ostravak30

Úplně nevím čím to je, ale tak nějak se mi líbí natočené filmy podle knih Bohumila Hrabala, které patří mezi nejstarší. Slavnosti sněženek, Skřivánci na niti, Postřižiny a Oscarem oceněné Ostře sledované vlaky. A stejné to mám s Jiřím Menzelem. Jeho porevoluční filmy už nejsou tak dobré, jako ty starší, ale to je můj osobní dojem. Obsluhoval jsem anglického krále je zvláštní film. I po shlédnutí je pro mě těžké říct, zda Jan Dítě vycházel čistě ze své naivity nebo se prostě jen rozhodl, že bude v životě šťastný za každou cenu ať to stojí co to stojí. Nebo snad kombinace obojího? V tomto ohledu je jeho příjmení výstižné. Protože leckdy si počíná skutečně až s dětskou naivitou. Zastane se zapálené Němky, což by se stále dalo pochopit. Ale pak se s ní i ožení, přestože musí tušit, jaké reakce se mu od Čechů dostane. Mezitím ale pomáhá i dalším, které naopak Němci moc nešetří, takže to spíš vypovídá o naivitě. Nebo též o tom, že v jádru je to dobrý člověk, možná až altruistický, který ale touží i po vlastním štěstí. Zvláště, když pozoruje, jak se baví smetánka. Jakých požitků si dopřávají. A se stejnou naivitou si pak po konci války pořídí hotel, přestože se oženil s německou nacistkou. Vlastně je zvláštní, že mu to vůbec bylo dovoleno. Víme, jak se chovali Češi k těm, co měli spolky s Němci. Takže ho nakonec zastaví až komunisté. Je to film, který přináší střípky ze života zajímavých lidí očima číšníka Jana Dítěte. Zazní pár životních pravd a leccos se dá pochytit. Jinak ale film nepřináší nic vypovídajícího ani o době, v tomto ohledu byly lepší filmy, ani o nějaké, strhující nebo bůhvíjak zajímavé životní dráze této malé osůbky, která by v životě potkávala jen samé zapamatování hodné lidi. Jan Dítě potkává lidi morální i amorální, ale vezme si z toho jen to, že o štěstí je nutné bojovat a jít k němu třeba i přes mrtvoly. A že s penězi se žije skvěle, proto pořád touží být bohatý. Líbily se mi herecké výkony, vcelku slušná byla i hudba a kostýmy. Na druhé straně lehce okázalé se mí zdály být ty variace s letícími penězi apod.

Definice lásky je film, který se pro mě osobně pohybuje ve dvou rovinách. Jsou tu osudy, které mají morální přesah s určitým posláním a pak naprosto pitomé, které prakticky nedávají smysl. Největší poselství si asi nese příběh Barbory Polákové, která tak zoufale hledá lásku, až už je z toho frustrovaná a tak vlastně není divu, že ji nemůže najít. Tím se ale pohybuje v začarovaném kruhu. Když už se konečně někdo objeví, a úplně netuším, z čeho jsme měli pochopit, že je Jan Kolařík bývalá sportovní hvězda, dojde k nehodě. Přestože zpočátku je naštvání a zloba dívky pochopitelná, později je na chlapa hnusná ať se děje co se děje. Docela jí trvá než pochopí, že co se stalo jistě neudělal schválně a tak ji mohl předat do péče matky a vůbec si nemusel nechat líbit vše co zažívá. Když jí to konečně dojde, pak je jí též jasné, co je to vlastně láska. Ještě příběh otce od rodiny, na kterého dopadá krize středního věku, a jeho manželky, která se pro změnu snaží udělat vše pro šťastnou rodinu, má jistý vítězný konec. Nakonec sice možná až moc šťastný happy end ale prozrazuje, že někdy nám trvá, než si uvědomíme, co máme a že to je vlastně štěstí, i když se to nezdá. Vedle toho ale figuruje manželský pár, který se navzájem podvádí. Manžel říká, že hodina štěstí týdně není moc, čtyři hodiny štěstí měsíčně, na to má manželka právo. Tím ale vlastně zároveň přiznává, že není schopen své ženě štěstí dát a ona zase jemu. Proč ne, když jim to vyhovuje, ale celé to nedává smysl. To ovšem není nic proti mladíkovi, který kupuje za celoživotní úspory své přítelkyni k výročí prstýnek. V žádném momentu není ani náznak toho, že by snad nebyl spolu pár šťastný, nebo že by slečna dělala mladíkovi starosti. Přesto se v poslední chvíli, po minimálně měsících či dokonce letech šťastného partnerství, rozhoduje pro úplně jinou dívku, kterou nota bene absolutně nezná a vidí ji podruhé. A to už smysl vskutku nedává. Jako moudří a zkušení se celým filmem střípky svých scén pohybují Květa Fialová a Jan Skopeček. Jenže právě jejich slova jsou v naprostém protikladu s poslední jmenovanou epizodou ze života mladých. Co je to láska? "Když je to každý den aspoň chvíli pěkné. A když to není nesnesitelné." A velmi se mi líbila hudba.

Druhý díl je už viditelně slabší. Příliš povedených scének jsem nenašel. Herci opět hodně sází sami na sebe, ale to co sám zvládá Louis de Funes, to nezvládne čtveřice mladíků. Jejich neustálé grimasy, padání, zakopávání, omyly apod. prostě baví jednou, ale po druhé už ne. Tím spíš, když prakticky to samé dělají i v jiných filmech, jen se mění prostředí. Jedno jsem ale u prvního dílu zapomněl dodat. Pochválit musím hlavně hudbu. Ta se povedla v obou filmech skvěle. Závěrem dodávám, že ze všech herců a postav si trvám na tom, že byl nejlepší páter Joseph a Paul Préboist.

Já jsem byl překvapený, že skupina Les Charlots toho na svém kontě, co se týče filmů, nemá zase tolik. Nejslavnější jsou asi Bažanti. Režisér dělal mj. i trilogii Fantomase stejně jako scénárista, který má na kontě kromě toho třeba Piti Piti Pa, Oskara, Grand restaurant pana Septima. Takže všichni nejhlavnější zúčastnění mají s komedií bohaté zkušenosti. Parodii na Tři mušketýři pojali trochu svérázně, kdy vlastně nejde o tyto slavné postavy, ale o jejich sluhy.  Film je z mého pohledu dost opozitní. Na jedné straně jsou výborné scénky a vtipy, na druhé plno hluchých míst, které spíše nebaví. Ta první část naštěstí převažuje. Ale pravdou je, že čemu se diváci smáli dneska, dnes už se tolik nesmějí. To samozřejmě neplatí o všech komediích, některé jsou nesmrtelné, ale v tomto případě určitě ano. I když se mladí herci snaží, já jsem vždy měl trochu pocit, že kolektivně přehrávají a to hlavně platí o jejich grimasách. A podle mě se moc nepovedly ani kostýmy, kdy kostkované košile určitě nikdo nenosil, ale pravdou je, že to možná byla opět cílená parodie. Nejvíc mě ale jednoznačně bavil páter Joseph v podání Paula Préboista. Celkově ale film pořád ještě bavil dost na to, aby stálo za to ho vidět znovu, což ale o druhém díle neplatí.

Hvězdy nad hlavou jsou prostě fajn pohodový seriál, který netrápí zapeklitými zápletkami nebo důmyslnými problémy. Hlavní hrdinové většinou řeší obyčejné věci, skoro až banality, a to velmi svérázným přístupem. Pokud se jedná o různé postavičky z vesnice, pak v rámci legrace jejich zvláštní přístup, postupy, chování či vlastnosti očekávám. Občas jsem ale postrádal logiku a chladné řešení od postav, které jsou prezentovány jako normální a běžným lidem nejpodobnější. Seriál Hvězdy nad hlavou je zkrátka pohodová a dost nenáročná záležitost, u které se i sem tam pobavíte a klidná alternativa ke kriminálkám a dramatům jež jsou nám v posledních letech předkládány. Ostatně rejža Martin Kopp a David Laňka mají na kontě Ohnivý kuře či Vinaře, tedy něco podobného. Druhý jmenovaný pak Jedlíci aneb Sto kilo lásky, takže nic světoborného.

Tento film se mi docela líbil. Alespoň co se týče toho, jak pojal problém. Zápletka je jasná, Zuzana se zamilovala do ženáče, který si o své manželce když ne rovnou navymýšlí, tak minimálně přikrášlí co jde. Mladí dívka všem rodičům sice tvrdí, že nečeká že by se muž rozvedl a zároveň chápe, že jí to ani neslíbil, ale přesto je na konci zklamaná, když se dozví, jak mu to na podnikové chatě se starou klape. Rozhodně podle mě dělá chybu, když se svěřuje rodičům. A tady přichází na slovo doba jako taková. Zatímco v tomto filmu jsou rodiče pohoršeni a dceři vztah rozmlouvají, dokonce se snad za ni i stydí, dnes by tomu bylo jistě docela jinak. Zlom  přichází právě ve chvíli, kdy žena na chatu přijede a Zuzana má možnost ji poznat. A zjišťuje, že to vlastně vůbec není taková semetrika. Nechápu sice, co ženy vede k takové naivitě si začít se ženáčem a pak brečet do polštáře, když zjistí, že sliby, které jí dal byly plané. Ale chápu co je vede k tomu si začít se starším. Z mého pohledu rodiče neměli právo nic dceři vytýkat, je dospělá a může si dělat co chce. Ale také musí pak počítat s následky, zklamáním a hořkým poznáním. Holt, komu není rady... Herecké výkony dobré a film slušný.

Pravdou je, že v sestřihu uvidíme třeba dnes již legendární scénku Jiřího Wimmera a Karla Černocha, kdy druhý jmenovaný je učen hře na housle. Také zazní Uďa anebo třeba Němčina Ivana Mládka. Pořad mohl být delší a uvítal bych více scének, ale pro milovníky tohoto pořadu nebo staré dobré zábavy je to dobrý střípek připomnění.

Trojice scénáristé + režisér už spolupracovali na celé řadě filmů v nichž hlavní roli sehrál Belmondo. Kašpárek je v osmdesátkách jen jeden z mnoha. Jeanu-Paulu Belmondovi už táhlo na padesát, přesto i zde prováděl zajímavé akrobatické a kaskadérské kousky. Leč zase tolik jich nebylo. Tvůrci se evidentně snaží chvílemi o opravdu bláznivou komedii, která si ale zachová své napětí do poslední chvíle. Zajímavé je i téma. Už v roce 1980 se otevírá diskuze na téma, co všechno se vyrábí z ropy a jak by bylo dobré planetu trochu šetřit. Každopádně mám takový pocit, že zde už to filmaři trochu přeťápli. Snímek není ani skvělou komedií, ale ani skvělým kriminálním či špionážním dramatem. Přelívá se to z jedné strany na druhou. A tato míchanice vyšla tak, že na Belmonda je to pořád dobrý film, ale vzhledem k tomu, že už jsem viděl opravdu dost jeho filmů, tak střízlivě dávám troječku, jak říkala naše učitelka matematiky. Nicméně jsou zde dobré momenty jak kaskadérské, tak humorné, ovšem vedle těch slabších míst.

Vzájemné souboje těch nejlepších superhrdinů nebo monster jsou v současnosti nesmírně populární. Mlátí se Batman a Superman a též Vetřelec a Predátor. A vzájemnou bitku si dají i další dvě slavné monstra. Jeden z externích recenzentů to napsal nejvýstižněji. Toto je klasická mlátička mezi Kongem a Godzillou a nic víc v tom nelze hledat. Jasně, jsme ve 21. století, takže zničené město vypadá skvěle, detaily obou monster vypadají úchvatně a dutý svět bere dech. A pak člověk začne přemýšlet. Přemýšlení se přeceňuje. Jak mohl někde hluboko dole vzniknout tak propracovaný svět i s žijícími tvory? No, pořád je dost věcí, které jsme nepochopili, takže proč ne. Ale jak se dostal Kong nahoru, když doletět dolů dalo objevitelům zabrat. A vůbec nejlepší je otevírací brána s propracovaným mechanismem otevření... A tu jako postavil kdo? Ale jdeme dál. Že se i v přírodě zvířata učí a adaptují novým podmínkám běžný člověk chápe, takže u Konga či Godzilly nás to moc nepřekvapuje. Ovšem Godzilla překvapuje. Nechá se vyprovokovat k útoku jen proto, že existuje její mechanická verze. A v závěru dokonce obě monstra spolupracují, aby robůtka zničili. Už jen chybí, aby se vzájemně poplácali po ramenou a objali se. Kde tvůrci přidali na efektech a tricích, tam ubrali na logice věci samotné a příběhu. Fanouškům těch dvou to vadit nebude a já zůstanu u starého dobrého původního King Konga a Godzilly.

Stejná parta se sešla o dva roky později u filmu Sicilský klan. Lino Ventura a Alain Delon ale zde tvoří nerozlučné přátele. A fakt jim viditelné protiklady sedí. K nim Joanna Shimkus a jsou trojka k pohledání. Film má vtip, náboj a akci. Trochu mi připomněl Belmondovské filmy. Delon se k nim většinou svým charakterem nepodobal, spíše se jasně odlišoval, ale zde je to jinak. A mě to baví. Včetně dobrodružství na moři. Snímek je zároveň zamyšlením se nad tím, co se životem, když se profese nedaří, jak by měla. Co je štěstí? Laetitia o tom má jasno. A trojice byla ke štěstí blízko. V dětství jsem miloval soutěž s pevností Boyard. A zde ji máme ještě nepoužívanou, zarostlou a rozbitou. Nikdy jsem zároveň netušil, že je tak blízko pobřeží, naivně jsem si myslel, že leží někde hluboko v moři daleko od pevniny. Takže i za tento pohled jsem rád.