choze

Pozdní australská odpověď na Strašáky a I spit on the grave, kombinující home invasion s rape and revenge, byť na znásilnění tu přímo nedojde. Teror se rozjede záhy, ale děj sestává jen z průběžného otravování hrdinky a to za minima dialogů. Za zmínku stojí scéna projížďky s polonahou hrdinkou připoutanou na předku auta, po kterém přichází akční finále s demolováním ranče. A pěkná příroda i hlavní představitelka.

Příjemný romcom se sympatickým obsazením. Spokojenost.

Konečně jsem zkouknul tenhle famózní dokument o australských exploaťácích a béčkách 70. a 80. let, od buranských komedií a prasárniček, přes carsploitation, rape and revenge, motorkářské filmy a postapa, až po road/giallo like thrillery, gotické horory a i nějaká ta kungfárna se tu najde. O umělečtější tvorbu se to jen lehce otře a ani áčkové tituly jako dvojka a trojka Mad Maxe nebo Úplné bezvětří se tu neřeší. A když jsem o tomhle tématu nějaké povědomí měl a jména Brian Trenchard-Smith nebo Everett de Roche mi nebyla cizí, dozvěděl jsem se spoustu nových zajímavých informací a dostal hromadu tipů, na co se ještě podívat.Obzvlášť sympatické na tom je, jak to líčí natáčení australského braku v sedmdesátkách a osmdesátkách jako punkové dobrodružství plné krásných hereček, které se nestyděly svléknout před kamerou, divokých kaskadérských kousků, stovek zničených aut, hektolitrů filmové krve (je levnější než kaskadéři) a neutuchající přehlídky ztřeštěných nápadů a zábavného násilí. Málokdo se tehdy obtěžoval s povolením k natáčení, bezpečností práce (což občas odnesl kaskadér nebo i herec) nebo příliš drsným a urážlivým obsahem, který byl naopak žádoucí, protože prodával. Člověku se po dokoukání chce běžet natočit vlastní film - nejlépe s aspoň jednou šokující scénou, o které se bude mluvit, protože to je (jak tvrdí jeden ze zúčastněných) základ úspěchu.Dokument sází na svižně sestříhané a působivé ukázky a na zástup tehdejších tvůrců - vedle výše zmíněných pánů tu promlouvá i George Miller a mnoho dalších režisérů, producentů, herců, hereček a dokonce i filmových kritiků, kteří tehdy byly jejich tvorbou upřímně a hluboce zhnuseni, s čímž skvěle kontrastují nadšené fandovské výkřiky Quentina Tarantina.