Neor

Tarantino nikdy nebude režisérem pro masy. Koho si nezískal jedním z jeho filmů, u toho se mu to už žádným dalším pravděpodobně nepovede. To, co se od jeho filmů očekává, je naplnit očekávání fanoušků a to v takové míře, která snad ani nemá u jiných režisérů obdoby. V případě Hateful Eight se mu rozhodně očekávání naplnit daří. Film by se, ač je členěný do standardních tarantinovských oddílů (kapitol), dal zhruba po hodinových úsecích rozdělit na třetiny, ve kterých postupně graduje napětí. Zatímco v první sledujeme pro některé tolik zdlouhavou cestu dostavníkem za účastí prvních čtyřech 'hrozných', ve druhé seznamování v dřevěnici se zbytkem zúčastněných a ve třetí zúčtování plné krvavých záběrů, na které jsme u Tarantina tak zvyklí. Výtky ohledně stopáže nejsou na místě. Každá scéna má i s danou délkou své místo a jen přispívá k budování atmosféry. Filmu nechybí nic, co je pro Tarantina signifikantní. Kamera je skvělá, dialogy a charaktery postav zábavné. Možná jen hudba EM měla dostat ještě víc prostoru (jedna hudební linka je využita opakovaně). Jak už padlo několikrát v erudovanějších recenzích, Tarantino se vrátil ke svým kořenům a Gaunery zabalil do westernového hávu. A neudělal vůbec špatně. Naopak.

Poslední dobou jako by se s hudebními dokumenty o ikonických umělcích své doby roztrhl pytel. Nešťastné příběhy doplňují ty tragické, drogy a alhohol se pro mnohé z nich stávají cílovou stanicí. Existují ale také umělci, o kterých se toho příliš neví a kteří neprochází životem v záři reflektorů. Vypráví se o nich tolik mýtů, že je na místě pochybovat, jestli byli nebo jsou vůbec skuteční. Rodriguez je jedním z nich. Snad nejlepší hudební dokument s přesně dávkovanými informaci směrem k divákovi, aby dojem a zážitek byly co nejsilnější. Nohou si budete klepat do rytmu s přestávkami celý film.

"Most people are afraid of being honest as much as she lived." Ucelená výpověď o životě skladatelky, pianistky, zpěvačky a v neposlední řadě bojovnice za lidská práva z pohledu samotné Niny Simone, její dcery, manžela a manažera v jedné osobě, nejbližších spolupracovníků a několika přátel. Za předpokladu, že toho o životě NS zatím příliš nevíte a znáte jen její skladby, jde o vzorový příklad dokumentu, po jehož shlédnutí budete na jeho hlavní představitelku nahlížet z úplně jiného úhlu. Jednotlivé skladby a pořadí, v jakém jsou ve snímku použity, jen dokazují, že bez výjimky každá z nich reflektuje momentální životní rozpoložení zpěvačky a její pohled na dobové klima společnosti ovlivněné bojem za rovnoprávnost.

Nečekaně zábavný dobrodružný loutkový film, ve kterém si svoje najdou jak děti, tak dospělí. Je důkazem, že v moderní době všudypřítomné elektroniky má i tento formát své místo. Malý pán totiž strčí svou atmosférou do kapsy kdejakou tuzemskou pohádku posledních dekád. Klobouk dolu před tvůrci, že do takového projektu šli.

Díváte-li se na Third Person, ve kterém je od prvních minut zřejmé, že skrývá pointu v propletenosti třech samostatných příběhů, nedá vám to a přemýšlíte nad možnostmi rozuzlení. Domyslíte-li si ale pointu díky příliš velkému množství indicií už po dvaceti minutách stopáže, zbytek ze zbytečně přemrštěné délky filmu dokoukáte už jen z povinnosti k výbornému hereckému obsazení. Kýžený wow-moment se tak u závěrečných titulků bohužel nekoná. Úvod filmu je nicméně hodně slibný. Krátké prostřihy v jednotlivých dějových liniích vtáhnou. Nadějný začátek se ale záhy rozplyne, děj zpomalí a ani po emoční stránce není i přes vykreslenou životní událost nikterak silný. Škoda. Potenciál zůstal naprosto nevyužitý. O to větší je to škoda, když si po shlédnutí dohledáte doplňující informace a zjistíte, který režisér a zároveň scénárista(!) za filmem vlastně stojí.

Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem viděl tak skvěle vyvážené drama s komedií. To, jak si režisér hraje s divákem, kdy ho v průběhu filmu opakovaně v jednu chvíli přikove k židli a přiměje ho přemýšlet nad vážností situace, aby ho vzápětí odzbrojil vtipnou scénou, je vážně brilantně odvedený kus práce. Místy jsem si připadal, jak když se dívám na dva prolínající se filmy se stejnou tématikou. První vážný a upozorňující na nelehkou práci a odhodlání chirurgů, zatímco ten druhý sleduje danou problematiku odlehčeně, byť neopomíjí podstatu a důležitost jejich poslání. Hlavní postavě nelze nic vytknout. Tomasz Kot se role zhostil perfektně. A ta hudba ve filmu a místa, na kterých byla použita? Seděla jak zadnice na hrnci odpovídající velikosti. @febiofest2015

Zajímavým způsobem pojaté romantické drama. Dva různé ale ve své podstatě podobné pohledy na jednu společnou partnerskou a životní tragédii. Jak On, tak i Ona si nezadají v tradičním způsobu emočního vnímání muže a ženy. Zatímco jeho příběh je přímočařejší, její emočně výraznější. Ten jeho začíná i končí dříve než její a dá se tak považovat za prolog. Viděno v pořadí Ona-On.

Přesně takové válečné filmy by se měly točit. Jednoduché, bez potřeby tun zbraní, vysokorozpočtových filmových záběrů a hektolitrů krve. Vypovídající hodnotu mají ve výsledku mnohem větší.

Tolik černýho humoru pohromadě až se nejednomu divákovi bránice málem protrhne. Jedna vtipnější hláška nebo scéna převážně parodující či zesměšňující terorismus za druhou. Takhle parta wannabe teroristů vás zaručeně pobaví.

Česká coenovsky laděná dramedie. Z počátku dějově pomalé, s několika vtipnějšími a několika méně vtipnými scénkami. Postupně ale příběh nabírá na svižnosti, vtipnějších hlášek i scén přibývá a v závěru dokáže i překvapit. Prim hraje kamera Tomáše Sysla, v druhé řadě hudba J.P.Muchova. Je to rozhodně "jiný" film s dostatkem zvláštností a tím pádem asi ne pro každého. Za sebe můžu říct, že čím více se blížil k závěru, tím více jsem se bavil. Na tuzemské poměry určitě nadprůměr.