Willy Kufalt

Nepatřím mezi čtenáře spřízněných komiksů ani diváky jejich populárních filmových adaptací (vlastně je to můj první viděný film od Marvelu), nicméně úspěch Hulka dokážu pochopit. Představuje zajímavě ambivalentního hrdinu, který se zdá být ve své monstrózní podobě ryzím ničivým zlem, ale jen na první pohled, než se ukáže skutečná tvář křehce nevyrovnaného vědce, který je pro svou schopnost měnit se v monstrum pronásledován a zároveň v kritické chvíli využívá této své schopnosti k sebeobraně. Jde o jakousi modernizovanou verzi Dr. Jekylla a pana Hydea, zde také zkříženého s aktualizací pohádkově horrorové Krásky a zvířete (a že je tu Liv Tyler nádhernou kráskou a zelený Hulk původně dost hnusným zvířetem!), našli bychom tu i paralelu s Frankensteinem atd. a nakonec proti takové komiksové pohádce v temném stylu ani nic nemám. Hodně se mi líbil způsob vtažení diváka do děje, kdy na začátku vůbec netušíme, proč tolik lidí honí jednoho sympatického chlápka, který neustále kamsi utíká, a skoro celá první polovina mi dost sedla jako moderní thriller, čerpající výbornou atmosférou často z cizokrajních exteriérů. Některé scény ve mně svým důrazem na fyzično vyvolávaly až nepříjemný dojem, ale jestli mě na první polovině něco mile překvapilo, tak že ten film pojímá akci často ve stylu, který mi v akčních filmech sedí – a sice, že onu akci nepřetavuje pouze v zběsilé honičky, rvačky a střelby, ale v celkový způsob vyprávění pomocí dynamických obrazů s dlouhým počínáním postav beze slov, včetně pomalé napínavé akce ve jménu mlčenlivého ticha (zde třeba v hotelu). S druhou proměnou Bannera v Hulka se sice mnohé z toho, co jsem na filmu obdivoval, více či méně zničilo a celý koncept na můj vkus až moc přešel do série několika přeplácaných supertrikových akcí, ale musím uznat, že takový závěrečný souboj dvou monster proti sobě dokázal být epický... byť asi ne úplně mým šálkem kávy... a film dokázal udržet mou pozornost do konce. Očekával jsem jednu těžkou katastrofu, která však mimo Hulkovo řádění ve velkoměstě tak úplně nepřišla. Díky Edwardu Nortonovi a Williamu Hurtovi jsem se i přímo bavil a díky silné atmosféře těch civilních a komornějších scén na konci zůstal jako opařený. Něco na tom přeci je... [70%]

Filmy z Austrálie a Nového Zélandu často oplývají velmi specifickou atmosférou „jiného světa“, jakou si Palác vraků dokáže podmanit diváka a záhy i znepokojit již úvodní projížďkou auta na silnici. Prostředí vrakoviště s autodílnou vyvolává dojem přesně toho místa, v jakém byste žít rozhodně nechtěli (i když sledovat konstrukce aut se zápalem hlavní postavy bylo určitě zajímavé), tudíž není překvapením, že již samotné prostředí s dlouhodobým pobytem začne v něm vplývat i na haprující manželský vztah. I díky zmíněné atmosféře na mě toto psychologické rodinné drama působilo bez hluchých míst, drželo mě neustále v napětí, zatraktivnilo podívanou také vydařenou akcí v opuštěných exteriérech a pozvolna připravovalo na moment, kdy se zřejmě manželovo chování v krizové situaci zlomí ještě extrémněji, než doposud. Od návštěvy lekárny se v poslední třetině vše zvrtlo z dramatu směrem do thrilleru snad až příliš, ale zase dalo s šíleným konáním vyznít rovněž šílené zoufalosti a částečné bezradnosti v dosažení cíle ze strany hlavního hrdiny („Jenom nevím, co mám proboha dělat.“) a nečekaný černohumorný nádech v posledních minutách mě kupodivu nerušil, přestože bych očekával ve finále větší důraz na ryzí drama. Ale i já jsem určitě spíše pro hořký nadhled, než pro citové vydírání, které jsem z filmu (i přes řadu emočně silných scén a citlivé téma únosu malého dítěte) naštěstí vůbec nepociťoval. Dosti silný zážitek, s excelujícím Bruno Lawrencem, kterého jsem viděl po Tichu na Zemi teprve podruhé, a rovněž zdařilými výkony zbylých herců, které pro změnu neznám vůbec. [85%]

„Chtěl jsem začít dialog o naší společné minulosti. Ale vy jste si to opět všechno vyložil po svém. Já vaší mentalitě vůbec nerozumím.“ Já se přiznám, že když jsem viděl Ztracené v Mnichově před 7 lety poprvé, moc jsem nerozuměl Zelenkovu záměru a pamatuji si, jak jsem dle dokumentárního úvodu čekal snímek dle skutečných událostí a pak si zmaten vyhledával, zda ty kauzy s papouškem a úmrtím francouzského herce v Čechách jsou vážně reálné. :o) Zřejmě jsem již na Zelenkův (možná vrcholný?) snímek dozrál, protože dneska jsem si dohledal už jen to, zda se může papoušek žako skutečně dožít 60–70 let (prý ano!). Když po půlhodině nastal další zvrat a velmi slibná absurdní tragikomedie se s navrácením se v časové linii proměnila v další mystifikaci s filmem o filmu, přepadlo mě tušení, že teď už Zelenka silný potenciál pokazí – jenže nestalo se a Zelenkovi se podařilo zachovat dostatečnou zábavu i s obrácením počátečního konceptu, nadále překvapovat nečekanými zvraty i dojít k velmi zajímavým postřehům. Že je Petr Zelenka přímo specialistou na podobné mystifikace, vím už dávno, ale zpětně mě příjemně překvapilo, jak má zde celý ojedinělý koncept propracovaný, kdy i nějaký ten původně rušivý prvek se dočká časem vypointování nebo je alespoň využitý na funkční vtip (i ty bílé ptačí výkaly jsem Zelenkovi odpustil, když mě při odhalení jejich „původu“ odboural hláškou „Jaký štěstí, prosím tě? Dyť mě nepos*al pták, ale rekvizitář.“). V někdějších komediích si to často mezi sebou různě vyřizovali Francouzi s Brity, ale postavit proti sobě Francouze a Čechy... to je zase další vydařený nečekaný nápad speciálně od páně Zelenky, díky němuž jsem si navrch užil také řadu spontánních odkazů na francouzské herce a filmy. Alternativní výklad pozadí Mnichovské dohody '39, odprezentovaný v jednom z dialogů, mě zaujal už dřív, poťouchle mě ale rovněž pobavila paralela s osudem natáčeného filmu, která jeden z možných důvodů existence takového alternativního výkladu sice svérázně, ale možná trefně dokreslí. Inu, svést vinu na někoho jiného či jinou okolnost, to už bývá někdy v zapeklitých situacích taková menší tradice. [90%]