forsythia

O cestování časem a jiných hrátkách osudu

Mám ráda filmy o cestování časem a o možnostech měnit realitu. Se zájmem sleduji osudové proměny, ke kterým dochází na základě nějaké drobné změny v minulosti. Někdy jsou ty změny opravdu drastické. Alternativní realita, která se začne v okamžiku změny odvíjet, může být totiž od té původní diametrálně odlišná. Z lůzra se stane úspěšný muž, z úspěšného zkrachovalec. Z krásné atraktivní ženy se stane troska a z nezajímavé princezna. Nebo se jedna a tatáž osoba stává v průběhu změn v čase jednou tím, jednou oním.

Myšlenka je to zajímavá a divák většinou nemívá problém to tvůrcům sežrat i s navijákem, když je to poskládané chytře a svým způsobem logicky, když jsou hlavní hrdinové zajímaví a když je celý příběh poutavý a má dobrou atmosféru. Ale.

Už delší dobu se zamýšlím třeba nad pojmem osud. Do jaké míry jsou věci v životě dány či předurčeny? Odhlédnu-li od všelijakých mystických a metafyzických konceptů, zbývá mi v podstatě velmi prozaická podoba osudu. Genetika a prostředí, v němž člověk vyrůstá.

Vymyslím si příběh. Poněkud jednodušší žena, vyučená švadlena, říkejme jí třeba Tereza, na nějakém večírku přijde do jiného stavu a následně povije pěkného chlapečka. Otec dítěte je shodou okolností velmi inteligentní muž,  nicméně povaleč s násilnickými sklony. Jejich cesty se rozejdou, stejně jako se sešly. Mladá maminka se seznámí s jiným mužem, ne tak inteligentním a relativně pracovitým, a vdá se z něho. Synek ve škole vykazuje známky nadprůměrné inteligence a neméně nadprůměrné vyčůranosti. Otčím se nějak s chlapcovou povahou nedokáže srovnat. Začne ho "vychovávat". Synek se dostane do party povalečů a násilníků. Zdá se, že přísná výchova má zcela opačné následky, než by měla mít. V osmnácti letech je milý hoch poprvé za mřížemi. Moment. Stop a zpátky do minulosti.

Skutečný otec dítěte se do Terezy zamiluje a vezme si ji. Kluk jako by mu z oka vypadl. Šťastný otec nadšeně pozoruje chlapcovy školní úspěchy a je lehce znepokojen jeho chováním. Synek mu nastavuje zrcadlo, a to se mu nelíbí. Začne si na něm vylévat vztek, který má ve skutečnosti sám na sebe.... za pár let ho najdeme na stejném místě jako v předchozím příběhu.

Tak ale moment! Ještě jednou stop. A ještě jednou zpátky. Jejich cesty se rozejdou. Tereza chlapce porodí a předá k přímé adopci. Adoptivní rodiče jsou oba vysokoškolsky vzdělaní a milí lidé, kteří ale nemohou mít vlastní děti. Synka vychovávají s láskou a péčí. Dítě chodí do výběrové školy. Chlapec je chytrý, školu zvládá dobře. Jen je občas nepozorný a učitelka se rodičům sem tam zmíní o jeho mírně násilnických tendencích. Rodiče o tom se synkem hovoří, navštěvují psychologa. Bez větších problémů absolvuje gymnázium, sem tam nějaký prohřešek, ale pořád v mezích. Je přijat na právnickou fakultu.

V prvním ročníku se nešťastně zamiluje. Jednou večer se v hospodě opije a strhne se tam rvačka. Zaplete se do toho a snad nešťastnou náhodou, snad právě vůbec ne náhodou, je obžalován za těžké ublížení na zdraví. Za nějakou dobu ho najdeme tam, kde v prvních dvou příbězích.

Co tím chci říct? Že kdybychom mohli měnit okolnosti, sami sebe nezměníme. Lůzr zůstane lůzrem. Úspěšný člověk nebývá úspěšným jen proto, že k tomu úspěchu shodou okolností přišel. On totiž jako úspěšný člověk přemýšlí. Od začátku.

Jsem přesvědčena o tom, že osud každého člověka by se odvíjel podobně, i kdybychom změnili minulost. Povahu člověk totiž nezmění. Vždycky bude mít podobný vkus a vždycky bude dělat podobná rozhodnutí, která povedou k podobným výsledkům. Ale takový film... to by byla nuda.

Podivný cirkus

Občas si říkám, že se snad opravdu převtělujeme. Nevím nic jistě a myslím si, že do záležitostí, které nás přesahují, prostě nikdy nepronikneme. Že to nejde. Že budou vždycky jen a pouze otázkou víry.

Pro některé lidi je víra přirozená a má spoustu konkrétních podob. Já jsem ráda, když si o těch věcech můžu zaspekulovat, a ať se ve svých myšlenkách doberu k čemukoli, nemá to vůbec žádnou váhu. Ono to příště může být klidně úplně naopak. A to mě na tom baví.

Není to ale poprvé, co se mi myšlenka reinkarnace nabízí v souvislosti s japonským filmem. Před nějakou dobou to bylo u vůbec prvního hraného japonského filmu, který jsem viděla - Ima, ai ni yukimasu. Kdysi jsem totiž byla odpůrcem této myšlenky. Přišlo mi nelogické, že bychom v průběhu věků střídali těla jako ponožky, a nic bychom si z toho nepamatovali. Jen sem tam možná nějaký ten záblesk. Přišlo mi nelogické, že bychom se nemohli z minulých životů poučit.

Nebudu se tu pouštět do nějakých šílených metafyzických úvah, koho by to taky bavilo číst. Jen zmíním myšlenku, na kterou mě přivedl onen film. Kdybychom si totiž pamatovali minulé životy, nebude už začátek nikdy začátkem, naše zkušenosti nebudou odpovídat našemu věku a naše vztahy budou zbytečně zatíženy minulostí. Takže jestli se převtělujeme, je jen dobře, že si nic nepamatujeme.

Teď na mě však toto téma vybaflo v úplně jiné souvislosti. Sice taky při sledování japonského filmu (Kimyô na Sâkasu), ale s tématem samotným vlastně nemá co do činění. V komentáři píšu, že mě tam šokovalo pár věcí. A že mě šokovaly svou podobností mým vlastním představám v období puberty.

Shion Sono se stal mým oblíbencem. Už po prvním jeho filmu, co jsem viděla (Ai no mukidashi) mi bylo vcelku jasné, že mi sedne. Už jen proto, že ten film trval čtyři hodiny, a já se od něj nemohla odtrhnout. Jeho bizarní obrazy totiž skvěle zapadly do mého vnímání světa.

Jsem extrémista. Ráda věci hrotím a stavím do kontrastů. Prostě jen tak. Pro požitek. Ráda si pohrávám s absurdními myšlenkami (většina lidí mě nechápe) a obdivuji surrealismus. Od dětství. Jestli mi v dětství něco dávalo smysl, byl to nesmysl. Doháněla jsem tím k šílenství učitelky ve školce, prodavačky v obchodě a vsadila bych se, že někdy i náhodné kolemjdoucí.

Rodičové pro mě a mé absurdní obrazy měli jakési zvláštní pochopení. To mě možná zachránilo před úplným zešílením. Nebo možná nezachránilo. Záleží na úhlu pohledu.

Shion Sono taky nebude asi většinou lidí považován za úplně normálního. Ale to je mi fuk. Prostě kdybych při sledování Podivného cirkusu už neseděla na zadku, tak si na něj jistojistě sednu. Šílený film. Šílený těmi groteskními obrazy, kontrasty, extrémní nesmyslností, prostě vším, co tak důvěrně znám.

V reálném životě situace většinou vůbec extrémní nejsou. Ano, najde se pár jedinců, o nichž to neplatí. A kdyby se nenašli, byly by filmy nudné. Nebyla by látka pro vytváření extrémů z něčeho, co je úplně normální, běžné, šedivé a všední.

Každý vztah má v sobě potenciál. Potenciál extrému. Ale protože lidi většinou o extrémy nestojí, tak se jim v reálném životě úspěšně brání. Ale člověk někdy neví, jesti už náhodou nebalancuje na hraně. Jestli se ta situace už už neblíží k šílenství, jen malinký krůček, jen trošilinku povolit.

A možná by člověk občas i rád ten krůček udělal. Prostě si to zkusit. Jen tak trošku dát průchod bizarním, absurdním, extrémním a perverzním představám, co v něm dřímou.

A neudělá to. A zase to neudělá. A pak přijde film, který to udělá za něj. A on si říká, že se s tím šílencem, co tohle natočil, určitě už někdy musel setkat. Že spolu sdílejí nějaké tajemství z minulosti. Možná z minulých životů.

Říše divů v obýváku

Začalo to filmem. Bylo to hned v úvodu a nevím, jestli mě to vlastně z celého filmu nezaujalo nejvíc. Takový malý svět. Alenčina říše divů doma na stole. Uchvátilo mě to, usadilo se mi to v hlavě asi jako Zaklínadlo Mrakoplašovi z Pratchettovy Zeměplochy. To je konec konců taky skvělý fantazijní svět. A já se v mžiku smrskla na velikost třeťáka a ocitla před výkladní skříní, za níž je všechno.

Původně jsem chtěla, aby s tím šlo točit, ale nakonec jsem se smířila se statickým světem spočívajícím na kulatém stolku. Z Alenčiny říše divů je tam leccos, něco jsem si přidala čistě svého, nechala se v průběhu práce inspirovat různými pojetími a zpracováními Alenky.... a taky tím, co jsem doma našla. Doufám, že moje veledílo děti ocení a nezničí. Nebo že ho aspoň nezničí hned. A už dost řečí, zde je výsledek:

O krutosti západní a východní

Rozhodně nelituji rozhodnutí, kdy jsme jednoho deštivého večera v Londýně s mužem nešli do kina. Váhali jsme, zda vysolit nekřesťanské peníze za Umučení Krista, a nakonec jsme je nevysolili. Ten film jsme pak viděli později v televizi a zážitek, jaký nám poskytl, byl řekla bych dostačující. Kontemplace nad utrpením jaksi není blízká ani jednomu z nás.

Když se tedy zamýšlím nad krutostí a násilím (rozšířím to ještě o jeden pojem - bolest) ve filmu, vynořil se mi pozapomenutý obraz právě z Umučení Krista. Obraz, kdy Ježíšovu krev po bičování na nádvoří utírá bílými plátny jeho matka. Celý film byl utrpení o utrpení. A schéma jednoduché. Ti zlí nechutným způsobem umučili hodného.

Další film, který mi okamžitě naskočí, když přemýšlím o krutosti, je Se7en. Tady máme myšlenku hříchu a trestu dovedenou do naprosté krajnosti, šíleného vraha s dokonalým plánem a bezmoc vůči takovému jednání. Ale zase, ten krutý vrah je záporák každým coulem a člověk nepřemýšlí nad jeho motivy, protože je to nebezpečný šílenec, co patří za mříže, oběsit, rozsekat, zaživa stáhnout z kůže, rozstřílet na cucky, semlít v masomlýnku a vydat na pospas věčnému utrpení v horoucím pekle. Tečka.

Další z filmů, které řadím mezi nejkrutější z těch, co jsem viděla, je Pasoliniho Salo aneb 120 dnů Sodomy. Krutost zde tolik netkví v zobrazovaném násilí, i když závěrečná scéna s mučením je nejvyšší mez nechutnosti, což je slovo, které by se asi hodilo k označení celého filmu. Takhle to vypadá, když zvůle dostane absolutní zelenou a zlo se projeví v plné nádheře. Jen tak pro pobavení.

Různé žánry, stejná krutost a stejné dělení. Vrah a jeho oběť. Samozřejmě je tu celá řada filmů, kde to není tak jednoznačné. Vraždí se z různých pohnutek a nemusí vraždit vždy zrovna ten záporák. Jenže si nějak nemůžu vzpomenout na žádný film, který by řešil složitosti vztahů a nejednoznačné motivy, a zároveň bych ho zařadila mezi nejkrutější filmy, co jsem viděla.

Myslím mezi filmy tohoto druhu západní produkce.

Pokud jsem se s něčím takovým setkala, a totiž s krutostí, která se vryje do paměti, se záběry, při kterých se člověku udělá náhle nevolno, a přitom to není ten zlý ošklivý záporák, který tu tak nechutně a krutě vraždí, mstí se a dává průchod svým emocím tak hmatatelně, že to bolí i mě, bylo to ve filmech, jež přivál východní vítr.

Asi můžu jmenovat kterýkoli film Shiona Sona a máme tu obrovskou škálu citů, od nejčistší lásky po nejčistší nenávist, a krutosti, která tvoří neuvěřitelnou symbiózu s každým jejich odstínem. Násilí, brutalita a krev tam prostě patří k životu, vykresluje sílu emocí, dává vyniknout kontrastům, které tak nějak známe ze života, ale podobným představám se bojíme dát průchod. A přitom je celkem normální, že bychom občas (někdy i častěji než občas) brutálně vraždili milované osoby.

Japonci jsou rozhodně jiní než my. Na japonských filmech mě fascinuje upřímnost a přímost. Ona mě tedy, pravda, fascinuje obecně. Jako by pokrytectví byl snad jen západní problém. My se snažíme pořád někoho chránit, jsme útlocitní dokonce i k jídlu (málokdo je schopen zabít i toho "blbýho" kapra na Vánoce). Japonec či Korejec si uřízne kousek živé ryby a nevadí mu, že se mu zbytek jídla na talíři mrská (a když se taková záležitost dá do filmu, můžet to působit i poeticky). Číňan psa před tepelnou úpravou umlátí, aby bylo masíčko lepší. Dít se tohle v Evropské unii, bude z toho kauza století.

Tahleta východní jinakost mi prostě zapadá do mého obrazu světa. Svět je krutý. Vztahy jsou kruté. Láska je krutá (ano, občas bývá i romantická, ale to se nevylučuje). Bolesti se člověk nevyhne, byť se o to sebevíc snaží. Západní člověk je zbabělý pokrytec. Hned zítra půjdu někoho brutálně zavraždit. Policii na mě nevolejte, vzápětí hodlám spáchat harakiri.

O krutosti zvířecí a lidské

Napadla mě taková absurdní myšlenka. Kdyby zvířata točila filmy, o čem by asi byly? Lišily by se podle toho, jestli by film točila šelma nebo býložravec? Byly by filmy šelem krutější? Vzhledem k tomu, že zabíjení a krev k životu šelem prostě patří, možná ano. Ale zase naopak, čeho se zmínění býložravci nejvíc bojí? Samozřejmě predátorů. Natočí násilnější film oběť, nebo predátor?

Možná by nebylo špatné znát, o čem se zvířátkům zdává. Jestli o žrádle, tak by se to možná taky ve filmu projevilo. Ale asi by mě nebavilo dvě hodiny koukat třeba na to, jak z louky postupně mizí všechna tráva. Dovedu si v tomto případě představit horor, který by točily krávy nebo ovcce. Přijdou ráno na pastvu a tráva nikde.

Nakonec zvířata se nebojí budoucnosti. Neřeší konec světa ani obavy z rozpadu vztahů. Vlastně vztahy vůbec neřeší. Jsou pragmatická.

Nejeden myslitel se snažil porozumět tomu, co odlišuje člověka od zvířat. Je to schopnost milovat a schopnost nenávidět? Tu mají zvířata svým způsobem taky. Pes, kterého milujete, bude milovat vás. Bude vám důvěřovat a nechá se od vás drbat na břiše. Budete-li k němu krutí, oplatí vám to.

Zvířata ale neumějí být, na rozdíl od lidí, rafinovaná. Nespřádají intriky, nevymýšlejí, jak vám co nejvíce ublížit, jednají prostě a jednoduše podle zákona přírody. Já se tomu chtěla vyhnout, ale nakonec to řeknu - pudově. Asi právě proto by zvířecí filmy byly nudné.

Člověk ne že by nejednal pudově. To on většinou taky. Ale přidává k tomu tu rafinovanost, dokáže mít potěšení z ubližování druhým lidem nebo zvířatům, z lásky či nenávisti zabíjí (ačkoli kdo ví, třeba šelmy taky svoje oběti milují k sežrání), ničí jen pro pocit euforie, dokáže být neuvěřitelně krutý. A nemusí u toho ukápnout ani kapka krve. Nicméně ukápnout může. A nemusí jen kapat.

A tak lidé točí filmy, ze kterých krutost taky jen neukapává. Až se někdy divím, na co jsem to schopná se dívat. Netvrdím, že by mi krutost a násilí ve filmu dělalo nějak dobře. Příjemná podívaná to rozhodně není. Nicméně zřejmě právě film dává vyniknout věcem, které jinak zůstávají jen naznačeny. A to právě těm věcem, které jsou jaksi za tím.

I když jsme kultivovaní lidé, kteří si nedojdou do kuchyně pro největší kudlu a nezapíchnou souseda, protože nám jeho pes rozhrabal záhon tulipánů, ta naše rafinovanost si vždycky najde cestičku, jak popusit uzudu bestii, která v nás dřímá. A někdy je to možná zrůdnější než červené cákance na zdi.

Někdo možná namítne, že se mu krutost a násilí příčí, tak proč by se na to měl proboha koukat. Já mu zas namítnu, že právě možná on sám dokáže bez zjevného násilí být úplně stejně krutý, byť jen proto, že k tomu, aby někoho dostal tam, kde ho chce mít, používá manipulaci. Byť třeba jen proto, že se přetvařuje a med mu od pusy kane, ale pomlouvá a páchá zlo řečmi. Anebo páchá dobro a nutí nás, své ubohé bližní, jeho agresivní dobročinnost přijímat.

A možná se mu ta zjevně zobrazená krutost tolik příčí právě proto, že poukazuje na cosi shnilého, co se skrývá pod jeho vlastním ušlechtilým zevnějškem.

O exotech a filmech

Než budu pokračovat ve svých japanofilních výlevech, zamyslela bych se chvíli nad tématem, které mě provází už hodně dlouho a ve filmech na něj narážím poměrně často. Řekla bych, že podle něj se lidi dělí zhruba na tři skupiny. První skupina, to jsou ti "normální". Obyčejní, nevyčuhující, mainstreamoví lidé, kteří každou jinakostí buď otevřeně pohrdají, nebo o ní raději ani nepřemýšlejí. Pak jsou to ti "alternativci", lidé jiní, provokující, divní, exotičtí, outsideři. No a třetí skupina, to jsou ti, co si čas od času zkusí trochu vybočit, pak se leknou a zase zaplujou zpátky.

Je zajímavé, že outsiderům, podivínům a podobným existencím se ve filmovém umění dostává zvláštní pozornosti. Možná to bude tím, že aby člověk mohl vystudovat filmovou režii a následně slavit nějaký ten úspěch, asi nemůže být úplně normální. A ti z nás, kteří jsme to štěstí stát se režiséry neměli, se holt musí spokojit s porcí útěchy a zadostiučinění, které se nám dostane jako divákům.

Filmy nás podivíny ujišťují v tom, že podivínství není podivné, že je vlastně hrozně moc sexy a že kdejaký outsider strčí do kapsy celý svět, když se mu dostane příležitosti zahrát si na hrdinu. Nebo nám aspoň dají pocit, že máme bohatší svět než ti uniformní a konformní bezduší omezenci okolo a že máme právo cítit se povýšeně.

Nám, kdo jsme byli šikanováni, dává filmový svět naději dokonce na právo pomsty, té sladké a kruté společnice, o níž po večerech sníme a představujeme si tyrany, kteří nám ubližovali, nebo dokonce ještě ubližují, takhle malinké. Ano přesně takhle.

No není to krása?

外傷

Zachovám se netradičně a hned na začátku odhalím viníka. Je jím učitel angličtiny ze sedmé třídy základní školy. Divný patron. Abychom se o přestávce nenudili, učil nás katakanu, japonskou výslovnost a pár slovíček. Většinu to nezajímalo.

Střih.

Na gymplu se dělaly referáty ze zeměpisu. Vycházející slunce náhle probudilo pár odstavených a zaprášených synapsí kdesi hluboko pod mými kadeřemi, což vyvolalo reflexivní zatřepotání mé ruky vysoko nad hlavami ostatních studentů. Spolužačka Tereza neměla podobné traumatické zážitky, nicméně se do toho dobrodružství tehdy pustila se mnou. Nutno říci, že to bylo poučné a zajímavé. Během shánění všemožných materiálů v Náprstkově muzeu, na japonské ambasádě a v půjčovně kostýmů jsem litovala, že nemám v ruce kameru a že netočím film.

Pán od záchodků, co měl krátkosrstou jezevčici Katku a bavil se s námi velmi přátelsky, a to i tehdy, když jsme zrovna seděly na míse, by se mi ve filmu líbil.

Práce na tom referátu mi způsobila další trauma, které však tentokrát dosti dlouho odpočívalo zcela nepovšimnuto někde v mých útrobách.

Střih.

Nyní pozor, odhalím další viníky. Jsou tři, jsou malí, jsou hluční, jsou všude... a jsou lační po pohádkách. Jednoho dne se to stalo. Když jsem to DVD strkala do přehrávače, vůbec jsem netušila, jakou kalamitu může způsobit jeden animovaný film. Po skončení jsem děti vyhnala ven a pustila si to ještě jednou. Do vyhledávače píšu Miyazaki a tuším, že můj svět právě dostává zcela nový rozměr.

Střih.

Je večer a pouštím si film, který mi nedávno doporučil jeden kamarád. Japonský. Ten film, ne ten kamarád. A opět trauma. Proč já, středoevropanka (dobře, nevypadám zrovna moc středoevropsky, ale rozhodně nevypadám ani asijsky), začínám ujíždět na něčem, co je naší kultuře tak na hony vzdálené? Nebo není?

Každopádně poslední dobou začínám filmy dělit na japonské a ostatní. Je to příznak vážné choroby, která se mimo jiné přenáší internetovou komunikací, takže přátelé, bacha! Myslím to s vámi dobře.

Pokračování příště.

Kontroverzní úvahy na kontroverzní téma

čili o reakcích na film Život Briana

Tak církev se obává (nebo v době uvedení fimu obávala), že by ten film mohl nabourat víru některých lidí. Malcolm Muggeridge, britský hlasatel katolicismu, v televizní debatě Friday Night, Saturday Morning, kterou odvysílala BBC po jeho uvedení, prohlásil, že takový propadák by ničí víru zničit nemohl. Nicméně zákaz promítání nejprve na některých místech v Británii a pak v některých zemích světa prozradil o povaze organizovaného náboženství mnoho. Pokusím se odhlédnout od faktu, že Život Briana vlastně ani neparoduje křesťanskou víru jako takovou, a zamyslím se právě nad tím, co na tom filmu představitele církví (zdaleka nejen té katolické) popudilo, a proč se potrefená husa ozvala.

Ti dva pánové, co se zmíněné debaty účastnili, tedy kromě pana Muggeridge ještě anglikánksý biskup Mervyn Stockwood, ten film vlastně prý ani neviděli celý (dostavili se na projekci pozdě), a tudíž byl jejich úsudek poněkud zkreslený. Snažili se argumentovat všelijak (matkou Terezou, důležitostí symbolu kříže, bla bla bla) a mimo jiné už nevím, který z těch dvou podotkl, že kdyby totéž Monty Pythoni udělali s Mohamedem, asi by to s nimi dopadlo hůř. Na to pánové od Pythonů (John Cleese a Michael Palin), taky už nevím, který z nich to řekl, reagovali poznámkou o tom, že kdyby ten film natočili před pár stoletími....(následovala salva smíchu).

Proč se tedy představitelé církví někdy tak úzkostlivě obávají o víru svých oveček, že zakazují promítání filmu, který možná některé její aspekty zpochybňuje? Proč se stejně církev stavěla například k filmu Martina Scorseseho Poslední pokušení Krista a k dalším podobným dílům považovaným za kontroverzní? Proč představitelům církví nestačí jednoduché prohlášení, že se například s pohledem v nich prezentovaným neztotožňují?

Knihy se pálily už v samých počátcích křesťanství. Všechno, co by mohlo novou víru nějak ohrozit, se ničilo. Nevěří snad křesťanští vůdcové v lidský úsudek a schopnost volby? Co je to za víru, když může být ohrožena jinými názory? Co je to za přesvědčení, o němž člověk musí stále dokolečka dokola sám sebe přesvědčovat? Co je to za pravdu, která se musí vyhýbat konfrontaci?

Tady se musím vrátit zpět k filmu. Naprosto nejlépe o tom mluví scéna, kdy Brian říká svým posluchačům, že nemají nikoho poslouchat, ale myslet sami za sebe. A dav to po něm jednohlasně opakuje. Jestliže je víra uvnitř isntituce zvané církev takovéto povahy, není divu, že jí lze lehce pozbýt, přimějete-li dotyčného, aby se nad věcí zamyslel. Neboť pokud člověk něčemu věří jen proto, že mu někdo řekl, aby tomu věřil, je to zatraceně málo.

Ale to potom znamená, že mnozí vůdcové mají máslo na hlavě. Že záměrně vodí lidi za nos, že je radši balamutí, aby jim zajistili vstup do nebe, než by dopustili, aby se tito lidé sami rozhodli, čemu budou věřit, i za cenu, že je konfrontace s jinými pohledy na věc zavede úplně jinam.

Možná se mýlím. A abych řekla pravdu, ráda bych se mýlila.

Každopádně film Život Briana je skvělá zábava a rozhodně jsem v něm nenašla nic, co by mohlo soudného jedince, byť třeba tisíckrát upřímného křesťana, urazit.

O morálce, ideálech a realitě

O morálce bylo popsáno už mnoho papíru i papyru či pergamenu, o virtuálním prostoru ani nemluvím. O morálce totiž umí mluvit kdekdo. A právě řeči o morálce budou mít vždycky pěknou řádku ochotných posluchačů. Takových, kteří k vašemu zdviženému ukazováku ochotně přidají ty svoje a nebudou šetřit slovy jako "svatá pravda" či "já to pořád říkám". Najde se ale i pár takových, kteří na ten váš ukazovák odpovědí zdviženým prostředníčkem. A hned máte látku na další řeči o morálce.

Občas přemýšlím o tom, kde se to v nás lidech bere, že tak rádi (promiňte mi to zobecnění) moralizujeme, kážeme vodu a pijeme víno. Přemýšlím o ideálech a jejich střetu s realitou. Většina lidí nějaké ideály má a nějaký ten čas pro ně dokáže žít, dokáže jim i ledacos obětovat. A právě tam vidím ten problém. Těžko se opouští myšlenky, jimž přinášíme oběti, i když začnou být v rozporu s naší životní praxí, tedy realitou.

Pokusím se trošku navázat na to, co jsem psala nedávno o krátkém filmu Most a o udavačích. Na myšlenku, že člověk jednoduše kolikrát udělá kompromis prostě proto, že v tu chvíli už nejde jen o něj samotného, ale také o jeho blízké. A do svých úvah přizvu pana Hřebejka a jeho film Kawasakiho růže.

Hodnotit něčí charakter a motivy je strašlivě obtížné. Psychiatr, kterého hraje Martin Huba, se ukáže jako člověk chybující. Udělal kompromis, který neměl nepodstatné následky. Udělal ho právě pod tlakem ve chvíli, kdy už nešlo jen o něj samotného. Ukáže se ale taky jako člověk morální a hrdina. A to jednoduše proto, že zbaběle neuteče před otázkou vlastního pochybení. Dokáže být věrný svým ideálům a zároveň si nehrát na lepšího, než je.

Je zajímavé, že většina moralistů chyby nedělá. Nebo to tak aspoň vypadá. Moralista dobře ví, co byste měli nebo neměli dělat vy. A když se provalí nějaké to neřádstvo z jeho vlastního života, obyčejně to dokáže velmi dobře okecat, popřít, udělat z vás vola... jen nepřizná vlastní chybu a nehledá možnost nápravy.

A znovu se ptám... proč? Je to lidská pýcha a ješitnost, co nám brání vidět věci takové, jaké skutečně jsou? Je to strach z pravdy, která zdaleka vždycky nemusí stát na naší straně? A zase se vracím k tomu aspektu, který jsem již zmínila, a totiž konfliktu ideálů a reality. Člověk, který se s tímto konfliktem nedokáže smířit, má jednu elegantní možnost, jak z toho vybruslit. Začne kázat morálku. Začne od ostatních vyžadovat to, co sám nedokázal. Začne tak sám sebe přesvědčovat o své víře v ideály, s nimiž se nedokáže rozloučit právě proto, že jim už v životě něco obětoval.

Rétorika zůstává, ale skutek utek. Takový člověk o tom většinou už asi ani nepřemýšlí. Je ve svém sebepřesvědčování tak dobrý, že už si ani neuvědomuje, že si něco nalhává. Vyžaduje od ostatních bezúhonnost a nejvíc ho vytáčejí právě ti hrdinové, kteří si svou chybu dokážou přiznat, a dokonce z toho dokážou i něco vytěžit, a to nejen pro sebe, ale také pro své okolí. A netlučou prázdnou slámu.

O mostech, udavačích a absolutním dobru

(pozor, obsahuje SPOILERY)

Toto jsem si půjčila z profilu uživatele PetrPan s jeho laskavým svolením:

Most (drama, akční, katastrofický) ...hollywoodská 105 min  verze krátkometrážního Mostu, režie Q. Tarantino, efektní odpověď na otázku oběti vlastního dítěte.  Tarantino v rozhovoru o obsahu filmu řekl mimo jiné: " Viděl jsem ten nýmandskej Most a řekl jsem si, kurva, jděte se vysrat s takovým pojetím a rozhodl jsem se natočit vlastní verzi, rozflákám tam vlak plnej lidí, ale  moje dítě bude kurva žít ..tohle je kurva realita"

Před pár lety se ke mně dostala písnička Jaroslava Hutky "Udavač z Těšína". Hutka se v ní dost nevybíravě obouvá do svého kolegy písničkáře Jaromíra Nohavici, který údajně spolupracoval s StB. Nohavica se proti tomu tehdy ohradil a uvedl, že mu vložili do úst věci, které nikdy neřekl. Nehodlám řešit, zda to je či není pravda. Vede mě to ale k zamyšlení. Protože i kdyby byl pan Nohavica tehdy estébákům něco řekl, v mých očích by se tím nezdiskreditoval. Někdo si možná řekne, zbabělec, a řekne si to o každém, kdo tomu šílenému nátlaku v době komunistického režimu podlehl.

Na druhé straně tu máme čisté nefalšované hrdinství prezentované krátkometrážním filmem Most. V postavě železničáře zvítězí role spasitele nad rolí otce. Pro záchranu vlaku plného lidí obětuje vlastní dítě. Dilema, které v tu chvíli prožívá, je zobrazeno pěkně, člověk (nebo aspoň matka jako já) se při tom může i slušně zpotit.

Přiznám se, že se mi po tom filmu těžko spalo. Považuji se za dost otrlého člověka, ale jsou věci, které mě dokážou spolehlivě složit. Tohle je jedna z nich. Při představě, že bych pro nějaké obecné, či dokonce absolutní dobro měla položit na oltář vlastní dítě, mi vstávají vlasy hrůzou.

Vraťme se nyní k pánům písničkářům. Hutka vytýká Nohavicovi, že nebyl dost statečný. Děti mají oba pánové a oba to dilema jistě museli řešit. Tehdy ovšem nešlo o život. Šlo ale o jeho kvalitu, šlo o děti. Kdo tu dobu zažil jako rodič, pamatuje si to dobře. Buď bude spolupracovat s režimem (alespoň na oko) a bude mít dobrou práci, jeho děti se dostanou na školu a budou mít nějaký základ pro budoucí život. Nebo nebude spolupracovat, skončí u lopaty a děti se na školu s největší pravděpodobností nedostanou. A kdo ví, co horšího se jim může stát. Pak bude možná jednou svým dětem vyprávět, jak byl kdysi statečný.

Kdo zažil dobu nacistické okupace, pamatuje ještě horší věci. Když pomyslím na film Musíme si pomáhat... kdo je hrdina a kdo zbabělec? Je to tak jednoznačné? Podle mého názoru vůbec ne.

Pochopím matku, která v zoufalství obětuje svůj život, aby zachránila dítě. Pochopím člověka, který podhlehne nátlaku a výhrůžkám, co všechno můžou udělat jeho dětem. Nepochopím člověka, kterému záleží víc na vlaku plném cizích lidí než na vlastním dítěti. Principy jsou fajn. Ale jsou v životě situace, kdy vítězí instinkty. A já holt asi věřím víc těm isntinktům.

Fantastické fantastično

Často slýchávám, že fantazie je útěk z reality. Já pořád nějak podvědomě tušila, že to tak není, ale nedokázala jsem říct, proč... Až Faunův labyrint mi konečně pomohl to definovat.

Fantazie tedy není útěk z reality. Fantazie je prožívání reality na jiné úrovni. A teprve tato úroveň někdy může dávat smysl událostem a okolnostem našeho života.

U dětí je to markantní. Zcela reálný problém, který by i dospělí chápali jako reálný, si přesunou do úrovně fantazie. Svedou bitvu s obrovitým pavoukem, co na ně číhá někde za rohem po cestě na záchod, možná při tom shodí z botníku vázu se suchými květinami, na které se beztak leda práší, což má za následek nepochopitelnou rodičovskou agresi, nicméně to už holt patří k věci. Rodičovská agrese pak pomalu vyprchá a nesporně tomu napomůže fakt, že dítě začne tak nějak lépe zvládat kontakt s obávanou paní učitelkou ve školce. Nebo se spolužáky, kteří si vždycky najdou způsob, jak našeho miláčka potrápit. O tom je vlastně ještě víc Most do země Terabithia.

U dospělých už je to trošku složitější. My přece nejsme děti, abychom si hráli na hrdiny nějakých vysněných světů. Tak si o tom aspoň čteme, díváme se na filmy, svým trávicím traktem či plícemi proženeme kdejaké svinstvo, necháme se lapit do spárů všelijakých náboženských i nenáboženských sekt, které nám dají aspoň nějakou náhražku mýtu, který z našeho života v průběhu staletí tak nějak vyšuměl.

A pak se tváříme, že všechny ty velkolepé prožitky, které máme pod vlivem zábavního průmyslu, drog či náboženských a jiných rituálů, jsou buď jen tak zpestřením našeho v šedi tonoucího nudného života, nebo že jsou zcela reálné a v jedné rovině s tou "hmatatelnou" realitou (to druhé ale může být dosti nebezpečné a vést k extrémům). Přitom můžou být kolikrát klíčem k řešení různých životních situací.

Dost často jednáme spíše intuitivně, a tak si to možná ani neuvědomujeme. Fantazie má opravdu obrovskou moc. Věřím tomu, že síla fantazie je právě tou vírou, která dokáže uzdravit. Která dokáže člověka vyburcovat k tomu, aby překonal sám sebe. Takže se jí nebojme občas popustit uzdu.

A na konec písničku :)

Chce to trochu systém. Svou hlubokomyslnou úvahu kopíruju ze svého blogu na http://forsythia.webnode.cz sem.

17.11.2011 18:28

Mám ráda pohádky. A teď nemám na mysli jen klasiku od Erbena, Andersena či bratří Grimmů, ale i takové ty žánry jako fantasy a sci-fi, což jsou vlastně taky pohádky. Neodpovídají možná vždy definici, kterou jsme se učili ve škole, ale ta definice mi přijde s prominuním hloupá. Pohádka je prý "vymyšlený příběh, v němž dobro vítězí nad zlem". Tak nějak to znělo. Možná tam byl ještě nějaký dovětek o nadpřirozenu, ale jistá si tím nejsem. Ne v každé pohádce, a teď myslím skutečně pohádky pro děti, vítězí dobro nad zlem a vymyšlený příběh je pěkná kategorie, ale jádro tkví někde úplně jinde. Některé pohádky mají mravní ponaučení, jiné jsou napěchované napětím, další mají zkrátka a jednoduše pobavit. V některých se čaruje na každé stránce, v jiných o nadpřirozeno nezavadíte. Některé mají důležité skryté poselství, jsou to podobenství a ukazatele na cestě životem. Je v nich ukryta moudrost věků (ano, já vím, zní to strašně otřepaně) a nesejde tolik na tom, jak skutečné či neskutečné ony příběhy jsou. Možná se v doslovném znění nikdy nestaly, ale je v nich zhuštěna zkušenost, která je často k nezaplacení. A ta je po čertech skutečná.

A už dost teorie. Vrátím se v čase o pár desítek let (v pohádkách je to možné). Ležím v postýlce, takové té se šprušlemi pro hodně malé děti. Já byla dlouho hodně malé dítě, počítám ještě ve druhé třídě základní školy. Tedy ležím. Přikrytá žlutou puntíkovanou peřinkou (odpusťte mi ten sentiment) a pomalu ale jistě přecházím z bdění do spánku. Tu se ozve známý zvuk, nevím proč je to zrovna zvuk ledničky. Možná je to tím, že je to zvuk jedné zcela konkrétní ledničky, která znamená prázdniny a dobrodružství. Tuhle chvíli nesmím prošvihnout. Vstávám z postýlky a pomalu přecházím k veliké bílé skříni naproti. Přesně vím, co mám říct. Kouzelnou formulku, která ještě nikdy nezklamala. "Schody, otevřete se!" Vcházím do skříně a skutečně. Za úhledně poskládanými balíčky látek, svetry na zimu a podobnými věcmi se otvírá dřevěné schodiště. Nikdy nevím, kam povede tentokrát. Ale jistojistě mě zavede někam, kde to bude stát za to. Vrátím se pak ale jinudy. Cesta zpátky nevede skříní, nýbrž ústí v ložnici mých rodičů. Proto se po takové noci vždycky probudím v jejich posteli.

V mém dětském světě se nacházela spousta jiných světů, jeden ležel například ve skleněné kuličce. Nikdy už jsem neměla podobnou a tu kuličku se světem jsem prohrála. To jsem byla ještě o dost menší, rozhodně jsem ještě nechodila do školy a neuměla hrát kuličky. Já tehdy nevěděla, že vítěz si kuličky nechá. Bolí to ještě dneska. Psychologové by zajásali a možná by mi i pomohli cítit se v životě lépe.

V těch světech se odehrávaly příběhy. Cizí i moje vlastní. Byly to světy mé fantazie a mísily se s pohádkovými světy, o nichž mi bylo předčítáno a později jsem o nich čítávala sama, a s pohádkovými světy z televize a filmového plátna. Jak šel čas, pohádek přibývalo a světy byly čím dál rozmanitější.

Dnes mě mrzí, že už ve skříni nejsou žádné schody, že zvuk ledničky znám už jen ze vzpomínek a že moje sny jsou čím dál víc jen a jen odrazem reality, i když dokážou být někdy hodně absurdní. Nicméně mám k dispozici knihy a filmy. Pomáhají mi aspoň trošku se udržet v těch jiných světech. Světech pohádek a fantazie. Nemohla jsem si neoblíbit C.S. Lewisovy Letopisy Narnie, protože... ach... ta skříň. Ale oblíbila bych si je asi i bez skříně, ty příběhy jsou prostě nádherné. Škoda, že jejich filmové zpracování je katastrofální.

Dnes se ráda podívám na pěknou pohádku, fantasy či sci-fi nebo thriller s nádechem tajemna a uchvacují mě filmy, v nichž člověk musí trošku luštit. Nemyslím teď detektivky, i když Agathou Christie taky nikdy nepohrdnu. Dospělí lidé potřebují své pohádky, stejně jako potřebují přicházet věcem na kloub a nechají se občas ochotně vodit za nos, jen aby pak objevili tajemné souvislosti, bez ohledu na to, zda se jedná o skutečnost, mýtus nebo holý nesmysl, jehož účelem není nic jiného, než právě vodit za nos. Teď mám na mysli třeba takové ty konspirační filmy typu Zeitgeist nebo úsměvné konstrukce Dana Browna.

Kolikrát nesejde ani na tom, zda se jedná o umění nebo o kýč. Mohla bych psát třeba o tom, kterak se česká filmová pohádka v rukou páně Trošky odporoučela do míst, kde slunce nesvítí, o módních trendech a filmech těmto trendům poplatných, například ekologickém cítění, které je ale často bohužel povrchní, umělé a těžko uvěřitelné... pokud nejste zrovna ekologický fanatik.

V této souvislosti se mi asi nemůže nevybavit velkolepý Cameronův počin - film Avatar. A v kontrastu k němu třeba Miyazakiho Princezna Mononoke. Obojí je vizuálně dokonalé, avšak první "zápaďácky" ploché a druhé hluboké a poetické. Avatar mě po vizuální stránce nadchl, jako nadchl asi většinu diváků, ale nemůžu si pomoci, jeho poselství i přes tu bombastickou podívanou ne a neuvěřím. Mononoke naproti tomu vyrůstá z hloubky a dotýká se myšlení a citů tak, že neváhám ani chvilinku a cítím souznění. A ekologický fanatik tedy nejsem. Nemám ráda, když jsou tyto záležitosti podávány příliš explicitně. Ale vlastně mi asi vadí spíš ta necitlivá šroubovanost Západu, která musí pro mýty chodit daleko, a cestou se z nich pak mnoho podstatného jaksi poztrácí.

A já mám ráda mýty. Neokleštěné, hutné, kolikrát tak krásně nejednoznačné a nečernobílé. A mám ráda pohádky.