Vronsky

Nadějně se rozvíjející snímek dokázal Michael Bay v závěru dokonale pohřbít pod tunami žánrových klišé, pod hlavním znakem jeho nezpochybnitelného, avšak takřka řemeslnického talentu. Neochota režiséra udělat výraznější krok z okoukaných postupů Bruckheimerovské produkce ho nakonec odsoudila k natočení hned dvou akčně- slzopudných průměrností, byť komerčně úspěšného Armageddonu a Pearl Harboru. Oproti nim nabízí hodnocený film několik scénaristických originalit, mrkajících ze záplavy kulek a výbuchů, a vedle nichž je Skála opravdu tím tolik oceňovaným dílem. Ale za dispozice Cage, Conneryho, Harrise, netradičního prostředí, nečernobílosti většiny postav a nemalého množství dalších potencionálních plusů se přeci jen očekává více než milionový ohňostroj sobotního večera, jakkoliv efektní, stále pouze další lamač návštěvnostních rekordů. I přes předchozí řádky, snad až příliš negativně vyznívající, je The Rock vcelku kvalitní, později téměř čistokrevnou akcí, jejíž druhá polovina však zlomyslnou vraždou v podobě své standartnosti udusí veškerá očekávání v zajímavější zážitek a obohacuje výsledný verdikt o pomyslný vykřičník.

Gone in Sixty Seconds je přímo ukázkovým příkladem čistého průměru a lehce zapomenutelného filmu, jaké častější diváci počítají v desítkách, ne-li ve stovkách. Snímek příjemně vyplní volný čas, ale zanedlouho budete s obtížemi vzpomínat, že jste ho vůbec viděli. Zpočátku sice nepříliš věrohodný scénář slibuje více než dostatek zábavy ve spojení s luxusními auty, nakonec však porovnání přípravy s akcí vyznívá až příliš nepříznivě, z podprůměrové šedi se dílko dostává jen díky vydatné pomoci herecké trojice Cage-Duvall-Jolie. Ve výsledku tak 60 sekund nepředstavuje ani ve vlastním žánru výraznější kvalitu, v doprovodu popcornu se udrží v hlavách obecenstva přesně 117 minut a tři hvězdičky jsou především za zmiňované aktéry, úvodní titulky a závěrečnou dvacetiminutovku.

Utopenec na útěku je zfilmovaná noční můra intelektuála, s nulovou uměleckou hodnotou, přesto svým více či méně úspěšným balancováním na hranici mezi úsměvným humorem a nesnášenou trapností přináší účinný lék na špatnou náladu. Snímek, jenž jen stěží skryje své zápory ve stínu palmy z Cannes nebo pod rameny známého Oscara, opět staví na komediálním výkonu Leslieho Nielsona a i když ve srovnání s dobrodružstvími Franka Drebina Utopenec prohrává, nepůsobí vedle Blaznivých střel jako slepý náboj. Nabízí 87 minut bez přetvářky a vyžaduje jen mozek fungující přibližně na pěti procentech normálního výkonu, po všech stamilionových projektech s falešnou tváří artu představuje tolik potřebnou medicínu. Nezbývá mi nic jiného, než se za tento film postavit, i tak ovšem berte výsledné hodnocení s rezervou, velkým dílem se na počtu hvězdiček podepsala momentální nálada, kterou dokázalo toto dílko zlepšit.

Pod slupkou ambiciozního veledíla je Postman pouze lacině vyhlížející projekt s americkou vlajkou či alespoň vlaječkou v každém druhém záběru, z nadějně vyhlížející story z postapokalyptického prostředí zbyl jen nevyužitý potenciál lehce ozářený poblikávající hvězdou kdysi slavného Kevina Costnera. Amerického herce a režiséra jsem si oblíbil především jako neúplatného agenta v De Palmově filmu ročníku 1987, zde však představuje překvapivě naprosto nesympatického rádobyherce, jenž po řetězci náhod oblékne s nepříliš ušlechtilými zájmy oblek pošťáka a znovuzavedením korespondence se stává nechtěným hrdinou a vůdcem odporu proti místní tyranii. Vedle, přes nemalý rozpočet, levného vzhledu celého snímku a absence výraznější postavy má na výsledném ohodnocení největší podíl přímo koňská dávka patriotismu: nad scénami, při nichž bude tamější divák vřískat nadšením, zbytek Světa jen nechápavě zakroutí hlavou. Shrnutí předcházejících vět jsem si netradičně odbyl již na začátku komentáře, zbývá jen ospravedlnit udělení hned dvou hvězdiček. Obě jsou za to, že ač se mi ze zmiňovaného extrémního vlastenectví místy dělalo nevolno, Posla budoucnosti jsem bez nejmenších problémů zhlédl až do konce závěrečných titulků, aniž bych se příliš nudil. Jen samotný fakt, že jsem při sledování neusnul, je ale trochu málo.

Sleepy Hollow spíše než horor připomíná americkou pohádku, podtitul Heads will roll přesto jasně napovídá, že o dětskou podívanou stejně nepůjde. Největší podíl má na děsuplné vrstvě příběhu oscarový Christopher Walken, jenž ve svých scénách s hlavou krvelačným řevem a zuby zabroušenými do špičky suverénně nahání hrůzu nejen obyvatelům Ospalé díry. A pokud jsem již nakousl jablko hereckého obsazení v místě záporného červa, nutno zmínit také kladnou stranu nevyrovnaného souboje. Ichabod Crane je jednou z nejpodivnějších postav stříbrného plátna poslední doby, a i když jeho víra ve zdravý rozum nezíská v novém působišti příliš pochopení, zásluhou Johnnyho Deppa si téměř okamžitě zasloužil mé sympatie. Těžce se Ichabod popisuje, z počátku působí velmi odměřeně, posedlost vědou je ale brzy vystřídána vztahem, jehož vzniklá láska působí až magicky. Po tajemně se rozvíjející story následuje studie složitých místních vztahů, jejich rozpletení má bohužel za následek lehkou překombinovanost děje. Vzácně snímek sklouzává dokonce až těsně nad průměrnou vyvražďovačku, vše ovšem proloženo vynikajícími pohledy do minulosti. Burtonův vizuální styl pokroucených stromů a zahalující mlhy, podpořen neméně působivou hudbou Dannyho Elfmana, však nemálo vychyluje pomyslné váhy, na kterých jsem zjišťoval závažnost jednotlivých kladů a záporů. Režisérova nezpochybnitelná výjimečnost ve spojení s aktérovou nezaměnitelnou schopností přiblížit odtažité osobnosti tak nasměrovala výsledné ohodnocení k označení čtyřhvězdičkového výkonu.

Účast celé řady slavných aktérů předpovídá moderně animované zábavě růžovou budoucnost a právě AntZ potvrzuje její nadstandartní kvality. Tentokrát vám bude nabídnut pohled na mraveniště, které se víceméně dělí na dvě skupiny: dělníky a vojáky, přičemž samotný jedinec představuje v této společnosti hodnotu jen nebezpečně nízko nad nulou. Doprovod vám bude ve vzniklém dobrodružství dělat sám Z, sympatický mravenčí magor s myslí a hlasem Woodyho Allena. Snímek úspěšně paroduje některá tradiční klišé hollywoodských velkofilmů, na druhou stranu občas až příliš věrně opisuje některé nepříliš zábavné části jejich scénáře. Zápor menších rozměrů z druhé části předchozího souvětí je však více než bohatě vynahrazen hromadou vskutku nezapomenutelných fórků, povětšinou v podání vašeho hmyzího průvodce. Ve výsledku tak Mravenec Z tvoří vedle Shreka a Doby ledové vrchol tohoto odvětví filmového průmyslu a společně dávají tušit, jakým směrem se budou příběhy (nejen) pro děti do budoucna vyvíjet.

Přestože žánrově patří snímek Sama Mendese mimojiné vedle slavného Coppolova Kmotra, jejich společné rysy byste našli jen stěží. Zatímco legendární trilogie o rodinném klanu Corleonových představuje hlubokou sondu do prostředí mocných mafiánů, Road to Perdition je příběhem otce a syna, a to hned v několika podobách. Amerika roku 1931 je však ideálním prostředím pro vyprávění takového příběhu a její atmosféra dokonale umocňuje divákův zážitek. Umělecký a v první řadě komerční úspěch Mendesova předchozího filmu pak umožnil přítomnost skutečně hvězdného obsazení: herecká účast Toma Hankse, Paula Newmana a Juda Lawa je bezpochyby snem nejednoho režiséra a luxus, jaký si nemůže dopřát jen tak někdo. Prvně jmenovaný aktér opět potvrdil své kvality, a i když si ho ještě nedávno dokázal představit jako gangstera jen málokdo, Hanks dokázal, že v současné době je v této oblasti stále číslo jedna. Newman s Lawem taktéž nezklamali, dle mého názoru by jim ale více prostoru rozhodně neuškodilo. Tato story ale patří především oběma Sullivanům, jejichž dobrodružství na cestě do Perdition je bezesporu poutavý zážitek. A přestože srování s originálnější American Beauty není příliš na místě, kamera Conrada L. Halla je stejně dokonalá a celkově si i druhé dílo zmiňovaného režiséra zaslouží nemalý obdiv.

Perfektní akce, chytrý příběh, nestandartní humor a opět Arnold, kterému budete fandit. To vše namixované do 109 minut, při kterých neodtrhnete oči z plátna. Tak by se dal ve stručnosti popsat třetí Terminátor, ale některé vrstvy nejdražšího filmu všech dob je nutné prozkoumat důkladnějším pohledem. Dvě prvně jmenované záležitosti si bezpochyby zaslouží jen slova chvály, počítačové triky nejsou v první linii a story překvapivě nepůsobí dojmem nastavované kaše, v případě až sebeparodujících scén se však názory diváků povětšinou rozcházejí. A přestože mně osobně sledování úsměvné stránky snímku nečinilo větší potíže, dokáži si představit, že při vtípku s brýlemi z úvodu filmu omdlí nejeden příznivec prvních dvou dílů této dnes již trilogie. Dalším bodem mého hodnotícího komentáře je pak herecké obsazení: Nick Stahl, Claire Danes a Kristanna Loken příjemně potěší a i když jejich herecký výkon s nejvyšší pravděpodobností nebude oceněn zlatou soškou, pochvalné slovo si určitě zaslouží. Téměř na úplný konec jsem si záměrně nechal Arnolda Schwarzeneggera, oblíbeného rakouského svalovce, na jehož úspěšný návrat se čeká již několik dlouhých let. Arnie je zpátky! V pokračování filmu, který ho vynesl na vrchol, hláškuje jako nikdy předtím, a přestože si při natáčení zlomil snad všechny existující kosti, na plátně vypadá ve stejné fyzické formě jako za mlada. Ve výsledku je tak Vzpoura strojů jasně nadprůměrnou zábavou, která si nehraje na umělecké dílo a představuje důstojného zástupce komerčního stylu dneška. A tak bych všem fanouškům Cameronových Terminátorů doporučil vypustit z názvu T3, více než kladné hodnocení se pak této téměř dvouhodinové dávce adrenalinu dává mnohem snadněji.

Komerční veleúspěch Cape Fear z roku 1991 umožnil Martinu Scorsesemu realizovat své vysněné projekty a jedním z režisérových splněných představ je právě Kundun: audiovizuální dokonalost, která svým výtvarným zpracováním místy překonává i díla filmového malíře Ridleyho Scotta. A i když Scorsese opustil své oblíbené prostředí špinavých ulic, jeho styl a smysl pro detail je k nalezení v každém záběru. Avšak nadstandartně pozvolné tempo vyprávění, jehož nejodvážnějším posunem v ději je nápis o x let později, dává divákovi až příliš mnoho prostoru pro mimopříběhové přemýšlení. A přestože vědomí o účasti mého oblíbence na režisérském postu mi vnucovalo pětihvězdičkové ohodnocení, pro tentokrát se zastavím jeden krok před označením dokonalosti.

Scénář kategorie B dokázala bezchybná režie Martina Scorseseho a mistrovské herectví Roberta De Nira pozvednout na strhující thriller/horor, jenž svou atmosférou bere dech i odvážnějším povahám. Herecké obsazení je společně s již popisovanou atmosférou nejvýraznějším bodem světlé stránky filmu, neboť jak De Niro jako dokonale děsivý Max Cady, tak i členové rodiny Bowdenových (především Nick Nolte a Juliette Lewis), kterou Cady terorizuje, jsou vysoce nad průměrem. Na pomyslné druhé straně mince by pak určitě byl vyryt natahovaný a nepříliš povedený konec, přesto součtem výše zmíněných kladných a záporných faktů vzniká zasloužené čtyřhvězdičkové ohodnocení. Pokud jsem tedy v předcházejícím souvětí použil přirovnání ke kovovému platidlu, tak ve výsledku lze tuto spolupráci Scorseseho a De Nira označit jako kvalitní kousek z původně nepříliš kvalitního materiálu.