Robur888

Předlouhý film nám ukazuje japonský pohled na druhou světovou válku a jen dokazuje paradox, že Japonci se obecně necítí jako viníci této války (na rozdíl od německé sebereflexe). Film popisuje průřez celou válkou a i přes to, že našinec zná dějiny poněkud z jiného pohledu je film zajímavý. Musel jsem ale kroutit hlavou nad okatou dehonestací spojeneckých vojáků a japonským nacionalismem. Američan neuctivě hraje fotbal s lebkou japonského vojáka a Britové za sebe nechají běžně bojovat Číňany včetně žen a sami utečou, dopouštějí se zákeřných lstí a provokují. Poněkud to ukazuje nezměněný japonský pohled z druhé světové války, kdy přišli osvobodit Asii od vykořisťujícího, koloniálního západu, aby přinesli svobodu.

Válečný film, který se odehrává pro československý film ve výjimečných exteriérech a na svou dobu zpracovává neobvyklé téma, Čechy a Slováky v Cizinecké legii. Zaujmou až Tarantinovské úvodní titulky s atraktivní hudbou a představením všech aktérů. Po úvodní zajímavé scénce se začíná děj hóódně táhnout, ale vzhledem k vykreslování psychologie postav to chápu a je to vlastně vhodné. I přes omezené možnosti produkce je vidět i snaha o autentičnost uniforem a vybavení a u legionářů pak používají zbraně, které jsou „jiné“ a běžný divák pak věří, že to je francouzská výzbroj (německý nůž Fallmesser, unikátní samopal ČZ 247). Zklamáním je pak nedodělaný závěr se zásadním promarněným potenciálem, ale na druhou stranu chápu, že se mohlo jednat o zásah z „vyšších míst“. Celkový dojem a zážitek z filmu je velmi dobrý. Nenapadá mě mnoho lepších válečných československých filmů.

Jistě, není to seriál se složitým dějem, komplikovanou zápletkou, propracovanými dialogy a jedinečnými hereckými výkony. Ale takové nemá ani ambice. Je to seriál pro děti a je třeba ho tak vnímat. Prosluněné prostředí, naivita, úžasná bezstarostnost dětí, jednoduchý děj, těsné červené trenky kluků, děj na sídlišti, kde vyrůstalo obrovské množství dětí silných ročníků Československa té doby. Jako kulisa sloužila mohutná nová výstavba v Kroměříži.

Výborně natočený film se skvělou kamerou, který se skládá z mozaiky vzpomínek, které jsou však velmi přehledně poskládané. Po skončení filmu jsem si s chutí pustil ještě úvodní scény z osvobozování Zlína a obsazení vily, kde se mi film ještě dokonaleji dokreslil. Prožitky dvou bojovníků v domě ze dvou pohledů jsou pro mě na černobílý film zcela novátorské. Film (kniha) popisuje skutečné události, které se na Valašsku na konci války odehrály, ale na druhou stranu jsou zde úspěchy partyzánů poněkud zveličeny. Poselstvím filmu je však skutečnost, že bitvy a války nejsou jen o prostých počtech mrtvých, ale upozorňuje, že i přeživší si nesou své šrámy na duši. Příznačnou je také důležitá postava Marty, která je i přes svou nezměrnou oběť nespravedlivě vnímána ostatními „vlastenci“ jako zrádce (podobně jako obdobná postava v Muži bez křídel, Ta chvíle ten okamžik, trošičku i v Musíme si pomáhat).

Spíše odborný seriál pro úzkou skupinu diváků. Aby dosáhl širšího záběru, je zde poněkud uměle přidán vztahový propletenec, který však na mě působí příliš nevěrohodně a nuceně. Seriál popisuje podrobně v téměř 8 hodinách vývoj slavného letounu L-29. Naivně jsem se těšil na vyvrcholení a soutěž konkurenčních prototypů v Moninu u Moskvy (v seriálu nazván Porošino), kde vygraduje napětí a bude vidět zákulisí soutěže, popř. i jiné typy letadel. Tomu se však tvůrci rafinovaně vyhnuly v posledním díle hláškou „jistě vyhrajeme a já bych tam byl zbytečný a budu mezitím pracovat na novém prototypu“. Jako zajímavost mohou působit hlášky jemně popichující režim s vidinou blížící se revoluce: ´Nepovolí nám investice, protože jsme si„zapomněli ten úspěch naplánovat.“´, „Na poroučení větru, dešti nejsme dost moudří.“ a nebo, že rozsáhlá vývojová konstrukce s jedinečnými úspěchy „může získat jen 3 byty“ pro zaměstnance a že hlavní konstruktér jezdí do práce na kole.

Film obsahující 5 povídek vypráví krátké životní příběhy několika lidí v Praze. První (Mistr a dvacátý učedník) je dramatický, ale ostatní jsou veskrze klidné popisující vnitřní pohnutí hlavních aktérů. Všechny vynikají výbornými hereckými výkony a velmi dobrou kamerou pracující i s detailem tváří. Povídky byly pro mě ale nudné a mé hodnocení filmu klesalo. Vše změnila ale poslední povídka (Pavučina), kde hlavní postava mladičká Kateřina, která i přes krásné letní počasí, přátelství kamarádek a maminky cítí končící dětství, prožívá stesk, nejistotu a obavy co bude dál před nástupem do zaměstnání. Navíc se do děje vmíchá láska. Měl jsem ke Kateřině velké pochopení a sympatie. Poslední povídka byla sice za 5*, ale to stačilo celkově jen na průměr.