naiva

Hudební lahůdka.

Strom života není plytký či lacině efektářský. Nejde o pambíčkářskou propagandu. Neměl jsem pocit časové nepřiměřenosti, třebaže tímto pocitem netrpím nijak vzácně. (Chtěl jsem napsat pozitivní recenzi, ale bylo to nad moje síly. Až někdy uvidím film podruhé, snad to napravím.)

Portrét dnešních egocentriků v kostýmech 17. století.

Od Bílé stuhy jsem takto skvělý film neviděl. V posledních letech si asi nejvíc na filmech cením poctivosti. Rozchod je v tomto ohledu dokonalým dílem. Racionální člověk, za kterého se považuji, se před vychválením čehokoli pokusí podívat se na věc s kritckým odstupem. Film jsem viděl před několika dny, už jsem vychladl, ale i tak nedokázu vůbec nic vytknout.

Film je napůl utopený ve stínech. Strašlivě to škodí secesním a kubistickým lahůdkám, kterých je snímek plný. Nejsem z oboru, nedovedu říct, jestli byla chyba v materiálu, objektivech, podcenění přirozeného nebo umělého světla (počítám, že v převodu filmu pro televizi problém nebude), ale neprokreslené velké tmavé plochy jsou na většině záběrů z ulic i z interiérů. Ty jsou celkově tmavé a působí naprosto nesvěže. Velká škoda.

Rozhodně zajímavý námět, dobře zvládnutý. Filmy o druhé světové jsou s časem vzniku stále více stereotypní (včetně těch "bourajících tabu"). Papilio nepatří k nablble výchovným filmům, takže si jeden může i trochu zapřemýšlet a vžít se do neobvyklejších rolí. Mám rád filmy Jiřího Svobody, ale řekl bych, že Karel Kachyňa by to zvládl ještě lépe.

O nic objevného vlastně nejde, aspoň ne dnes. Ale proč se kultivovaně nezamyslet nad hrou a sportem, jeho smyslem, vývojem, postavením, komercializací, dopingem, trendy? Cena vítězství je zdařilým filmovým esejem, který by dnes už těžko vznikl. Ale v tomto případě nás to až tak příliš mrzet nemusí, protože od roku 1972 neztratil na platnosti vůbec nic.

Na uzounkém laně nad propastí kýče se rozhodl balancovat Jean-Pierre Jeunet. A podařilo se mu nespadnout. Amélie byla prvním filmem pana Jeuneta, který jsem viděl. Naštěstí. Kdybych měl za sebou např. starší Foutaises, určitě bych si příběh Amélie Poulainové tak neužil.

Řekl bych, že medvědi se budou dnes a do budoucna líbit asi už jen úplně malým dětem, pro které vlastně tyto příběhy nejsou. Děti malounko větší, které by vstřebaly všechnu tu vypečenost většího mědvěda a byly s to vnímat humor pana Pojara, možná ohrnou nos. Ale s tím se nedá nic dělat, nejen Potkali se u Kolína, ale všechny příběhy medvědů už jsou hrozně staré... Hlavně to svým dětem nevnucujte, jinak nám sem později napíší "odpad" :o) Mám pocit, že jsem v dětství medvědy od Kolína taky nevyhledával (pamatuji si, že je promítali na akcích pořádaných ROH, kde také rozdávali vánoční kolekce), ale dneska je mám rád. Staré filmy Břetislava Pojara, Jiřího Trnky, Karla Zemana nebo Hermíny Týrlové byly původně sice pro děti / mládež / celou rodinu, ale dneska už jsou hlavně pro dospělé.

POMO dost přesně vystihl i můj názor (teda kromě toho zhodnocení Cameronových dřívějších filmů, tam nejsem příliš doma). Akorát nechápu, proč tomu teda dává čtyři hvězdy...