Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Mysteriózní
  • Akční

Poslední recenze (3 261)

plakát

A loď pluje (1983) 

Prakticky není filmu od Felliniho, který by mě vyloženě nenadchl aspoň několika konkrétními scénami... A loď pluje mi připomnělo, že je ale rovněž málo Felliniho filmů, které by mě nechaly stejně nadšeného od začátku do konce, vzhledem k tomu, že od jisté doby pan režisér často volil formu jakýchsi mozaik, kaleidoskopů, estrád, cirkusů a jiných atrakcí a nejednou tuhle formu s minimem příběhu natáhl i přes dvě hodiny (i zde). Přesto mě uvedl do transu úvodní sekvencí, která stylově zobrazuje postupný vývoj techniky filmu od němého obrazu, přes přidanou hudbu, mezititulky, komentář jedné postavy, dialogy a nakonec i barvy... Studiové kulisy obrovské lodě na mě dýchaly poutavou atmosférou, stejně jako hudební výstupy (včetně duetu ve hraní na sklenky!), vypravěč bavil, stejně jako další kinematografické odkazy a scénu s operními výstupy pro pracující dělníky na lodi asi budu mít déle v paměti (a hodně se mi líbila, přestože to vystoupení působilo na mě spíše kuriózně než úchvatně). Ve druhé polovině mě ale poněkud začaly nudit některé Felliniho oblíbeného záležitosti kolem italské smetánky a zápletka s chudými uprchlíky mě svým podáním příliš nechytla. Ač se v posledních minutách Fellinimu podařilo mě opětovně uvést do transu a zakončit tuhle lodní cestu nejen po stezkách kinematografie a umění výtečně, nemůžu se ubránit pocitu, že ten film se ve druhé půlce pro mě zbytečně rozplzl. [70%]

plakát

Horečka stoupá v El Pao (1959) 

Buñuel čaruje. Nebo alespoň překvapuje. Mě tedy opět mile překvapil. Nejdřív použil dokumentární úvod jako v dřívějším filmu Iluze cestuje tramvají (jen tentokrát zde místo Mexico City jde o El Pao) a nejen proto jsem u dalších scén přepokládal, že i zde zůstane u podobného konceptu mozaiky různě propojených příhod a postav. Některé motivy s přesahem do politické satiry evokovaly i pozdější mistrovy kousky typu Nenápadný půvab buržoazie, byť zde bez surrealistických prvků, dokonce jsem měl pocit, že tohle je snad ten nejnahláškovanější Buñuel vůbec (viz. ironické repliky Inés typu "Jste si s mým mužem tak podobní, že ani nemám pocit, že ho podvádím." nebo dialogové glosy jako "Podívej se, už zase visí obrazy toho darebáka." / "Tím se netrap, ten darebák také jednou bude viset."). Užíval jsem si vcelku klasického Buñuela, který se však jakoby poté rozhodl, že rozehrané linie spojí a nechá vyústit v napínavý film-noir! A já byl teprve překvapený, ale pořád dosti nadšený. Vedle stylové atmosféry horkého dusna s vějícími ventilátory nechybí ani skutečně rafinovaná femme fatale (osudová hned pro několik mužů), ikonický levicový padouch v podání hereckého klasika žánru Jeana Servaise, napínavé zvraty, vztahové a kariérní intriky zanechávající ve velké hře i nějakou tu mrtvolu a postava průbojného mladého hrdiny, který ač kladný a odpůrce svého vlivného předchůdce, musí pro úspěšnou cestu do cíle pracovat s podobně taktizujícím jednáním. Luis Buñuel, ač natočil za mě i řádku ještě lepších titulů, mě o to víc potěšil, že zvládl i takto laděný žánrový film, aniž by úplně upustil od svého stylu. [85%]

plakát

Červená pustina (1964) 

Monica Vitti má svůj půvab, který však častěji působí polovičně, když se hromadou scén doslova otráveně promračí, Richardu Harrisovi zase jisté charisma sráží dabing do italštiny, která mu dvakrát nesedí. Ke všemu sám velký Antonioni stylizuje atmosféru tak, aby ona pustina vyjádřující odcizení ve vztazích valila na diváka co největší pocit depresivního chladu. Jenže ono mě to přes jistou pociťující bariéru nesmírně zaujalo a najednou jsem cítil, že mě zajímá každý další krůček ke zvratu v příběhu vlastně jednoduchém, emočně úsporném a depresivním, přesto v souladu s atmosférou podnětném. Začátek mi připadal jako pozoruhodný, nečekaný náběh ke sci-fi, vzhledem k až postapokalyptickému nádechu prostředí továrny, plného valících se barevných kouřů, zatímco dítě hlavní postavy si hraje s chodícím robotem. Na konci jsem však byl spokojen i s obyčejným psycho dramatem, které na pozadí Antonioniho vize silného vlivu technologického prostředí na člověka a vztahy plynulo. Osobitě za zážitek vděčím vizuálu, v rámci nějž režisér s kameramanem až mistrovsky pracuje s kombinací chladných barev, poetických záběrů a jasných červených motivů, dodávajících osobitou atmosféru. S Antonionim se stále necítím být spřízněný, snad pokaždé mu dávám jiné hodnocení, ale tenhle film stál za to. Nejen díky pohádkovému flashbacku a závěru s prostorem pro naději se jistá prázdnota alespoň z pohledu jednoho sledujícího diváka proměňovala v naplnění. [80%]

Poslední hodnocení (3 969)

A loď pluje (1983)

12.07.2024

Horečka stoupá v El Pao (1959)

10.07.2024

Červená pustina (1964)

10.07.2024

Rambo: První krev (1982)

07.07.2024

Jeg - en elsker (1966)

06.07.2024

Præriens skrappe drenge (1970)

06.07.2024

Krvavý trůn (1957)

04.07.2024

Nonstop párty (2002)

03.07.2024

Silný Ferdinand (1976)

02.07.2024

Reklama

Poslední deníček (37)

Moje přeložené titulky k filmům (seznam)

2024

Smyk (Československo, 1960; Zbyněk Brynych) → český film, ale se spoustou cizojazyčných dialogů

Manilové lano [Manillaköysi] (Finsko, 1976; Veli-Matti Saikkonen)

Vysoká škola smíchu [Warai no daigaku] (Japonsko, 2004; Mamoru Hoši / Kóki Mitani)

Zločin v expresu [Compartiment tueurs] (Francie, 1965; Costa-Gavras)

Dva muži v Manhattanu [Deux hommes dans Manhattan] (Francie, 1959; Jean-Pierre Melville)

Nevinný [Al Baree'] (Egypt, 1986; Atef E-Taieb)

Dingo (Austrálie, 1991; Rolf de Heer)

2023

Vše na jednom místě [Alt på et bræt] (Dánsko, 1977; Gabriel Axel)

Detail [Nema-ye Nazdik] (Írán, 1990; Abbas Kiarostamí)

Bariéra [Barierata] (Bulharsko, 1979; Christo Christov)

Pokoj [Heya] (Japonsko, 1993; Šion Sono)

Robert a Robert [Robert et Robert] (Francie, 1978; Claude Lelouch)

2022

Optimisté [The Optimists of Nine Elms] (Velká Británie, 1973; Anthony Simmons)

Albatros [L'Albatros] (Francie, 1971; Jean-Pierre Mocky)

2021

Hřebec [L'Étalon] (Francie, 1970; Jean-Pierre Mocky)

Sólo [Solo] (Francie, 1970; Jean-Pierre Mocky)

Rubáš nemá žádné kapsy [Un linceul n'a pas de poches] (Francie, 1974; Jean-Pierre Mocky)

Velké zděšení [La Grande Frousse] (Francie, 1964; Jean-Pierre Mocky)

Šťastný Alexandr [Alexandre le bienheureux] (Francie, 1967; Yves Robert)

Kumpáni [Les Copains] (Francie, 1964; Yves Robert)

2020

Velcí mluvkové [Les grandes gueules] (Francie, 1965; Robert Enrico)

Doživotní renta [Le Viager] (Francie, 1972; Pierre Tchernia)

 

V případě zájmu o CZ titulky (příp. i filmů k nim) klidně napište soukromou zprávu. :-)

Moje přeložené titulky k filmům (seznam)