknout ani ň. Zimmer sice použitou hudbou vykrádá sám sebe a scénáristův tok času jsem vnímal jako hodně nelineární (čas filmu vs. Solomonův čas; to vypadalo minimálně na kubickou funkci...), nicméně výsledkem je nadprůměrný hollywoodský film, který je možná motivovaný reflexí či vyrovnáním (v tomto ohledu jsou Stud či Hlad tématicky mnohem aktuálnější a v mnohém podnětnější), ale který má celou řádku motivů a námětů ke špekulaci

Po prvním dílu se mi První republika jeví jako diletantská slátanina smutně dokladující úroveň původní tvorby současné veřejnoprávní České televize. Pod pozlátkem krásných kostýmů, účesů, kulis a nádherně vypucovaných uniforem se skrývá prázdnota, vypravěčská banalita, dialogová mizérie, nuda a citelná křeč. Slangová mluva počátku 21. století a oslavování vzniku republiky stylem oslav vítězství hokejistů na MS je přitom opravdu to nejmenší... Hodnotit budu po zhlédnutí dalších dílů. P.S.: Vysvětlí mi někdo důvod té masivní reklamní kampaně na tento seriál veřejnoprávní (!) televize? Panely na zastávkách, billboardy... Něco mi uniká?

Český pokus o "hlavolamový film", u něhož je divákova energie spotřebována na pochopení logiky stylu a logiky vyprávění, za což je mu na oplátku dán pouze nejistý pocit "uhodnuté pointy". Na přemýšlení o motivech postav a smyslu jejich jednání se už energie nedostává a vlastně k nim ani není poskytnut materiál, protože potřebné detaily jsou potlačeny ve prospěch stylu (zjevný problém nedostatečné kontextuality, která je přebita propracovanou - a poměrně zdařilou - vyprávěcí koncepcí). Téma dívčí sexuality či sexuálního zneužívání se zde ale nijak neřeší (sex je zde použitý pouze jako efektní prostředek a záminka k zápletce), osobní problémy Jolany jsou kompenzovány především prostřednictvím snových sekvencí, které sice mohou naznačovat, proč film dopadne, jak dopadne (plakát k filmu může být chápán jako takový částečný spoiler), ale kontext moc nerozšiřujou. Tou největší slabinou jsou však naprosto příšerné, neuvěřitelné, umělé dialogy, navíc zahrané špatně, neprofesionálně až ochotnicky. Dle mého rozumu je Bez doteku film (budoucího) inženýra, ne umělce; film inženýra nolanovského typu, který umí zajímavě stříhat a má jasnou představu o tom, jak zkomplikovat jednoduchou zápletku, ale neumí napsat přirozený duchaplný dialog a příběh se silným emocionálním dopadem (jak by to dovedl umělec buñuelovského typu, na kterého je zde marně odkazováno).

Připouštím, že Gondryho Pěna dní není mistrovské dílo, ale troufám si říct, že co do imaginace a hravosti by si Gondry mohl s Vianem podat ruku. Za sebe říkám, že mě Gondry překvapil. Zdánlivě neukočírovaný přechod od hravé bezstarostnosti do tragického vyústění (jak se často vytýká) naopak považuju za dobře zvládnutý a přesně v duchu Vianovy předlohy. Přesto i u tohoto filmu se chci držet zásady, že film a knižní předloha se nesmějí srovnávat, proto se zřejmě zařadím k menšině, když napíšu, že Audrey Tautou, Romain Duris a Gad Elmaleh mi do jejich rolí sedli perfektně...

Celý jsem viděl pouze 2. díl, který se zabývá nevyjasněným úmrtím Francesca I. Medicejského a jeho kuběnky a později druhé ženy Biancy Capello. S trochou nadsázky se dá říct, že tato epizoda docu-dramatu je rozšířenou ilustrací článku v BMJ 2006;333:1299. Autoři tohoto článku (kteří se též podíleli na televizní podobě) se celkem jednoznačně staví za teorii násilné smrti, což v seriálu celkem přesvědčivě (z laického pohledu) dokladují a vyvracejí tak konkurenční teorii o malárii. Toto objevné zjištění by mohlo seriálu dát aspoň nějaký punc výjimečnosti, protože jinak jde o zcela průměrný televizní polohraný dokument, jakých na Viasat History běží několik denně v desítkách repríz. Ještě mnohem zajímavější by však bylo, kdyby tento seriál z r. 2013 nějak reagoval na článek z r. 2010 v Am J Med. 2010 Jun;123(6):568-9, který zase naopak potvrzuje onu malarii. Pozoruhodné je, že jsem k tomuto tématu našel ještě novější článek v Cerebrovasc Dis 2012;33:589–593, který znovu opakuje závěry článku z r. 2006 a poznatky článku z r. 2010 přechází bez komentáře (ačkoli ho referencuje; žádný jiný novější článek naopak neuvádí...). V tom aby se čert vyznal... Chci moc, když bych uvítal ilustraci komplexního vědeckého diskursu a s ním i vývoj názoru vědecké komunity na určitý problém - s jasným slovem, k čemu se vědci dnes opravdu kloní - a ne pouze ilustraci jednoho názoru? Přitom tady se to přímo nabízí... Toto totiž není vědecký článek, ale populární shrnutí pro laiky.

Divný to svět, kde dvanáctiminutová sebepochvalná one-man show je vydávána za vánoční poselství (!), kde toto poselství je zařazováno do filmové databáze (jako "publicistický" žánr....!!) a kde prezident republiky je klasifikován jako "herec" (!!!)... Toto "vánoční poselství" je v mnohém velice charakteristické pro tuto dobu: Bezobsažný nevánoční projev à la "zpráva o činnosti" ve vánočních kulisách se stromkem a plápolajícím adventním věncem je pronášen k občanům ateistické konzumní společnosti, která pravý obsah Vánoc vyměnila za sobě bližší festival nakupování, obžerství, pasivního vysedávání u pohádek a neupřímného vinšování příbuzným "šťastné svátky". A tento projev je pak předhozen k "ohodnocení" nějakým procentním číslem.... Hodnotit toto odpadem by bylo laciné. Jen konstatuji následující: 1) ČSFD už před lety degradovala a bulvarizovala v nekonzistentní a nekoncepční patvar, kde je možno "hodnotit" i takového ryze nefilmové produkuty; 2) Špatný prezident pronesl velice špatný projev...

Na Sanitce Reborn je nejvíc fascinující ta koncentrace klišé a stereotypů, se kterou je zinscenován snad každý jev, o kterém se za posledních 10 let alespoň jednou psalo v novinách, každý vztahový spletenec, každá dějová linka. Na Sanitce Reborn je také facinující ten nepoměr mezi vcelku dobrým herectvím a naprosto šíleným hereckým neumětelstvím; ten úžasný žánrový mix sahající od komedie až po softporno; ten kontrast mezi technologickou profesionalitou a provinčním amatérstvím. Pokračování Sanitky je tak úchylně rozplizlé, tak neskutečně scénáristicky a dialogově diletantské, že jsem nemohl odolat a (provinile přiznávám) podíval jsem se na všechny dosavadní epizody, abych se elitářsky ujistil, že tento výstup české televizní tvorby symptomaticky předznamenává smrt televize jako média, které lze brát vážně...

1. díl: Příliš velké sousto pro tak malou a vetchou papulku... Kosatík se Sedláčkem vytvořili mrzáčka, který se nedá promítat ve školách ani v dějepise, ani v občanské nauce, a vážně je nemůžeme brát ani jako umělecké zamyšlení nad českými dějinami. Protože jak žáčkům vysvětlit totální ignoraci Štefánika, amerických, ruských a francouzských aktivit, zhuštění významu legií do dvou tří okrajových vět (ignoraci Sibiřské anabáze), mlčení o domácím odboji a příliš rychlíkovou Řijnovou katarzi apod.? Masaryk je vykreslený jako dědeček, který na silné a dobře cílené argumenty západních politiků není schopen smysluplně reagovat a buď pouze mlčí anebo jen pronáší nacionalistické fráze. Pokud oním tabu, které autoři slibovali, mělo být zamyšlení nad smyslem celého snažení o česko(slovensko)u samostatnost a nad smyslem/neživotaschopností konceptu československého národa, pak v mých očích fatálně neuspěli (to by asi Kosatíka musela nahradit Mary Heimann). Vrcholem je v tomto smyslu rozhovor Masaryka s britským premiérem Lloyd-Georgem (výborný Donutil!), který problematizuje celé ono "velké bourání", staví se za zachování velké středoevropské mnohonárodnostní říše a usvědčuje Masaryka z propagandistické lži. Jenže dělá to tak, že (řečeno Lloyd-Georgeovými slovy) nepoučeným divákům jen plete hlavy... Další obrovskou slabinou jsou dialogy, při jejichž poslechu se nemohu ubránit dojmu, že jsou jen násilně poskládané z různorodých výroků vytrhaných z Čapkových Hovorů s TGM a jiných populárních zdrojů... Chápu autorskou licenci, ale ty dialogy takto zni opravdu tak toporně, že musí každému být jasné, že nemohly být nikdy proneseny... Viz např. známý výrok ze Světové revoluce: „Jednoho dne mne navštívil v bytě před denní poradou v 'Čase'; patrně měl něco vážnějšího. A měl: Podle jeho rozpoznání se nemůžeme na válku dívat pasivně, musíme něco dělat; nemá pokoje, chtěl by být činným. Na to já: Ano, já už dělám!" (kap. 9) a srovnej ho se scénou, kterou natočil Sedláček (ta Benešova "retrospektivní" promluva je v ní prostě neskutečně toporná).... 1. díl chce ukázat a říct strašně moc, nakonec ukazuje a říká strašně málo a... blbě... (**). ___ 2. díl: Mnichovský díl má výrazně lepší scénář; zejména proto, že se soustřeďuje na úzce časově vymezený problém a autoři už tak nemusí mít trapnou potřebu ignorovat některé z klíčových aktérů jako v předchozím díle. Kromě toho scénář pojímá mnichovskou problematiku z poměrně netradičního úhlu pohledu, v čemž je objevný a opravdu zajímavý. Nicméně stále zůstává bolavý problém zoufalých dialogů, který dosahuje nechvalitebného vrcholu v ping-pongovém buranském rozhovoru Moravce s gen. Prchalou: "Emane, byls u něho? - Byl, jedu odtamtud. - Z Hradu? - Myslím, že se mě fakt báli. Byl jsem mezi nima jedinej v plný polní. Fakt jsem byl nasranej. Povidám: 'Z cesty, srabi! Voják československý armády jde za svým vrchním velitelem!' - Dobrý...!". Landa přitom s tím svým přehráváním očima honí mouchu a Karel Dobrý upřeně pozoruje Landův nos, aniž by brvou hnul... Pro sérii tak zůstává charakteristický těžce deklamativní styl zoufalých herců, jež jsou nuceni pronášet slova buď evidentně vytržená z memoárových zápisků (a tedy nepsaná v přímé řeči, do níž jsou násilně převedená), anebo z čista vyfabulovaná a hemžící se novotvary moderní a často nesmyslně vulgární hovorové češtiny (jako u té citované ukázky). V tomto ohledu autoři se svou studií charakterů opět tragicky selhali. A ještě jeden postřeh z hradišťské předpremiéry na LFŠ: Sedláček nebyl vůbec ochoten nebo schopen (?) smysluplně odpovědět na dotazy diváků, proč to či ono ukázal tak či onak (např. k té Benešově nahotě nebo k těm dialogům), a vůbec si svoje dílo (ob)hájit.... To si pak říkám, zda celý ten projekt má pořádně promyšlený a nespoléhá jen na Kosatíka a svůj štáb. Zatím to totiž vypadá jako vysoce profesionálně odvedená školní práce... (**) ___ 3. díl: Není to tak slabé jako předchozí díly, i když bouchání šampaňského by bylo pořád předčasné - očividná autorská nekonzistentnost a dialogy od psacího stolu zůstávají. Zatímco v předchozích dílech se i na nejnepravděpodobnějších místech mluvilo česky, najednou to s tou angličtinou a němčinou jde... Zvláštní. Epizoda o odlévání kulky pro blonďatou bestii sympaticky cílí na činnost exilové vlády v Londýně a hlavně na úlohu Františka Moravce, ale výsledkem je okrajová nezajímavá inscenace, v níž za povšimnutí stojí především to, jak si Trojan uzurpuje pozornost pro svoje bezkonkureční herectví (přestože výrazně zkresluje Moravcův skutečný charakter a vulgarizuje styl mluvy...). Sedláčkovi možná nejde o výuku dějepisu (čímž by se možná daly ospravedlnit ty obrovské časové i kontextové skoky a zcela chybějící střípky celého příběhu - např. Agent A-54, role ostatních exilových ministrů, existence ostatních exilových vlád, role protektorátní vlády apod.), nicméně spolu s Kosatíkem mají přesto zvláštní potřebu občas "vylepšovat" už tak šustivé dialogy didaktickými vsuvkami, kterými ten dějepis imitovat chtějí (narážky na odsun, odboj, "krev, dřina, slzy a pot..."). Marná sláva, Kosatík je možná dobrý historik, ale umělec z něj už nebude; psát scénář a dialogy mu prostě nejde (a vylíčit věrohodně a konzistentně role jedinců v dějinách už vůbec ne). Tak to vidím já. (***) ___ 4. díl: Kvalita postupně roste a vrcholem dramaturgické vtipnosti (i když asi nezamýšlené) je, že tato epizoda a s ní onen mix citací a spekulací měl premiéru právě 17. listopadu. Knihu to sice (z podstaty) nenahradí a žádné zajímavé myšlenky to nepřineslo, přesto se mi tento díl docela líbil. Celkem slušná TV inscenace. "...Přisunul si křeslo skoro až ke mně, až se mě dotýkal obličejem a spustil: 'Je-li něco přáním všeho lidu, pak se mu musíte podrobit i vy jako prezident'. Na to já: 'Tak daleko ještě nejsme, aby ulice rozkazovala, jestli prezident má, nebo nemá přijmout demisi.' Odešel beze slova. - Dobře jste mu to pověděl, pane prezidente..." (***) ___ 5. díl: 3 a 1/2 * ___6. díl: 3 a 1/2 *

Proč mám pocit, že jediným důvodem pro vznik filmu byla režisérova touha vidět na place spoustu krásných mladých živých nahých holek..? Proč mám pocit, že Donšajni mají být režisérovou masturbační inspirací, podobnou té "Rusalkové" Menzelova filmového alter ega v podání Jana Hartla..? Jiný smysl ne a ne nalézti. Celý námět na mě působí jen jako vata, která má ospravedlnit právě tu samoúčelnou nahotu pro režisérovo potěšení. Je to žánrově roztříštěná směsice frašky, 15 let opožděné morality (kritizující dravý kapitalismus a neschopnost úřadů), operní variace na Americkou noc a sentimentální tragikomedie s vyloženě trapnými prvky a průhlednými pointami. Když začne být film v nějakém okamžiku zajímavý (z 99% zásluhou geniální hudby), Menzel to okamžitě srazí nějakou "humornou" vsuvkou na úrovni... ano, na úrovni "lidového" Trošky (přirovnání k Mistru T. jsem zaznamenal několikrát už před zhlédnutím filmu a musím ho s hlubokým politováním potvrdit). V pasážích, které mají mít nějaký praktický charakter (např. jednání s policií), se film vzdaluje realitě světelnými roky a ve výsledku ta odtrženost není už ani směšná, je spíše politováníhodná. Některé herecké výkony (zejména představitelů policajtů) jsou vyloženě špatné a film je koukatelný opravdu jen díky Šofrově kameře a nádherné hudbě. Donšajni nejsou omyl, to je umělecké harakiri.