Cuzan

Francouzi umí filmy o lásce, jako nikdo. Akorát tohle bylo spíš o jejich pověstné povrchnosti - měla jsem pocit, že celou dobu sleduju, jestli Diana zvládne překousnout fakt, že ten okouzlující, inteligentní, úspěšný, pohledný a bohatý muž je trpaslík. A pak jsem celou dobu přemýšlela, jak to udělali, že 182 cm vysoký Jean Dujardin byl půl metru menší.

Timothée Chalamet a téma závislosti? Co chtít víc? Vzhledem k profesní deformaci, je pro mě občas náročné sledovat film o závislosti a nebýt rušená všemi možnými renonci nebo hůř přehnanými scénami o tom, jak užívání ničí tělesnou schránku a charakter. A to tady naštěstí nebylo. Sledovala jsem upřímný film plný veškeré škály pocitů, které zažívají lidé zasažení závislostí, což jsou nejen přímí uživatelé, ale také jejich blízcí. Velmi pěkně byla zachycena linka počátečního odporu a popření, že je Nick závislý, první léčba, první recidiva, prohlubující se nedůvěra rodiny během dalších relapsů, ztráta energie, zoufalství nad tím, jak mu není pomoci, až k finálnímu odevzdání se, že cesta začíná tam, kde se Nick rozhodne, že pomoc potřebuje. A to může trvat dekádu. Dvou hodinová stopáž může být až úmorná, ale to je závislost taky. Líbil se mi rockový soundtrack, vkus novináře z Rolling Stone prostě zapadl do mého vkusu. A takový pěkný side effect bylo nahlédnutí do amerického systému léčby závislosti. 28 dní, zaplať a pak si sežeň sponzora u Anonymních organizací. To pak tříměsíční léčba hrazená z pojištění u nás zní jako luxus.

Timothée Chalamet mě zaujal už v Malých ženách. A role lehce výstředního newyorského intelektuála, jak to máme u Woodyho rádi, mu sedla skvěle. Krásný newyorský lokace, vtipný dialogy, nezbytná love story na všech frontách. A moc mě bavilo, jak se vždycky vyloupla nová postava nečekaně - Selena Gomez notnou chvíli otočená zády, Jude Law vynořující se že tmy kinosálu, Diego Luna přicházející z dálky a sundávají i si masku. Milá romantika, u které jsem se nenudila ani chvíli.

Lidé, léčící se se závislostí zažívají mnoho vnitřních konfliktů, bojů, musí překonávat sami sebe, a když na to přijde, může to být dost zajímavé dobrodružství poznávání sama sebe. Nic z toho mi ale film neukázal, a klouzal po povrchu, možná podobně jako sklouzne po povrchu první léčba mladého muže. Některé momenty a motivy byly pěkné, například počáteční odpor hlavní postavy k procesu léčby, nebo jeho nepřítomní rodiče a hyperprotektivní matka, a taky klasická hudba zaznívající ve chvílích, kdy se chtěl Adam napít. Ale třeba postava terapeuta, který generuje náhodné hlášky o léčbě závislostí a zjeví se vždy Adamovi v zádech, když má nějaký problém mně přišla kapanek plochá. A pak ta celá řada formálních chyb, kdy filmařská licence ustupuje realitě... Třeba to, že takhle mladí alkoholici jsou velmi vzácní, a trochu pochybuju o rozvinutí závislostí u kluka, který pije poslední rok (jo, kdyby to byl chlapec, který usosavá od 10 let a rodiče sami taky chlastaj, bylo by to reálnější, ale asi ne tak divácky sympatické), také ten až skoro individualizovaný přístup terapeuta, to že někde za oknem jiný pacient vidí delirantniho pacienta, nebo i to, že v ústavní léčbě je možné s takhle kamarádit s osobou opačného pohlaví, která dokonce přijde na noční randez-vous na pokoj (!). Na naprosto komorní film, který bude skutečně o tom, co se děje v léčbě v člověku tedy stále čekám. Na závěr už je poklona Josefu Trojanovi, který celou stopáž utáhl, a jeho herectví bylo koukatelne a zábavné. Kromě té trochu přehnané scény, kdy se v křeči zhroutil na zem ve sklepě, a to proto, že mu je zle při vzpomínce na pití alkoholu, to bylo uvěřitelné. A taky mě bavilo pozorovat, kdy je podobnější jednomu a druhému rodiči. A prima také bylo rozpoznávat apolinářské a bohnické lokace.

Osmdesátky, aerobic a ozdravovací tábor v lesích. I to metalový vzývání satana je vlastně docela retro. Bylo osvěžující vidět Emmu Roberts v jiné roli než bezskrupulózní mrchy, a skvělé také bylo vidět Lily Rabe, která mě prostě baví. Sérioví zabijáci a duchové, se špetkou satanášů, a jednou psycholožkou jsou pro mě super zábavná kombinace, a řadím tuto sérii po bok, dle mého názoru nejvydařenějších, Asylum a Hotel.

Bylo skvělé vidět některé neviděné zákulisní záběry, nebo dokonce záběry bezpečnosti, když sledovali americký štáb při natáčení Amadea. Milošek je jeden z mých nejoblíbenějších režisérů vůbec, takže sledovat jeho příběh a tvůrčí procesy se neokouká. Ale mnoho záběrů, voiceoveru jsem viděla a slyšela už jinde. Proto je to pro poněkud průměrný film. Jak mě časosběrné dokumenty o civilech baví, tak ty o známých osobnostech vidím jako poněkud slabší.

První díly v atomovém krytě mě bavily, těšila jsem se na rozklad humanity a skutečnou hororovou story toho, co se bude dít po apokalypse, ale jakmile bylo naznačené, že fešný pseudo výběrčí vyvolených do nového krytu, a jedna z šedých služek nejsou, čím se zdáli, a asi mají nějaké nadpřirozené schopnosti, začalo to smrdět. A bohužel, když se rozkryla identita tohoto Michaela, a za přispění Covenu jsme se vrátili do Murder Housu, začalo mě to neskonale nudit, protože to bylo velmi předvídatelné. Jediná zábavná věc na povstání Antikrista byl návrat Jessicy Lange do seriálu. Jinak souboj čarodějů a čarodějnic a snaha vyhrát zpátky svět byla nudná, páč bylo prostě jasný, že se to podaří, a povede se to nějakou totální pitomostí. A taky jsem poměrně alergická na to, když američtí tvůrci si berou do své náruče události evropských dějin. Jo, Anastazii podle všeho bolševici zabili poslední. Protože měla v šatech zašitý fucking diamanty. Nikde žádná Mallory. Příště až se ponořím do vany zkusím se taky vrátit v čase před rozhodnutí podívat se na tuhle sérii.

Spíš než American Horror Story je to taková American Story - na téma moci, rovnoprávnosti mužů a žen, šílených psychopatů, kterými je historie USA protknutá, a příběh jednoho z nich sledujeme i v této sérii. Evan Peters hraje zabijáka a vůdce kultu, kterému se podaří stát se radním a usilovat dál o moc. Za všechny ty série mě v této roli herecky bavil asi nejvíce, i s tím, že si švihnul Warhola a Masona. Zvrácenost a zároveň grotesknost celého kultu pro mě představuje "pinkie power", kdy se chytnou za malíčky a říkají si pravdu. Bavil mě i malý exkurs do feministického hnutí. Dokonce mě bavila i Sarah Paulson, po tom, co se zklidnila a začala si jet svou hru. Jen pořád nechápu tu americkou věc s klauny - mít je rád, stejně tak jako z nich mít panickou hrůzu je pro mě věc za kulturní bariérou, tak vzdálená jako Amerika samotná.

Dva kamarádi nechtějí, aby svět skončil, protože by to byl konec i jejich vlastně věčnému přátelství. A obědů v Ritzu. Tak je třeba se spojit, i když je jeden démon a druhý anděl. Velmi vtipné a suše britské. Plné různých zábavných detailů, jako jsou jména různých postav a celkově krásná angličtina. Michael Sheen a David Tennant jsou naprosto skvělá ústřední dvojice. A archanděl Michael vypadá trochu jako David Bowie.

Tyhle ty velký opuštěný domy pod cenou nevěští nic dobrého. Nejsem nijak ostřílený horrorový divák, takže jsem se bála. Už jsem docela pokročila v tom, kdy i čekám, že něco bafne, ale stejně se leknu. V první půlce mě utěšovalo, že když tam jsou ty mluvící hlavy, tak to znamená, že asi ti, kteří často neuvědoměně chodí do sami do lesa, když se tam pohybujou podivný (ne)existence, nějak přežít musí. Navíc od tý doby, co jsem viděla Záhadu v Blair Witch ve mě ty roztřesený záběry z lesa a rozvěšený woodoo věci nevyvolávají příjemné pocity. Celkově mě hodně baví Lily Rabe a mrzelo mě, že ty role neměly se Sarah Paulson prohozené, roztomilý byl i ten čaroděj, který se objevil i v Covenu. (SPOILER: I když je trochu mrzuté, že chudák umře v obou sériích, ale kdo ví, třeba se v další zase vzkřísí). V neposlední řadě mě bavilo si něco zjistit i o tajemné kolonii Roanoke, což byla část historie, o které nám v hodinách dějepisu neřekli.