Willy Kufalt

Netuším, nakolik můžou za to aspoň trochu stát i některé další filmy Carla Schenkela, který na mě svou tvorbou působí od pohledu jako těžce béčkový tvůrce nejspíš i často (pod)průměrných žánrových filmů. Ale tenhle Výtah, k němuž jsem se nedávno dostal náhodou, se za mě hodně povedl. Napínavý thriller nebo-li lidově řečeno nervák se tady rozpoutá poměrně brzy na začátku (a osobně na mě neklidnou atmosférou přenášel už úvod plný záběrů na pozdně večerní velkoměsto či výtahovou šachtu) a pak s výbornou výstavbou, kterou v poslední třetině navrch příjemně ozvláštní dva svérázně ukecaní dělníci-záchranáři, plynule graduje až do závěru a zdařile rozehrává i vedlejší (psychologické) konflikty mezi postavami uprostřed hlavního konfliktu. Kam se tento Výtah hrabe na nizozemský Výtah z předchozího roku! :o) Tenhle Schenkelův si cosi bere z klasických katastrofických filmů, zároveň mi hodně připomínal i pozdější „únikové“ thrillery / horrory à la Kostka. Hodně se mi líbila i kamera, která vizuální stránku obohacuje o spoustu působivých úhlů kamery (často výrazných nadhledů a podhledů), opakovaného snímání přes kulatou díru ve stropě či odrazu v brýlových sklíčkách. [80%]

Klimt byl pro mě případ filmu, který mě vtáhl zejména svým hravým filmovým stylem – precizní dobová výtvarná stylizace s barvami a filtry, různě otočené či pokřivené záběry, odrazy ze skel či záběry přes okno, k tomu se zpočátku nenápadnou komorní atmosférou, která mi však časem začala lahodit. Obsah různých střípků z paměti a duše umírajícího umělce-malíře jakobych nejdříve vnímal až coby druhořadý a teprve s delším vnímáním těchto útržků se mi plně vyskládal jistý obraz uměleckého světa z doby počátku 20. století. Zvláštní, barvitá cesta do Klimtova podvědomí s prožitými chvílemi ve společnosti blízkých známých a uměleckých kolegů však pro mě působivě vyvrcholila v okamžicích blížící se smrti a fantaskní sešlosti v minutě její příchodu. Po celou dobu mě zároveň hodně bavily scény, v nichž se malíř klasického plátna díky jiným postavám setkává s novými technickými možnostmi mikroskopu, fotografie či nedávno vynalezeného filmu, navrch s výraznou symbolickou přítomností Georgese Mélièse. Hezký kousek cesty se zastávkou nad uměním, coby objevováním nových možností nebo i bouřením tabu, ale především s vyvoláním a zanecháním jistých vnitřních pocitů a dojmů... [80%]

Tenhle anglický hon v historických reáliích, s bojem o místo na vysokém postu, jsem si hodně užil... s honosnou dobovou výpravou a vizuálem, excelentními výkony ústředních tří hereček, které to rozbalily skutečně naplno, a zajímavým epickým dějem, naplněným napínavými intrikami v šlechtickém prostředí a břitkým humorem. Rozhodně se zde dějí pikantnosti, jaké v běžných historických filmech či pohádkách z království určitě neuvidíte, ale až na asi dvě krátké bizarnosti jsem si nestěžoval a s pocitem poťouchle nadšeného špehouna, který přes polootevřené dveře náhodně zbadal dvě neskrotné lesbičky, jsem si naopak většinou rochnil :o) a ocenil na pozadí zábavného námětu i náhled do jedné historické epochy Anglie během rozpoutané války s Francií. Pikantní je, že všechny tři ženské mi vycházejí ve finále jako slušně nekompromisní mrchy – vykreslení postav, charakterů i vnějších črt je spolu s vedením děje však natolik zvládnuté, že si dámy přesto ani zpětně rozhodně nelze zaměnit. **** Řada režisérů po pár úspěšných lokálních filmech přechází do koprodukcí, natáčení v anglofonním zahraničí, filmů s vyššími rozpočty a mainstreamovějšího stylu... u mnoha tvůrců mě tyto posuny vzhledem k vytrácení původní osobitosti i zamrzí, u Yorgose Lanthimose však musím říct, že teprve díky Favoritce a Chudáčkům jsme si plně začali rozumět. Tohle bylo skvostné, tak doufám, že mě nezklame ani nejnovějším filmem. [90%]