Hashirama

Troufám si tvrdit, že seriál spolu s ústředním duem dosáhl svého pomyslného vrcholu a že koláž soulože plyšové loutky s hot modelkou Karolínou Krézlovou je to nejlepší, co z tohohle marasmu vyleze. Samozřejmě za přispění totálně cool Jiřího Vyorálka.

Audiovizuální dokonalost, která může jít příkladem jakémukoliv filmaři. Tohle je TEN Ridley Scott a TEN Vangelis. Blade Runner se napříč časem ubírá po trajektorii ne nepodobné japonskému Ghost in the Shell a s léty jen potvrzuje svoji nadčasovost co do myšlenkové podnětnosti. Kde začíná a končí lidství? Co vůbec dělá člověka člověkem? Polemika zabalená do technicky nenapodobitelného balení, ovšem podaná skrze zápletku, která je v prvním plánu trochu vratká. Během filmu se několikrát dozvídáme, že je Deckard nejlepší a nikdo jiný daný úkol nezvládne, a přitom dostává od všech přes držku a nebýt vůle scénáře, umře ani ne po hodině. Pokud však na Blade Runnera pohlížíme jako na vycizelované zamyšlení na téma stroj vs člověk, ve kterém je příběh druhotnou hnací silou, nelze proti Ridleymu říct ani popel. Origami jednorožce je jeden z nejlepších “twistů” ever.

Tři minuty dokonalých Scottových obrazů, kterých je pro výsledný celovečerní materiál vyloženě škoda.

Ano ano. Ridley pokračuje ve svých stařeckých náboženských alegoriích a v zájmu finanční návratnosti roubuje své biskupské chlebíčky a manýry do série Vetřelce, od jehož kořenů se odtrhuje jak jen může, aby mohl sám sebe pasovat do role velkého filozofa. Namísto efektních krvavých jatek, které by se mohly honosit Ridleyho nenapodobitelnou vizuální stopou, se nám dostalo dvou špatně napsaných omalovánek s Ridleyho nenapodobitelnou vizuální stopou o stvoření, Bibli, touze povznést se ze stvořeného na stvořitele a v poslední a nejposlednější řadě o černé agresivní svini, která všechny rozseká. Ridley si hraje na svém ekumenickém písečku a onen avizovaný film o Vetřelci nechává ladem v agónii nejhůř napsaných postav v dějinách áčkové kinematografie a bezduchého akčního balastu, ve kterém chyběly už jen zvukové efekty z animovaných grotesek. Samozřejmě samotná geneze Vetřelce je scénáristicky podle mě mnohem zajímavější než obyčejná mentalita včelího úlu, ale je podána v tak dementním rádoby filozofickém podání, kterým navíc Ridley pochcává svou vlastní tvorbu, že po ní zůstane místo obdivu spíš nepříjemná pachuť. Nicméně ze srovnání s Prometheem vychází Covenant stále jako film s relativně normálním (byť pofidérně vystavěným) dějovým obloukem, na druhou stranu je třeba si přiznat, že pokud pohlížíme na Vetřelce jako na víc než tupé béčko, tak posledním dobrým filmem byl ten první...jaká ironie, že od stejného tvůrce.

Ridley Scott na stará kolena hledá Boha nebo tak něco a obrací se ke hvězdám. A tak vyplňuje 124 minutovou stopáž pochybnou zápletkou, která je v rukách pochybných postav, které se chovají jak vocasové a nedali byste jim do rukou ani výuční list. Ovšem je otázkou, proč své nábožensko-mýticko-filozofické manýry vsazuje zrovna do série Vetřelce, zvlášť prostřednictvím jemných narážek a odkazů a bez odpovídajících blockbusterových atrakcí. Výsledkem je tak příběhově plochá exkurze školou nepovinných postihů do nádherně stylizovaných kulis, která se snaží chrlit rádoby moudra a myšlenky o genezi a dalších hovnech, která ale nezanechá žádnou stopu a je ve výsledku úplně o ničem.

Aby nějaký no name fromáž v režijním podání natrhnul prdel těm, kdo jsou dnes považováni za režisérskou elitu, to se jen tak nevidí. Klasický francouzsky dekadentní úlet, který počtvrté a naposled otáčí Aliena úplně jiným směrem a pohlíží na takzvanou “klasiku” s náležitým posměchem a díky zábavným karikaturám, svižné režii, střídmější stopáži a aktivnějšímu ponoření do mytologie je čtvrtý Alien nejen na první dobrou zábavnější, ale především ze sebe nedělá nic víc než přímočaré béčko. A po čtyřech filmech už bylo kurva na čase.

Nesmrtelná mrdka z vesmíru se vždycky někde záhadně objeví a všechny rozseká. Takto sofistikovaný námět je ve více než 90 minutové stopáži prostě neobhajitelný, stejně jako způsob, jakým jednotliví tvůrci zahazují nastolený koncept a ohýbají ho svým směrem. Budiž Fincherovi ke cti, že se vynikajícím designem kulis a výpravou přibližuje ke Scottovu originálu, a vsazuje do ní živé a zajímavé postavy a neujíždí si na military a rádoby macho patině s vojáčky, kteří jsou úplně k hovnu, jako železný Jim. Přesto hezké obrázky a ikonické monstrum neutáhnou dvouhodinovou dokola omílanou zápletku, které se dostane širšího příběhového pozadí a onoho loru až v posledních deseti minutách, a do té doby jen unyle přešlapuje na místě. Klíčové scény samy o sobě fungují (navzdory bolestnému koketování s CGI), ale pojivo mezi nimi je jen natahovaná vata, která nic zásadního neřekne. Rozhodně zábavnější uchopení než od Camerona, ale ke Scottovi se Fincher nepřibližuje...a přitom stačilo vzít nůžky a pořádně to prostříhat.

Živá a energická urban freska o tom, jak v politice a médiích ruka ruku myje, která je prosta vší nechtěné hollywoodské romantizace. Naopak, i když Padilha rozjíždí mnohem ambicióznější hru s mnohem širším záběrem od policejních jednotek až po vrcholné politické špičky, a konfrontací mezi zastánci lidských práv a čističi slumů předhazuje divákovi mnohem více otázek než v prvním filmu, Elitní jednotka pořád zůstává kompaktním filmem, ve kterém je akorát mnohem více podnětů k zamyšlení. Pro leckoho možná trošku prvoplánově, přesto bez pochyb efektně, svižně a divácky atraktivně. Rána na solar, která má svou výpovědní hodnotu v každé zemi, snad kromě Kanady a Skandinávie.

Ahoj ahoj ahoj tak jsme zase tady spolu jako každou středu jako každou neděli. Je tady lev Arnošt se svým tristním pokusem o satiru. Byť ve druhém díle svitla jiskřička naděje, s každým dalším dílem se tenhle video trénink propadá do větších hlubin klišé, fádnosti, amatérismu a trapnosti. Při sledování člověka napadne, že pasáže jako tréninková montáž, obi-wanovské hadry nebo parodie na závěrečnou scénu z Iron Mana vyplývají z nějakého fanouškovství, ale zpracování (především pak střih) a scény a fóry postavené a natočené na první dobrou jsou tak strašně fádní a cringe, až to občas bolí. “Seriál” nechtěně skáče kamikadze přes únosnou hranici “české guilty pleasure” (jako jsou třeba videa od Kozuba a spol) v domnění, že je vtipný a podvratný, což opravdu není. Korektnost je docela cool, ale bez Jiřího Vyorálka už radši dál ne.

Nolan svým třetím filmem o Temném rytíři Gothamu dospívá k epické velkoplošné pompézní jízdě, která ale díky jeho čistému stylu neztrácí nic ze své syrovosti a živosti. Jasně, Nolan rozehrává mnohem širší partii na poli postav, mnohem více se nechá unášet komiksovou nadsázkou, a Heath Ledger byl prostě jenom jeden, ale jakožto regulérní velkofilm, ve kterém zůstala osobitá stopa jeho tvůrce, je závěr naprosto odzbrojující, výpravný, dojemný a své tištěné kořeny adaptuje sice volným, ale zato neodolatelně precizním způsobem. Narozdíl od prvních dvou dílů i jako čistokrevný popcorn totálně fascinující a bezkonkurenční.