ClayGirl

Vy tu všichni žvatláte o tom, jak je v tom filmu Leo strašně nechutný. Vypadá jako chodící růžový jahodový donut s krémovou náplní posypaný lentilkami, je jedno, jak se přitom chová, stejně by většina holek vyměnila všechny svoje lodičky za jeho polibek. Mně se příčil spíš ten druhý, já být DiCapriem, tak asi v jednom kuse zvracím. Tak slizké pohledy hned tak někdo nehází, Thewlis je prostě šikulka. Konečně taky trochu romantiky, což o to, jak je to zvrácené, láska hory přenáší, láska najde perlu na dně moře, láska nerezaví.

Neskutečně silný film. Všechny chlapy ve svém okolí jsem přesvědčila, aby se na něj podívali, a všichni ho hned pojali za svůj nejoblíbenější. Jako ten důchodce v reklamě na čaj. Fight Club má dokonce i to, co zvyšuje kvalitu každého filmu na dvojnásobek, tedy Helenu Bonham Carter v hlavní ženské roli. No jo, hraje tam i Brad Pitt, sotva jsem ho přes Heleninu oslňující, pestrobarevnou, do všech stran sahající a vše kolem zastiňující zář postřehla. A ten, jehož jméno nikdo nezná. Ty jeho oči! Velké unavené kruhy a otupělý, šílený, sarkastický pohled. Někdy v životě bych chtěla zažít schizofrenii, i když kdo ví, v jakém rozpoložení se právě teď nacházím. Snad nedopadnu jako Helena v tom filmu, i když už teď se jí beztak podobám. Nebo bych si to už raději neměla pouštět, ještě čtyřikrát a dost.

Mě vždycky zaujme, jak ty ženské tenkrát mívaly podivné, oplácané, jaksi živošičné postavy. Nakonec je tak znázorněna na obrazech třeba i Venuše nebo Eva. Čím to je, že v dnešní době má většina z nás takové to ploché břicho a pas, pevný, malý zadek a stehna, tvarované nožky? Začala nám snad americká vláda přidávat nějaké hormony do salátů? My bychom se v těch nevěstincích tehdá neztratily, buď by na nás každý chlápek hleděl se slinou až na zem nebo by nás naopak každý ignoroval. Chuděrky ty děcka, co tam musely žít s hromadou ženských, které páchnou po spermatu a pokaždé, když projdou kolem, automatizovaně je pomuchlají. To určitě není vhodné výchovné prostředí, bordel mamá by zasluhovala vytahat za uši. No, pořád lepší, než děcák... Příběh to v podstatě nemá a chvílemi je to hrozně protáhlé, ale má to uvěřitelnou atmosféru, několik dobrých myšlenek a momentů, které mi uvízly v hlavě. Do kina na to běžte špíše s nějakým urostlým kořenem, o kterého se můžete opřít, nebo s pěknou (hovězí) kostí, kterou můžete olizovat.

Mně se to líbilo. Kdo nemá rád filmy o krvavých zločinech proti Bohu, kterými jsou války, ať se na to nekouká. Na druhou stranu, Válečný koník neumře, divák se dočká úlevy a odchází uspokojen.

Schodů přibývá, vzduch je černý a vlní se, vím, že umírám, ale nemůžu! Ještě jsem neupekla dort. Nemůžu ho upéct! V hrnci jsou vlasy a do stěn dupou sloni a já se jich bojím. Můžu zastavit svoje srdce, když do něj kousnu? Dcera člověka má velké oči, v troubě je plech s krví a hrozně smrdí. Raz dva, raz dva, počítám, kolik kolem mě stojí lidí. Radiátor hrozně křičí, ale nekousne mě, dokud mám na něm ponožky. Kurt na plakátu mrká. Nemůžu se ho dotknout, má na tvářích nože a brousí si je pod postelí. Ještě jsem nevyšla schody. Musím se vrátit, abych je vyšla!

Důkaz o tom, jak je církev pomatená. Všechno si překroutili a nenápadně pozměnili, jak se jim to hodilo, a nakonec ve jménu Ježíše, který NEhodil kamenem, byli posíláni na smrt nevinní lidé. No a ti, kteří nezemřeli, museli své touhy a nemravné myšlenky zavřít do krabičky a s mnoha krucifixy uschovat do šuplíku pod ponožky. Když přišel dobrý anděl, byl považován za Satana, jako Vianne. A zahnat svůj severák dokáže málokdo. Navzdory všudypřítomné čokoládě, nejsladší z celého filmu je Johnny.

Především neskutečně dojímavé a emoce vyvolávající. Trochu jsem přemýšlela nad tím, zda by bylo opravdu za tamnějších a tehdejších podmínek možné, aby chudá černošská žena zotročována svým manželem najdenou řekla „A dost!“, zplna hrdla se mu vysmála, odjela pryč, zbohatla a stala se respektovanou ženou žijící plnohodnotný a kultivovaný život. Těžko říct.

Poměrně strohé převyprávění Flaubertovy slavné knihy vhodné především pro nečtenáře, kteří chtějí nebo jsou nuceni znát příběh paní Bovaryové.

Burton je můj nejmilejší režisér a vždy ví, jak si mě získat. Big fish je taková oddechovka na úrovni. Ewan McGregor hrál sice velmi dobře, ale nevím proč, mám vůči němu asympatie, zatímco Albert Finney mi hodně sedl. Jeho filmová žena byla roztomilá v obou podobách. A Helena! Je naprosto nadpozemská, maximálně si ji užívám v každém jejím filmu, i když tady měla jen drobnější roli.

Názorná ukázka, jak by to vypadalo, kdyby byla uspořádána soutěž s názvem „Sbírejte kupóny a natočíme váš film“, vyhrála by ji čtyřicetiletá, svobodná boubelka, která tráví většinu času sledováním telenovel s dortíkem v ruce a kočkou na klíně, a sepsala by špičkový scénář na tělo své matce a hrstce podivuhodně vzhlížejících kamarádů, kteří na škole chodili do dramaťáku. Legrační to chvílemi snad bylo, obzvlášť ta záverečná scéna, kdy oplakávávali Johnnyho byla k popukání, ale vesměs jsem byla vděčná, že už je konec.