bierce

Černobílá underground zběsilost kombinující tematicky svět drag racing závodů a bizarních monster filmů. Pokud jsem to správně pochopil, tak ústřední postava drag závodníka, závislého na konstantním přísunu adrenalinu, přijde po vážné havárii o zásadní tělesné části potřebné k závodění. To ho ale nezastaví a s pomocí své milenky, bývalé hollywoodské star, stvoří a následně i splyne s jakýmsi drag simulátorem poháněným adrenalinem, čerpaným z návštěvníků místního tattoo studia. A jelikož láska se nestará o nějaké tělesné deformace či nedostatky, tak ze svazku vyšeptalé herečky a muže-stroje vzejde monstrózní potomek, jdoucí ve stopách nenasytné ústřední postavy známé české pohádky. Na první dobrou je zřejmé, že tohle stvořil Frank Grow, jehož pozdější opus jménem Love God se před lety nějakým zvláštním řízením osudu vyskytl v místní distribuci na VHS s českou podporou. Což je veliká záhada, s ohledem na to, že třeba ve Spojených Státech údajně film oficiálně nikdy na žádném formátu vydán nebyl. Grow se formálně blíží estetice undegroundových 80's monster horrorů, konkrétně bych zmínil třeba Basket Case nebo Mindkiller, z druhý strany světa možná trochu překvapivě Tetsuo a především pak, coby ideální bratříček, byť ne tak zvrácený a s nulovým výskytem monstrozit, ale přesto vykazující překvapivou podobu, Drum Struck. Krom filmových vlivů je zde výrazně znát i vizuál punkových zinů, ke kterým vede cesta i díky užité hudbě operující v žánrovém rozpětí garage-heavy-punk-alternative. Ostatně onen rozkošně ošklivý synátor úhlavního adrenalinového závisláka se objevil na obalu jednoho EP Steel Pole Bath Tub, kteří o pár let později složili nepoužitý soundtrack k Love God. Veliká škoda, že toho Frank Grow v podobném duchu nestvořil víc.

Roztomile naivní protiválečná agitka, v níž nevinné romanticky založené děvčátko neúmyslně naruší pouliční klukovské válečné hry, za což je nekompromisně potrestáno neurvalým zneuctěním své hadrové panenky. Úhlavní dutohlav, zodpovědný za onu agresi, má následně sen, v němž se projeví jeho skryté mocenské ambice, jež si náležitě a s gustem užívá. Sen se však, jak už sny občas mívají ve zvyku, nenápadně přetransformuje v sugestivní noční můru, jež hošíka vrátí na správnou kolej. Nedělám si ale iluze, že pouze na čas. Než totiž hošíkova blouznící mysl změnila směr svého uvažování, zdálo se, že dojde i na menší znásilněníčko nebo aspoň vraždičku. Jde sice jen o dobovou moralitku, takže se to může zdát jako poněkud přestřelená teorie, ale xenofobní předsudky stranou. Tady jsme na Balkáně bejby a klukovi to očividně tryskalo z očí.

Inscenovaná dokumentární rekonstrukce revolučních březnových dní roku 1848, známých dnes jako 5 dnů v Miláně. Film od diváka očekává obeznámenost s kontextem, tudíž se vůbec nezatěžuje s nějakým historickým úvodem. Poměrně sugestivním způsobem jsou zde zachyceny scény z pouličních bojů, přestřelky na barikádách i teatrální úmrtí hrdinských povstalců. Výrazně je rovněž zmíněna role dětských sirotků, kteří během povstání fungovali jako rychlí poslové. Negativním rysem je pak přílišná stručnost a snad i absence odstupu, projevující se v až přehnaně nadšeném závěru, oslavujícím prozatímní vítězství povstalců. Zde ale možná hrálo roli i to, že Itálie se v roce vzniku filmu nacházela na mimořádně důležité křižovatce svých politických dějin, kdy se rozhodovalo zda se přikloní k západu či k východu.