DorianGreene

Zdařilé pokračování Agenta bez minulosti. Tentokrát ještě více akční, s dlouhou automobilovou honičkou, nervní kamerou a snad ještě přesvědčivějším Mattem Damonem. Snímek jsem si pustil bezprostředně po Agentu bez minulosti, což se ukázalo jako skvělý tah a všem ho doporučuji. Zítra mě čeká Bourneovo ultimátum, které by mělo trilogii korunovat, alespoň tak soudím podle místních ohlasných komentářů.

Velice příjemné překvapení na poli akčních filmů na prahu jednadvacátého století. V jistých momentech jsem ve snímku viděl ozvěny kultovního Profesionála s Belmondem. Na rozdíl od tohoto klasického snímku z roku 1981 klade režisér Doug Liman v Agentu bez minulosti menší důraz na vykreslení postav a psychologickou hru, aby nechal více vyniknout akčním scénám. To však rozhodně není na škodu! Pro mě je to Profesionál 21. století šmrncnutý starou školou akčních filmů, moderními kamerovými postupy, napětím těch nejlepších současných thrillerů a poměrně realistickými scénami ze života elitních agentů (tedy až na skok ze schodiště). Velice výrazná záležitost, ale bohužel mi k hodnocení na pět hvězdiček cosi chybí. Cosi navíc...

TAK TOMUHLE ŘÍKÁM PŘEKVAPENÍ! O filmu Barton Fink jsem dopředu nevěděl skoro nic. Jediná jistota se jmenovala Bratři Coenové. Toto existenciální drama, u kterého je velice absurdní používat při škatulkování i žánr komedie, mě semlelo jako mlýnek na maso. Je to možná nejvíc zneklidňující film bratří Ceonů. Dává nahlédnout do mučivých chvil tvořícího umělce, klepe na temná sklepení lidské duše. Snímek korunují excelentní výkony Johna Turturra a Johna Goodmana.

Děsí mě sen, kdy kolem mě žoviálně tančí Michael Madsen s břitvou v ruce za doprovodu rádia hrajícího hity sedmdesátých let. Už jen kvůli "ušní scéně" musím dát za pět hvězdiček. K tomu samozřejmě přistupují ultravtipné hlášky gaunerů, "jediný profesionál" Steve Buscemi, originální muzikologický rozbor písně Like a Virgin od Madonny, perfektní hudební doprovod... Noblesní záležitost.

"Měl bys vidět, jak dopadl ten druhej chlápek!" Je pozoruhodně, jak bratři Coenovi dokážou pracovat se starými hollywoodskými žánry - kriminálkou, gangsterkou, ztřeštěnou komedií či filmem noir - a vytěžit z nich moderní filmovou lahůdku. Fargo je plné banálních dialogů ve zdůrazněném dialektu Minnesoty, neustálého pojídání hamburgerů, bezskrupulózního násilí. Výsledkem je tragikomické drama, které je znesmírně zábavné, ale i znepokojující zároveň. "Myslím, že v té drtičce na dřevo byl tvůj parťák, ne?"

Velké zklamání. Kromě krásné Audrey Tautou nenabízí snímek snad žádné potěšení. Příběh se líně převaluje v první polovině života Coco Chanel. Když to začne být zajímavé, je najednou konec. Vykreslení doby je celkem průměrné, atmosféra slabá. Jako barevný pohled do života jedné z největších osobností světové módy slouží mnohem lépe stejnojmenný dvoudílný televizní film natočený v roce 2008.

Ojedinělý emocionální zážitek. Film je barevnou sondou do světa velkých médií, reflektuje i jejich vztahy a boje s byznysem. Russell Crowe začíná po zhlédnutí tohoto snímku vážně atakovat moji desítku nejoblíbenějších herců.

Do posledního detailu promyšlená a ironická groteska. Po předchozích negativních reakcích (a leckdy až nechutných invektivách k osobnosti Václava Havla) mě film celkem mile překvapil. Za prvé - je bezpodmínečně nutné sledovat ho jako absurdní drama, ne jako klasický film (podobně jako například snímek O slavnosti a hostech). Za druhé - pokud jste drama četli a viděli ho i v divadle, jste ve velké výhodě, protože připravení a poučení ještě více oceníte Havlův nadčasový pohled na politiku a moderní společnost vůbec, vtipné a inteligentní dialogy, zajímavou hudbu Michala Pavlíčka, vizuální zpracování. Vzhledem k tomu, že Havel začal psát Odcházení už v osmdesátých letech, je pozoruhodné, jak se mu podařilo vystihnout temná zákoutí moci, samolibou ješitnost státníků, jejich charakter a zvrácené rysy, které jsou stejné za všech režimů. Osobně si myslím, že Odcházení patří do kategorie filmů typu Dědictví aneb Kurvahošigutntág, které po svém uvedení u diváků i kritiky propadly, ale postupem let zkultovněly. U Odcházení je však smutné, že obliba snímku začala stoupat až po smrti největší postavy českých dějin druhé poloviny 20. století. Pro mě bylo zhlédnutí totoho filmu mimo jiné i osobním rozloučením s panem prezidentem Václavem Havlem a uctěním jeho činů.

Každé umění (i film) by mělo rozechvívat duši a jitřit smysly. Ať už pozitivně, či negativně. Tento film mě však nechal emocionálně zcela chladným. A to je špatně.

U mě filmoví Zlatí úhoři vítězí nad Smrtí krásných srnců. Atmosférou, poetikou, Vladimírem Menšíkem...