Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Krátkometrážní
  • Akční

Poslední recenze (559)

plakát

Substance (2024) 

Tahle přefouklá bublina by přece jen trochu měla splasknout. Coralie Fargeat napsala velmi hloupý a prázdný scénář, ale díky velmi stylové režii to není tak dobře poznat anebo je vám to rovnou jedno, protože jste ochotní jet na audiovizuálně opojné až zahlcující vlně. Snad každému se přepjatostí každého záběru, střihu či zvukového efektu vybaví Requiem za sen, podobně uvědoměle a přiznaně Fargeat vykrádá i Lynche, Cronenberga, Kubricka či Hitchcocka. Dosahuje tím postmoderního efektu povědomosti, což je pro žánr satiry v pořádku – o to větší je škoda, že její satirický osten je zcela otupělý.Po dvou a půl hodinách je opravdu těžké přijít s nějakou skutečně neotřelou myšlenkou, k níž vás snímek vyprovokoval, jelikož veškeré tepání do kultu krásy a společností podmíněné nenávisti k sobě samému jsme už jinde a jindy (a lépe) viděli. Jako viscerálně iritující variace na dvě výborné epizody Červeného trpaslíka (Já na druhou a Výměna těl) ale Substance funguje a cesta za vyprázdněným, avšak notně krvavým závěrem je bezesporu zábavná; čekat ale cokoli víc než naleštěnou bídu by bylo chybou.

plakát

V hlavě 2 (2024) 

Zatímco první V hlavě dokázalo vybudovat zábavný a fungující svět a ještě do něj dosadit působivý příběh, dvojka těchto osvědčených vzorců nepokrytě využívá do té míry, že rezignuje na jakoukoli snahu o originalitu. Produktově to samozřejmě dává smysl, dospělejší publikum ale bude oprávněně brblat, že tady byl potenciál výrazně vyšší. Více zde.

plakát

Umírání (2024) 

„Dobro není, přesto je ho potřeba.“ Matthias Glasner natočil monumentální, tříhodinovou fresku jedné současné rodiny, za níž si právem odvezl z Berlína cenu za scénář. Tedy, to ocenění si zaslouží především první polovina, která nekompromisně, přitom však bez přehnané patetičnost vykresluje stárnutí jedné manželské dvojice a jejich komplikovaný vztah se synem, ne úplně úspěšným dirigentem. Z Toniho Erdmanna si Glasner vypůjčuje schopnost rozehrát bizarní, přitom však v realitě hluboce ukotvené situace, tíživost vztahů na sklonku života zase evokuje Hanekeho Lásku. Vrcholným momentem je zkouška orchestru zhruba po hodině stopáže, během níž se daří pomocí hudby a hereckých tváří předat neuvěřitelně mnoho. Ve druhé polovině se však přidává i linka odcizené dcery a ke konci se nejde zbavit dojmu, že vysokým ambicím ohledně různých forem umírání se přece jen nepodařilo dostát.

Poslední hodnocení (4 396)

Dobrá práce (1999)

20.07.2024

Indiánské léto (1995)

18.07.2024

Když Harry potkal Sally (1989)

17.07.2024

V hlavě 2 (2024)

17.07.2024

Až na věky (2024)

12.07.2024

Špatný herec (2023)

12.07.2024

Zápisník alkoholičky (2024)

12.07.2024

Julie mlčí (2024)

05.07.2024

Host a ryba třetího dne (2024)

05.07.2024

Reklama

Poslední deníček (10)

Tak zase za rok

A máme to za sebou. Ceny jsou rozdány, projekční sály potemněly a moje třetí Vary v pisatelském zápřahu jsou minulostí.

 

V docela našlapané Hlavní soutěži kralovali Barbaři, což je tedy dost kontroverzní výběr, ale osobně s tím nemám problém. Pro spoustu lidí se jednalo o nestravitelný kousek, ovšem (stejně jako loni v případě Křižáčka) porota zjevně ocenila originalitu i společenský přesah. Barbaři jsou bezesporu zajímavým dílem, a i když osobně bych hlavní cenu přál drtivějšímu Domestikovi, rozhodně mě inspirovali k řadě myšlenek. Takže proč ne.

 

Celkem jsem tu viděl a okomentoval 24 filmy, ale přiznám se, že v předchozích dvou letech mě vnitřně zasáhlo víc kousků. Tísňové volání je skvělé a nezapomenutelné, BlacKkKlansman představuje šikovný kompromis mezi povedeným řemeslem a přesahujícími myšlenkami, tuzemský Domestik vyděsil i fascinoval a dlouho očekávaný Muž, který zabil Dona Quijota mě nejen nezklamal, ale dodal i několik velmi silných momentů. Viděl jsem i pár pořádných bizárků (Naneživo, Tina a Vore) a konečně se dostal ke klasice Akumulátor 1. Přesto nemám pocit, že by můj vnitřní filmový pohár přetékal zážitky.

 

Možná je to profesní deformace a rostoucí cynismus, ale spousta šablonovitých děl už mě prostě tolik nadchnout nedokáže. Během festivalového maratonu si člověk vzorců, k nimž se scénáře tak často uchylují, začne všímat více než kdy jindy a je to opravdu protivné. O to víc pak oceňuju, když někdo dokáže přijít s neotřelým nápadem a dotáhnout ho do formy, která (klidně i přes drobné nedostatky) dokáže překvapit. Proto sláva originalitě a pokroku! A třeba budu za rok spokojenější...